Hvězdné války nebo chcete-li Star Wars jsou jedním z nejznámějších a nevýraznějších vymyšlených světů a ačkoliv je většina lidí zná pouze skrze 6 celovečerních hraných filmů nebo seriál Klonové války, tak existují i komixy a především knihy z tohoto světa. Dart Plagueis od známého Jamese Lucena je jednou z knih, které by vám neměly uniknout, pokud chcete znát svět Hvězdných válek do hloubky a ne jen povrchně, jak nám to filmy servírují.
Kniha si bere za cíl popsat život jednoho z nejvýznamnějších sithů, temného pána Dartha Plagueise, který byl mistrem a učitelem známejšího Dartha Sidiuse alias senátora a nejvyšího kancléře Palpatina a později Císaře. Plagueis byl vskutku zajímavou osobou, která ovlivnila vlastně všechno, co znáte z filmů a seriálu. Většina z toho, co se stalo, je jeho dílem nebo součástí jeho plánu. [spoiler] Bez něj by se Amidala nestala královnou Naboo, bez něj by nikdy nevznikla klonovaná armáda republiky, bez něj by hrabě Dooku nikdy nepřešel k temné straně a Císař by nikdy nebyl Císařem ani Sithem. [/spoiler]. Ale toto jsou jen povrchní věci známé filmů, ale díky knize a samotnému Plagueisovi se především dostanete blíž k pochopení temné strany síly a zjistíte, jak síla ve skutečnosti funguje. Plagueis je neskutečně mocnou a složitou osobou a i přes to, že se neštítí zvráceností, tak s ním v průběhu knihy několikrát souhlasíte a obdivujtete, co všechno dokázal ať v reálném světe nebo ve světě síly, který on nazývá tím opravdovým světem.

Knihu rozhodně doporučuji všem milovníkům Star Wars. Čte se to dobře, děj rychle utíká, ale pokud nejste znalci tohoto složitého a pestrého světa, tak budete lehce ztraceni, protože knha tuto znalost předpokládá. Jediná výtka je, že se kniha přece jen trochu moc zaměřuje na politickou stránku a já bych ocenil více pohledů do myslí Sithů, ale i tak jsem se toho dozvěděl hodně.

Takhle dlouhou knihu už jsem dlouho nečetl - celých 591 stránek. Čtení mi proto trvalo snad dva měsíce, ale nevadí, je to za mnou.
Z knihy mám lehce rozporuplné pocity, protože i přes to, že je velmi čtivá, zábavná a originální, tak se v ní vyskytují pasáže, která mi prostě vadí. Jde o pasáže, které ukazovali krutost a nechutnost. Konktrétně mohu jmenovat dvě pasáže: první, když Darken Rahl sežere mozek a další části jednoho malého chlapce a druhá, když autor velmi přesně popisuje jak je Richard mučen Dennou (tato pasáž je navíc opravdu velmi dlouhá a o to víc nechutná). 
Díky těmto krutostem jsem byl rozhodnutý, že další díly číst nebudu. Ale nakonec asi budu :-). Je sice fakt, že tyto scény jsou odporné a nechci o nich číst, ale ve finále vždycky mají svůj důvod a autor je ve finále buď zjemní nebo odsoudí a tím dosáhne toho, že se na to díváte úplně jinak.

Pokud se nebojíte rozporuplných pocitů, tak do knihy určitě jděte. Jedná se opravdu o jednu z nejoriginálnějších knih, které jsem kdy četl. Všechny knihy jsou svým způsobem originální, ale svět této knižní série je vytvořen opravdu jinak, než všechny, které jsem doposud znal. Když nad tím tak přemýšlým, tak ten svět je originální, ale divný - pro mě jsou spousty závěrů nelogické a chování postav je nakonec nelogické ještě víc. To ale mohu brát jako jiný pohled na věc a proto to úplně nezavrhuji. Nicméně chce to ke knize přistupovat s určitou rezervou.

Ještě poznámka: nenechte se zmást trochu odpudivým vzhledem knihy - žádný děda na bílém koni v knize nevystupuje a vlastně ani nevím, co má obal s knihou společného (nesuďte tedy knihu podle obalu :)).

Jako poslední se chci zmínit o tom, jak jsem se k Meči pravdy dostal. Kdysi dávno jsem od rodičů dostal k Vánocům její, tuším, 18. díl a protože raději začím číst od začátku, tak jsem si koupil díl první.

Třetí lovci monster se povedli stejně jako dva předchozí díly. V zásadě nemám žádnou výtku. Někdo by sice mohl říct, že se kniha odehrává během jediné noci, ale díky "flashbackům" je příběh opravdu hodně pestrý a navíc se prolíná s vyprávěním jednotlivých postav, takže ta jedna noc je prostě super jízda.

Knihu určitě doporučuji všem, nejen čtenářům předchozích dílů, protože kniha si jde vlastní cestou a není na ty předchozí vázána.

Tak pátý díl Kladiva na čaroděje vypadal ze začátku na pěknou pecku, rozjezd byl fakt zábavný, ale pak se to nějak zlomilo a zase takový odvaz to nebyl. Skoro začínám uvažovat, že se na celé Kladivo vykašlu, protože knihy z obyčejného prostředí s větší či menší přidanou hodnotou fantasy mi začínají lézt krkem.
Ještě uvidím, ale moc šancí Kladivu nedávám, sice se tam rozjíždějí zajímavé dějové linky a Vincenc by mi asi fakt chyběl, ale co nadělám.

Teď čtu knihu Bez slitování od Míry Žambocha a to je prostě úplně jiné kafe, už jsem v půlce knihy a každou stránku hltám a těším se na další - starý dobrý Žamboch.

Čtvrté Kladivo napsal Dušan D. Fabian, který je v pořadí už třetím spisovatelem přispívajícím do této nové série. Trojku napsal Ondřej S. Nečas a tomu se tedy vůbec nevedlo a ačkoliv nápady měl v knize dobré, tak kniha byla prostě nudná, utahaná a nepřehledná.

Naštěstí Dušan Fabian se Kladiva chopil mnohem pevněji a lépe a napsal poměrně přijemnou vyvražďovačku, která rozhodně neurazí a navíc drží slušné tempo. Sice finále mohlo být velkolepější, ale nebýt toho, tak knize vlastně není co vytknout. Není to díl, u kterého byste se hodně smáli nebo ve vás zanechal nějaký nový úžasný pocit, ale je to kniha, která vás pobaví a je napsaná tak dobře, že si její děj budete ještě dlouho pamatovat.

Už jsem rozečetl i pátý díl - Výtah do pekla, ten napsal opět Jiří Pavlovský a už na prvních stránkách jde znát, že bude zase žrádlo.

Tak další příběh Temné čepele je za mnou. První byl super i přes pomalejší rozjezd a na dvojku jsem se tedy hodně těšil. Podle recenzí i dvojka trpěla pomalejším začatkem, ale pro mě byl i začátek velmi zajímavý a napínavý. Hluchá místa v knize prakticky nejsou a může za to především sám Malus, který se opět ukazuje jako mistr všech padouchů, který dokáže všechno překroutit tak, aby z toho měl prospěch. Kniha navíc popisuje "rasu" stahovačů tak neskutečně originálně, že se nemůžete dočkat, až se o nich dozvíte víc, ale především, je nesnášíte a to je prakticky to jediné, v čem se dokážete ztotožnit s Malusem - jestli mi připadal jako hajzl v prním díle, tak ve druhém je to megahajzl :). Knihu určitě doporučuji, dark fantasy jak mí být.

Už v předchozím zápisku jsem vyjadřoval maximální nadšení nad touto knihou a teď jen poznamenám, že jsem knihu dočetl a v ničem mě nezklamala. Uvidíme jak to Gotrekem a Felixem bude umět Nathan Long, do jeho knih půjdu rozhodně bez očekávání a s předpojatým pesimismem.

Teď čtu Maluse - Temnou čepel 2 a zatím paráda, dokonce už mám za sebou asi 70 stránek, které jsou prý nejnudnější pasáží v knize a já se pořád bavil, takže věřím, že knihu slupnu během víkendu :).

Je možné, aby se laťka knižní série zvedala každým dalším dílem? Já už vím, že ano! Zabíječ obrů je už sedmým dílem v cyklu Zabíječ a je opravdu nejlepším dílem v sérii. Celá série měla s každou další knihou vzestupnou kvalitu, sedmý a poslední díl je ovšem opravdový "majstrštych". (poslední díl je to pouze od Williama Kinga, další díly převzal Nathan Long - uvidíme)

Vzhledem k tomu, že marodím, tak jsem se pustil trochu s větší vervou do čtení. Co má taky člověk jiného dělat, když má jen ležet a potit se, že? :) Takže buď ležím a dívám se na staré komedie s Funesem a nebo si čtu - podle toho, jak moc je mi zrovna zle, když mi je vyloženě špatně, tak zvládnu jen koukat na bednu.

Během pár dní jsem tedy dočetl první příběh Maluse - Temné čepele. Jedná se o další knihu ze světa Warhammeru, která se drží pravidel tohoho temného světa a díky tomu, že i sám hrdina je neskutečně temný a krutý, tak posouvá tu temnotu ještě dál.
Vlastně jsem se té knihy ze začátku i docela lekl - četla se dost těžce, člověk musel pořád listovat na konec a vyhledávat slova v příloženém slovníku a hlavní hrdina byl prostě prachsprostý krutý vrah, který navíc nebyl vůbec sympatický, jako byl třeba Keler v Kopřivově Zabíjení (no potkat bych nechtěl ani jednoho, to je jasné :)). Celá rasa temných elfů mi vůbec připadala nepříjemná a v žádném případě jsem si ji nedokázal reálně představit, natož se s ní ztotožnit.
Nicméně i přes to jsem četl dál a nakonec jsem zjistil, že Maluse nemusím mít rád a nemusím mu fandit a i tak chci vědět, co s ním bude až dorazí do Pustin Chaosu. V Pustinách už to bylo super dobrodružství a já se nemohl nabažit jeho dalšího postupu. Díky tomu, že s Malusem člověk nesoucítí, tak jen těžko předvídá, jak zareaguje a dost často vás Malus dokáže opravdu neskutečně překvapit. Bohužel překvapení není vždy příjemné, je to prostě temný elf s temnými úmysly. Takže doporučuji si absolutně nikoho, o kom se v knize dočtete, nezamilovat, protože i když v této knize možná nezemře, tak skoro jistě zemře v dalších dílech :-).
Tím se dostávám k tomu, že mě kniha tak nadchla (objednal jsem si i zbylé 4 díly série ;-)), že ji prostě doporučuji každému, kdo se nebojí originálních a temných myšlenek. Tato kniha totiž rozhodně vybočuje z řady klasických i temných fantasy.

Na ostřích čepelí
O téhle knize by se dalo rozepisovat opravdu dlouze. Je to neskutečný "majstrštich" od Míry Žambocha, který je jedním slovem dokonalý. Je to akční, je to čtivé, je to nápadité, je to inteligentní, je to prostě skvělé! Není to jen povinnost pro příznivce Koniáše, je to prostě povinnost pro všechny čtenáře.

Temné záblesky
Martin Moudrý byl pro mě novinkou, ale dopředu jsem si přečetl, že tahle kniha je hodně podobná Kulhákovu stylu. Ačkoliv je pravdou, že tu jistá podobnost s Kulhánkem je - jeden hlavní hrdina, krásné ženy, technologické detaily, tak kniha Kulhánkových nebo dokonce Kopřivových kvalit rozhodně nedosahuje. Číst se to dá celkem dobře, děj ubíhá, je to navíc poměrně originální, ale není to ani trochu přemýšlivé. Prostě je děj neskutečně lineární, nenutí to člověka skoro vůbec přemýšlet co bude dál, nebo proč to tak bylo.
Ale i tak mohu knihu doporučit jako oddychové absolutně nenáročné čtení. Pokud se vám nechce přemýšlet a prostě se jen chcete ponořit do jednoduchého příběhu bez nějakých hlubších myšlenek, tak pro tento účel jsou Temné záblesky výbornou volbou.