Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

Tak je za mnou první kniha, kterou jsem nedočetl na papíře, ale na e-ink čtečce. Nepřečetl jsem ji elektronicky celou, ale jen cca půlku, protože začal jsem číst fyzickou knihu a pak přešel na elektronickou verzi, když jsem si čtečku zakoupil. Musím říct, že s e-inkem je to o moc lepší, ale teď už ke knize samotné.

Autorem Pavoučího měsíce je opět můj oblíbený Richard A. Knaak, od kterého jsem toho přečetl už skutečně hodně. Kvalita, této už poměrně starší knihy, je opravdu velká a to i díky netradičnímu prostředí nekromancerů, do kterého nás Knaak opět zavádí. Ano, kniha volně navazuje na druhý díl s podtitulem Království stínu a hlavní postavou je Zayl, kterého si mnozí oblíbili.
Zayl je trochu netradiční nekromancer, který není tak temný, jak by se mohli zdát jeho kolegové a který má v sobě víc lidskosti, než kdejaký "normální" člověk. Se svým věrným Humbartem, který je taktéž zdrojem slušné porce vtipů, se Zayl vydává do Westmarche, kde cítí narušení rovnováhy. Jak už název knihy napovídá, tak za narušením rovnováhy stojí démon s pavoučím tělem Astrogha.

Jak s ním Zayl zatočí, si už musíte přečíst v knize samotné. Já jen prozradím, že je to opravdu docela jízda, která nenudí. Bavilo mě to od začátku až do konce a dávám tedy hodnocení 80%.

Minulý rok jsem zde psal o tom, že jsem udělal drobný pokrok v angličtině a dohrál jsem bez větších obtíží King's Quest 1 VGA - Quest for the Crown. Dnešní zápisek bude podobného ražení.

Můj pokrok v angličtině totiž pozvolna pokračuje. Sice angličtinu nepotřebuji v práci (což mě velmi mrzí a musím s tím v relativně krátké budoucnosti něco udělat), ale alespoň jsem přešel na sledování serálů a filmů kompletně v angličtině s pomocnými anglickými titulky. Dnes můžu říct, že rozumím prakticky všemu a i když tu a tam třeba nějaká slovíčka neznám, tak kontext je mi vždy jasný (stejně si ta slovíčka, která neznám hned překládám na mobilu). Nicméně filmový jazýk je značně omezený a číst knihy je daleko vyšší level, na který jsem si doposud netroufal. Vlastně troufal, začal jsem číst v angličtině knihu Marťan, ale kromě toho, že mě moc nebavila, tak bylo dost obtěžující knihu každou chvíli odkládat a překládat si neznámé slovo na mobilu. Proto jsem knihu nakonec odložil a se čtením anglických knih nepokračoval.

Změnila to ač tzv. čtečka knih s elektronickým inkoustem. Display s elektronickým inkoustem má tak vysoký kontrast jako kniha a nezatěžuje tolik oči jako běžné LCD displaye, takže čtení je stále pohodlné, ale zároveň je to chytré zařízení, kde stačí na neznámé slovo kliknout a čtečka vám nabídne český překlad. To je přímo skvělé!

Začal jsem číst knihu Durotan a už mám za sebou skoro třetinu. Zjistil jsem, že tento způsob čtení mi nakonec vyhovuje daleko víc než běžné papírové knihy a dřívější argument a vůni papíru a fyzickému dotyku je pro mě už naprosto passé. Toto je budoucnost čtení a já se díky čtečce učím anglicky mnohem rychleji a snáze, než tomu bylo doposud pouze ze seriálů a filmů.

Nicméně zbývá mi stále pilovat mluvený a psaný projev anglicky, protože to trénuji jen minimálně. Ale i na tom už pracuji a mám soukromou on-line lektorku, se kterou mluvím jednu hodinu týdně a vypracovávám i písemné domácí úkoly, takže i tam se časem progress snad dostaví.

Druhý díl trilogie Bouře ve vesmíru od Tima Lebbona pro mě byl docela zklamáním. Už první díl nebyl kdovíjaký odvaz, ale tentokrát to bylo už za hranou.
Kniha se sice dobře čte, ale atmosféra žádná, akce jen minimální, strach už teprve né a zbyly už jen zajímavosti o společném vesmíru predátorů a vetřelců. Ano, těchto informaci je tu opravdu dost, ale nebýt toho, tak jsem se vyloženě nudil. Třetí díl zatím odložím, chci si dát něco trochu barvitějšího a zajímavějšího.
S hodnocením nemohu jít výše než na 55%.

Společný vesmír Predátorů a Vetřelců mi byl vždy velmi sympatický a Tim Lebbon, který napsal poslední trojdílnou trilogii Bouře ve vesmíru je taktéž mým oblíbencem. Proto asi nikoho nepřekvapí, když jen stručně napíšu, že kniha je to velmi dobrá, jen by mohla být o trochu víc akční a nebo alespoň trochu děsivá. Příběh opravdu zaujme, ale chtěl bych se u toho alespoň trochu bát, proto dávám "jen" 70%.

Zakuti v oceli od Míry Žambocha jsou dalším případem knihy, která se čte takřka sama. Stačil mi na ní necelý týden (dočetl jsem ji v neděli 9. dubna, ale ještě jsem o ní nestihl napsat). Můžu bez nadsázky říct, že takhle skvělou postapokalyptickou sci-fi jsem ještě nečetl. Je pravda, že Já, legenda byl skvělý kousek, ale tohle je asi ještě o fous lepší a přitažlivější počtení.

Autor nás velmi rychle uvádí do děje a okamžitě nám představuje postavu Matyáše Sanderse, který je hlavní postavou celé knihy a z jehož pohledu je celé vyprávění vedené.
Matyáš je mechanikem ve světě, který už před mnoha staletími zničily války a i po těch staletích se z toho obyvatelé Země nedokázali vyhrabat. Kromě nepříznivých podmínek pro život (pouště, radioaktivní místa po bombách, ...) je lidstvo  ohroženo také z dalších důvodů. Jednak jde o to, že lidé postupně zapomínaji na staré technologie a vědu a tak se postupně lidstvo propadá vědomostně zpět v čase, v mnoha případech až do středověku. Druhým a palčivějším problémem jsou umělé inteligence a jejich roboti, kteří jsou i po staletích stále aktivní a lační po válce s lidmi.

Z nástinu děje je patrné, že toto téma skýtá mnohé možnosti a Míra Žamboch jich využil opravdu mnoho a podal celý příběh tak, že si ho ještě dlouho budete pamatovat. Musím se zmínit také o stylu, kterým je kniha napsaná, protože větné stavby jsou rozhodně jednodušší, než je pro Žambocha typické a řekl bych, že to byl autorův záměr, aby podrthl situaci, kdy lidstvo postupně přichází o schopnosti ve všech vědních oborech. Chvíli jsem si na ten styl psaní zvykal, ale pak už ho člověk nevnímá a je plně pohlcen dějem.

Nezbývá než dát nejvyšší možné hodnocení, tedy 100% pro knihu Zakuti v oceli. Budu doufat, že se autor k tomuto světu opět někdy vrátí.

Lovci monster byli, jsou a budou skvělý nápad a Larry Correia ani na popáté nepromarnil jejich potenciál.
V pátém dílu s podtitutelm Nemesis se hlavní postavou stal tentokrát Franks, který je, jak známo, démon, golem, monstrum a navíc agent ÚPKM. Kniha je tedy další sólovka, tedy podobně jako třetí díl (Alfa), ale s Franksem coby ústředním hrdinou.

Co se týče kladů, tak těch je opravdu hodně - příběh, čtivost, zajímavost, originalita, akce, hlášky, .... je tam všechno, na co jsme od tohoto autora zvyklí. Jedinou výtku mám tedy k trochu "rozpolcené" osobnosti samotného Frankse. Na jednu stranu z něj dělají bezcitného agenta ala stroj na zabíjení, který zná jen misi. Ovšem na stranu druhou, on už přece byl osobnost před tím, než se z něj stal agent, takže se jakoby zdá, že se jeho osobnost moc mění a to nikoliv ve smyslu, že se vyvíjí, ale že se jeho osobnost mění skokově.

Nicméně nebýt této jediné výtky, tak je kniha dokonalost sama, takže jí dávám 90% a opět mohu doporučit všem, včetně těch, kteří předchozí díly nečetli.

Tuhle knihu jsem zařadil také do kategorie "Život", protože se chci zmínit o tom, jak některé "nic moc" knihy člověka od čtení odrazují. Minulý rok jsem totiž přečetl pouze 7 knih, což je opravdu žalostné. Ale po přečtení čtvrtého dílu lovců monster už vím, že za to ani v nejmenším nemůžu. Nejde o čas nebo tak podobně, přece jen pokud člověk číst chce, tak může číst skoro kdekoliv. Jenže když je knížka nic moc, tak se k tomu člověk nutí a já se prostě nedonutím. Takže jsem schopný číst knihu klidně měsíce. Ale když přijde kniha jako jako LM4: Legie, tak jsem ji schopen přečíst během týdne a to to byl zrovna týden, kdy moc času nebylo. Prostě od teď asi budu muset razit jinou cestu: jakmile po padesáte stránce nenaleznu nic, co by mě na knize nadchlo, tak jí odkládám.

No a teď už ke knize samotné. Lovci monster je série, která se mi vždy velmi zamlouvala a její čtvrtý díl s podtitulem Legie je velmi dobré pokračování, které jsem si opravdu užil. Je to nahláškované, akční, inteligentní a nutí to člověka číst hned další díl (ano, dneska ho začnu :-)).
Děj nebudu dlouze rozebírat, jen se zmíním o tom, že Owen je zase v maléru a opět se ukáže, že je Vyvolený a on a jedině on dokáže všechno zlo z nočních můr zastavit. I přesto, že jsem čtvrtý díl četl s opravdu velkým odstupem od těch předchozích, tak jsem neměl problém se do děje dostat, takže i kdybyste sérii neznali a začali jste právě čtvrtý dílem, tak si ho užijete. Narážek na předchozí díly je sice mraky, ale z kontextu vám asi většinou dojde, o co tam šlo a když nedojde, tak to není pro děj směrodatné.
Neodpustím si ale jednu výtku a ta se týká české korektury. V knize je opravdu mraky gramatických chyb - většinou chybějící písmenka. Mně osobně to trochu kazilo čtení a myslím, že v tomhle ohledu Fantomprint, který knihu vydal, neodvedl dobrou práci.

Knize dávám 95%, ale asi bych se nebál jít až na sto. Těch pět procent strhávám za českou korekturu.

Desátý díl kladiva byl skvělý a čekal jsem tedy další výkyv kvality směrem dolů, ale ten nejen že se nekonal, ale také kvalitu posunul ještě o něco výše.
U této knihy se musím zmínit především o stylu, kterým je napsaná. Autor se umí vyjádřit naprosto přesně. Nemusíte přemýšlet nad tím, co tím myslel, protože je to okamžitě jasné. Používá běžná slova a člověk nemusí nic googlit. Používá normální, ani jednoduché a ani složité, větné konstrukce. Prostě se to čte parádně.
Dalším výrazným faktorem, který přispívá k celkově moc dobrému dojmu z tohoto dílu Kladiva, je především respektování pravidel tohoto "světa". Walter je nabubřelý nekrouš, Felix je akční, Kludie moralizuje a Vincenc řeší jen to, jak se někde poprat. Toto schéma dodržel autor vskutku dokonale a všechny tyhle vlastnosti vytáhl do popředí. Tak to má být, tohle od Kladiva všichni chceme

Dějová linka je propracovaná, ale není těžké ji sledovat a ke slovu se dostanou všichni známí a samozřejmě i ti noví. Adam Reys, hlavní a nový "záporák" tohoto dílu, se rozhodl že lidstvo zbaví strachu. Může za to trochu stará známá Petra a připlete se do toho i starý hajzl Kilián nebo ještě starší hajzl Rashil. Nezapomnělo se tedy na nikoho.

Nemá cenu to dál okecávat, nemám žádnou kritiku a jen mě malinko mrzí, že kniha nebyla o trochu delší. Osmému dílu jsem dal 91%, tomuhle si dovolím dát 92%. Zatím nejlepší díl.

Rychlopalba je další knihou od mého nejoblíbenějšího spisovatele Štěpána Kopřivy. Tento český writemaster má sice na kontě jen málo knih, ale všechny jsou legendární. Jeho nejnovější kniha ovšem trochu vybočuje z řady .... v zásadě bych teď měl dodržet klasický recenzní postup a popsat trochu charakter knihy a zmínit se o postavách a ději a teprve na konci se dostat k nějakému hodnocení, ale já to udělám obráceně a knihu ohodnotím hned na začátku.
Jedná se bezpochyby o tu nejhorší knihu, kterou Štěpán doposud napsal. A stojím si za tím! Nicméně i tak se jedná o knihu, které se nebojím v jejím žánru dát hodnocení 95%. Ten rozpor vysvětlím dále.

Takové Zabíjení by si právem zasloužilo hodnocení 200% a Asfalt možná i 210%. Ale Rychlopalba není vůbec z fantastického těsta, jde o "pouhou" detektivku. Detektivku z reálného světa, což je samozřejmě daleko více svazující než světy fantastické a tím pádem na ni platí standardní hodnotící kritéria. Tedy maximálně sto procent.

Čistou detektivku bez přídavku fantastiky jsem vlastně ještě nikdy nečetl a je tedy jasné, že k této jsem se dostal jen díky Štěpánovi, protože od něj čtu zkrátka všechno. Štěpánova tvorba se vždy vyznačovala tím, že hlavním hrdinou byl nějaký magor, případně magoři. I zde se dá říct, že tomu tak je. Hlavní postavou je policajt – magora tedy máme. Dalšími rysy „kopřivovin“ jsou skvěle načasované hlášky – kupodivu i s nimi si policajt bravurně poradí. No a nesmí chybět akce a velmi zamotaný děj – zamotaný děj by byl a akce, i když je jí poskrovnu, tak se taky najde a jak název napovídá, je to rychlopalba!
Kdyby autor zůstal věrný fantastickému žánru a poslal poldu třeba na Mars, tak tu vlastně máme opět nad-stoprocentní hodnocení a další klasickou „kopřivovinu“.

Kniha se čte perfektně, autor byl, je a určitě i nadále bude mistr slova a tak se nemusíte bát nějakých nepříjemných větných konstrukcí nebo třeba špatně představitelných a ještě hůře popsaných prostor, jako tomu bývá u některých jiných autorů. Štěpán to prostě se slovy umí a tak můžete číst nerušeně bez jediného škobrtnutí až do sladko-hořkého konce. U knihy se určitě zasmějete, máte možnost se zamyslet a jak je u Štěpána obvyklé, tak se i pořádně zhnusit. To z příběhu dělá opět těžký nadprůměr a plné hodnocení jsem nedal vlastně jen kvůli tomu, že to není fantastika. Jedná se o nejlepší nefantastický příběh, který jsem kdy četl.