Štěpán Kopřiva to nemůže mít v hlavě v pořádku! :-) Vážně! Jak vymyslíte konečníkovou krev nebo obra s nejsmradlavější řití .... a kdybyste tu řiť vymysleli, tak do ní přece nenecháte spadnout hlavního hrdinu i s jeho dcerou a budoucím zeťem. Tohle prostě není normální! :-) Pokud byste si náhodou mysleli, že v té knize je jen samý fekální humor, tak máte sice zčásti pravdu a ano, kniha je dost nechutná, ale zároveň je tak boží, že až ji dočtete, tak vám to změní žívot k ..... no lepšímu asi ne, ale i tak je to boží! :-)
De Klerk je opět netypickým hrdinou, což je hlavní charakteristický rys Štěpánovy tvorby. Zpravidla se jedná o chlápky s nějak narušenou osobností, případně rovnou o skupinu magorů (Asfalt). Tady je magor jen jeden, ale zato stojí za to (to je blbý obrat, co? :)).
V Nitro těžkne glycerinem jsme se setkali s vraždícím úchylem a říkali jsme si: "OK, komix to snese". V Zabíjení jsme se setkali s vraždící mašinou a já myslel, že nic takového už nemůže přijít - to jsem se ale šeredně přepočítal. De Klerk by všechny předchozí labilní jedince ztřískal na jednu hromadu, chrstnul by jim do očí konečníkovou krev a pak by je sešvihal jejich páteřemi a pokud by Wolrich zkoušel nějaké protikouzlo, tak by mu de Klerk rozbil zaklínadlo nějakou hláškou, kterou nechápe ani Google.
Nemá cenu to dál rozmazávat, nic podobného na české scéně nenajdete. Věřím, že Kulhánek se může vytasit s něčím, co člověka podobně nadchne a že Kotleta si zase vymyslí další nerealistický srdce rvoucí zážitek z dětství, jen aby nás přitáhl k jeho ve finále ne až tak úžasným sexu plných knihám. Pravdou ale zůstává, že Štěpán Kopřiva je ze všech nejoriginálnější, nejnápaditější, nejvtipnější a tedy ze všech nejlepší! No těch superlativů už bylo dost, aby si to třeba Štěpán nevzal osobně a do příští knihy si nevzal mojí přezdívku celou - stačí, že tentokrát přidal "de" a vymazal "i". ;-p
Jo a super je, že na dalšího magora už nemusíme dlouho čekat. Rychlopalba by se měla na pultech objevit už tento měsíc a podle ukázek vůbec nevadí, že jde o "pouhou detektivku", protože to bude zase mazec!
Zabíječ lidí je teprve druhá kniha v pořadí od Nathana Longa, celkově je devátá (předchozích 7 skvělých dílů napsal božský William King).
Jak už jsem psal o Zabíječi orků, tak Nathan Long do toho nedává tolik jako William King, ale přesto se jeho kniha o Zabíječi orků četla dobře a rozhodně nebyla špatná. Tento jeho druhý díl ukazuje, že se autor poučil, možná i z kritiky od čtenářů, a svůj styl vyprávění přizpůsobil původním knihám od W. Kinga. Spousta lidí by možná ani nepoznala, že se jedná o odlišného autora.
Příběh totiž nepostrádá absolutně nic a je právoplatným členem rodiny Zabíječe, na čemž má určitě zásluhu i již známé prostředí Nulnu a také známé postavy jako je třeba Ulrika nebo hraběnka. Odkazů na předchozí návštěvu města je opravdu mnoho a vy díky tomu vzpomínáte na předešlou knihu Zabíječ skavenů, která byla opravdu výborná. Autor na dění z předešlé knihy často sám odkazuje a rozvíjí tak povědomí o Nulnském městě i stokách a tunelech pod ním.
Ať už je to tím, že autor nemusel vymýšlet nové prostředí a nebo tím, že se pan Long dost srovnal, kniha je to prostě perfektní a není možné jí v sérii o Zabíječi vynechat. Vynechat ji není možné jednak z důvodu kvality, ale také kvůli celistvosti příběhu. Kniha totiž obsahuje mnoho věcí, které určují směr dalšího putování Gotreka za slavnou smrtí, ale na konci je také krátká pasáž
Osobně jsem o Thanquilovi moc rád četl, byl opravdu zajímavá a nepředvídatelná postava, která děj oživovala a dávalu mu přídavek určitého netypického napětí. Věřím tedy, že pokud bude Thanquol vystupovat i v další knize o Zabíječi, tak přiběh bude opět perfektní.
Minulý rok jsem byl dost špatný čtenář. Zatímco za rok 2013 jsem přečetl přes 20 knih, tak za ten loňský pouze 10 a jednu jsem rozečetl (konkrétně Zabíječe lidí, kterého čtu teď).
Přemýšlím proč tomu tak je a kromě obligátních odpovědí, jako třeba nedostatek času, nebo moc práce, nacházím také dvě odpovědi, které podle mě nesou hlavní část viny.
Za prvé jsem jeden měsíc úplně čtení vynechal a vedly mě k tomu dva důvody, tedy že jsem měl jít k očnímu a chtěl jsem mít zrak jako ostříž a jednak jsem ten měsíc chtěl co nejvíc naběhat, protože to bylo na přelomu září a října a to bylo na běhání prostě super počasí.
Za druhé jsem měl trochu smůlu na knihy. Na konci roku 2013 mě na chvilku od čtení odradilo Kladivo na čaroděje 5 a pak v květnu První čarodějovo pravidlo, o kterém jsem sice v blogu psal, že si další díly nakonec určitě přečtu, ale pak jsem to musel přehodnotit, protože opravdu nic tak odporného a zvráceného číst dál nehodlám (nahlédl jsem totiž do dalších dílů a autor pokračuje v již zajetých nechutných kolejích). Díky zklamání z těchto knih jsem čtení dalších knih hodně odkládal.
Pak už jsem měl ale na knihy docela štěstí a teď už mám v knihovničce připraveno hodně skvělých kusů (Kopřiva, Kotleta, Correia), takže věřím, že tento rok toho přečtu mnohem více.
Knihy ze světa Warhammeru jsou prostě super, tenhle temný svět mě neskutečně baví. Gileadova krev je kniha, která nám Warhammer ukazuje z pohledu elfů v době, kdy už jich na světě je jen málo.Elfové jsou ale rasa, která bojuje až do úplného konce, takže i přes jejich nízký počet se vrhají do nebezpečí, aby ochránili i lidskou chátru. V této knize je opravdu vidět, jak propasný rozdíl je mezi elfy a lidmi - clověk by se až styděl za svůj původ.
Kniha nabízí všechno, co od Warhammerových knih očekáváte, ale opět příběhy podává novým a neotřeblým způsobem. V jednom komentáři ke knize jsem četl, že kniha v člověku zanechává stopu (asi ne těmito slovi) a s tím musím souhlasit, Gleadovi příběhy si budete ještě dlouho pamatovat.
Pro milovníky Warhammeru se jedná o naprostou povinnost.
Tak jsem dočetl první knihu od Nathana Longa, který navázal na ságu o Zabíječi Gotrekovi a jeho životopisci Felixovi. Jak jsem čekal, tak kniha v žádném případě nedosahuje kvalit předchozích dílů, které tak zručně sepsal William King. W. King do toho dával mnohem víc a nikdy se nejednalo o obyčejný příběh, ale o velkolepé dobrodružství s přesahem do budoucnosti světa Warhammer, které v člověku vyvolávalo pocit, že čte o opravdu důležitých a úžasných věcech - tento pocit prostě v knihách od Nathana Longa nenajdete.
Nicméně tím nechci říct, že je Zabíječ orků špatnou knihou. Čte se to poměrně příjemně, akce jsou popsány dobře a nápady knize rozhodně nechybí. Navíc se konečně dozvídáme něco o Gotrekově minulosti, což bylo v předchozích knihách skoro tabu. Do knihy tedy rozhodně jděte, ale musíte k ní přistupovat úplně jinak než k předchozím Zabíječům a nečekejte, že na knihu budete dlouho vzpomínat a uchovávat si ty tíživé pocity z nevyhratelných bitev.
Hned po Perunově krvi jsem se pustil do čtení zbylých třech knih [ 3. díl, 4. díl, a 5. díl ] o Malusovi Temné čepeli. Po přečtení prvního a druhého dílu jsem věděl, že mě další díly nemohou zklamat a také se tak nestalo. Malus ač neskutečně krutá osoba mi nakonec tak přirostla k srdci, že jsem se hned na internetu koukal po dalších knihách s Malusem v hlavní roli. Bohužel žádnou další knihu jsem nenašel, ale prý se možná něco chystá, takže třeba se s Temnou čepelí ještě někdy setkám.
Třetí díl s podtitulem Žněč duší je opět něčím novým, Malus se dostal do čela armády Černé věže a jako velitel si vedl prostě skvěle. Příběh prostě úplně změnil styl a proměnil se částečně do military fantasy, což je žánr, který se tolik nevidí a zde se s ním autoři vypořádali perfektně. Knihu jsem zhltl během pár dní a do teď na ní vzpomínám.
Meč Chaosu je čtvrtým a opět originálně zpracovaným dílem série o Malusovi. Tento díl je už tradičně úplně jiný než všechny předchozí a tentokrát se dozvídáte mnoho o kultu Boha s krvavýma rukama. Pro mě se jednalo asi o nejslabší díl, protože jsem občas ztrácel přehled o tom, kdo je kacíř a kdo pravověrný a to především proto, že se to v knize často obracelo a díky Malusovým i Urialovým intrikám se to ještě víc zamotávalo. I když se jednalo o nejslabší díl série, tak je to stále nadprůměr a rozhodně knihu nezavrhujte a navíc v knihách o Malusovi se můžete orientovat jen tehdy, pokud přečtete knihy všechny.
Pán zkázy je opět trochu military sci-fi, ale jen asi ze třetiny knihy. Malus se zde dostává do Ghrondu, aby bránil svou zemi proti ničivým silám Chaosu na pochodu. Když skončí Malusovo velení v čele části Ghrondské armády, tak se kniha ubírá tím nejlepším směrem a soustředí se na Malusovo bojové umění a jeho smysl překvapit. Skoro až do poslední stránky jste zde napínaní a nevíte, jak to s Malusem vlastně dopadne. Já už to vím a byl jsem překvapen a zároveň trochu zklamán, ale to je asi proto, že jsem začal Maluse vlastně v určitém směru obdivovat, proto jsem mu tenhle konec (mno konec ... ;-)) nepřál.
Knihy doporučuji absolutně každému, kdo se chce oprostit od běžného čtení. Nic podobného nenajdete. Malus má navíc jeden nepřehlédnutelný plus - v jeho kníhách není nic normálního a proto se vlastně pořád skvěle bavíte, i když se zrovna nic důležitého neděje. Navíc tam nenajdete ani náznak romantiky nebo lásky, protože pro tu nemá Temná čepel v srdci místo!
Doporučuji všem - minimálně to zkuste, stojí to vážně za to.
František Kotleta není na scéně dlouho a už má na kontě 5 knih. Navíc všechny knihy se prakticky okamžitě po vydání staly legendou. Dvě nejnovější knihy jsou z cyklu Perunova krev. První kniha vyšla loni a ta druhá nedávno v tomto roce. Po předchozích zkušenostech, kdy mě nesmírně štvalo, že jsem jednu knihu Bratrstva krve dočetl a rok musel čekat na další, jsem si obě knihy chtěl přečíst najednou. Což jsem také udělal a během týdne zhltnul obě dvě knihy.
Tentokrát se sice Kotleta opět dost vyřádil co se sexuálních scén týče, ale působí to už mnohem lépe a jde na tom vidět, že se autor vypsal a už na ten sex tolik netlačí a jen málokdy zachází do detailů - toto rozhodně schvaluju, ale ještě by to chtělo trochu na těchhle věcech ubrat, knihy pak budou působit mnohem "dospěleji".
Každopádně pokud pomineme pár sexuálních zbytečných scén, tak knihám není co vytknout. Slovanští bohové jsou téma, které mě sice ze začatku lehce strašilo, ale po přečtení zjišťuji, že je to tématika, která má rozhodně co nabídnout. Kotleta si samozřejmě slovanskou mytologii hodně přiohnul podle svých potřeb, ale i tak jde vidět, že slovanská božstva jsou hodně pestře vymyšlená sebranka a proto se jí Franta Kotleta chytil.
Pokud mám Perunovu krev srovnat s předchozím Bratrstvem krve, tak z toho novější počin vyjde jako jednoznačný vítěz. Na Perunově krvi jde krásně vidět, že autor už se "naučil" psát a že i když stále někdy příliš tlačí na pilu, tak jste mu to ochotni odpustit kvůli velmi originálnímu příběhu, který doprovází humor a vtipné hlášky, které vychází ze situací, které jsou sice někdy zbytečně okořeněné sexem, ale to je prostě Kotletův styl.
Knihy tedy lze doporučit všem, kromě puritánů :-).
Hvězdné války nebo chcete-li Star Wars jsou jedním z nejznámějších a nevýraznějších vymyšlených světů a ačkoliv je většina lidí zná pouze skrze 6 celovečerních hraných filmů nebo seriál Klonové války, tak existují i komixy a především knihy z tohoto světa. Dart Plagueis od známého Jamese Lucena je jednou z knih, které by vám neměly uniknout, pokud chcete znát svět Hvězdných válek do hloubky a ne jen povrchně, jak nám to filmy servírují.
Kniha si bere za cíl popsat život jednoho z nejvýznamnějších sithů, temného pána Dartha Plagueise, který byl mistrem a učitelem známejšího Dartha Sidiuse alias senátora a nejvyšího kancléře Palpatina a později Císaře. Plagueis byl vskutku zajímavou osobou, která ovlivnila vlastně všechno, co znáte z filmů a seriálu. Většina z toho, co se stalo, je jeho dílem nebo součástí jeho plánu. [spoiler] Bez něj by se Amidala nestala královnou Naboo, bez něj by nikdy nevznikla klonovaná armáda republiky, bez něj by hrabě Dooku nikdy nepřešel k temné straně a Císař by nikdy nebyl Císařem ani Sithem. [/spoiler]. Ale toto jsou jen povrchní věci známé filmů, ale díky knize a samotnému Plagueisovi se především dostanete blíž k pochopení temné strany síly a zjistíte, jak síla ve skutečnosti funguje. Plagueis je neskutečně mocnou a složitou osobou a i přes to, že se neštítí zvráceností, tak s ním v průběhu knihy několikrát souhlasíte a obdivujtete, co všechno dokázal ať v reálném světe nebo ve světě síly, který on nazývá tím opravdovým světem.
Knihu rozhodně doporučuji všem milovníkům Star Wars. Čte se to dobře, děj rychle utíká, ale pokud nejste znalci tohoto složitého a pestrého světa, tak budete lehce ztraceni, protože knha tuto znalost předpokládá. Jediná výtka je, že se kniha přece jen trochu moc zaměřuje na politickou stránku a já bych ocenil více pohledů do myslí Sithů, ale i tak jsem se toho dozvěděl hodně.
Takhle dlouhou knihu už jsem dlouho nečetl - celých 591 stránek. Čtení mi proto trvalo snad dva měsíce, ale nevadí, je to za mnou.
Z knihy mám lehce rozporuplné pocity, protože i přes to, že je velmi čtivá, zábavná a originální, tak se v ní vyskytují pasáže, která mi prostě vadí. Jde o pasáže, které ukazovali krutost a nechutnost. Konktrétně mohu jmenovat dvě pasáže: první, když Darken Rahl sežere mozek a další části jednoho malého chlapce a druhá, když autor velmi přesně popisuje jak je Richard mučen Dennou (tato pasáž je navíc opravdu velmi dlouhá a o to víc nechutná).
Díky těmto krutostem jsem byl rozhodnutý, že další díly číst nebudu. Ale nakonec asi budu :-). Je sice fakt, že tyto scény jsou odporné a nechci o nich číst, ale ve finále vždycky mají svůj důvod a autor je ve finále buď zjemní nebo odsoudí a tím dosáhne toho, že se na to díváte úplně jinak.
Pokud se nebojíte rozporuplných pocitů, tak do knihy určitě jděte. Jedná se opravdu o jednu z nejoriginálnějších knih, které jsem kdy četl. Všechny knihy jsou svým způsobem originální, ale svět této knižní série je vytvořen opravdu jinak, než všechny, které jsem doposud znal. Když nad tím tak přemýšlým, tak ten svět je originální, ale divný - pro mě jsou spousty závěrů nelogické a chování postav je nakonec nelogické ještě víc. To ale mohu brát jako jiný pohled na věc a proto to úplně nezavrhuji. Nicméně chce to ke knize přistupovat s určitou rezervou.
Ještě poznámka: nenechte se zmást trochu odpudivým vzhledem knihy - žádný děda na bílém koni v knize nevystupuje a vlastně ani nevím, co má obal s knihou společného (nesuďte tedy knihu podle obalu :)).
Jako poslední se chci zmínit o tom, jak jsem se k Meči pravdy dostal. Kdysi dávno jsem od rodičů dostal k Vánocům její, tuším, 18. díl a protože raději začím číst od začátku, tak jsem si koupil díl první.
Třetí lovci monster se povedli stejně jako dva předchozí díly. V zásadě nemám žádnou výtku. Někdo by sice mohl říct, že se kniha odehrává během jediné noci, ale díky "flashbackům" je příběh opravdu hodně pestrý a navíc se prolíná s vyprávěním jednotlivých postav, takže ta jedna noc je prostě super jízda.
Knihu určitě doporučuji všem, nejen čtenářům předchozích dílů, protože kniha si jde vlastní cestou a není na ty předchozí vázána.