Ačkoliv jsem horory nikdy neměl příliš v lásce, tak se najdou i vyjímky. Třeba takového Drákulu od Brama Stokera považuji za mistrovské dílo. Ale běžně oblíbené horory, třeba od Stephena Kinga, jsem nikdy nemusel. Ať už knihám nebo filmům s hororovým motivem jsem se dost vyhýbal. Důvod byl jasný, buď byly děsivé špatným způsobem (například film Jezero smrti, který je prostě jen odrazem lidské zvrácenosti a nechutnosti) a nebo nebyly děsivé vůbec (Osvícení s Jackem Nicholsonem).
Ten pro mě správný strach ve mně dokáže vyvolat pouze několik témat a jsou to vždy témata z fantastiky. Kromě zmíněného Drákuly jde především o Vetřelce. Vetřelec je pro mě ikona strachu a děsu a nikdy v životě jsem se nebál u filmu víc, než když jsem jako malý viděl poprvé film Vetřelci. Tenhle film vyvolal atmosféru tak silnou, že se mi neustále svíral žaludek, neustále jsem přivíral oči a strachy jsem se pak bál jít sám i do postele. V dospělosti už ten strach samozřejmě není tak intenzivní a jde spíše o "špatný pocit", ale co mě maximálně překvapilo, že takovou atmosféru, jako když jsem byl malý, můžu zažít se správným příběhem i dnes!
Kniha Vetřelec - Probuzení je prvním dílem nové trilogie (druhý a třetí díl napíše James A. Moor a Christopher Golden), která bude jakýmsi úvodem k novým filmům o Vetřelcích (taky se těšíte tak jako já?). První knihu napsal Tim Lebbon, který pro mě byl zatím úplně neznámý, ale po přečtení Probuzení doufám, že se v ČR ještě něco od něho vydá (napsal i knihy ze světa Star Wars). V této knize naleznete zcela nový příběh, který navazuje na film Vetřelec z roku 1979 a odehrává se 37 let po událostech na lodi Nostromo. Velmi zajímavé je, jak se autor vypořádal s návazností na druhý, již zmíněný, film Vetřelci, který se také odehrává nějaký ten rok po Nostromu. Někteří by totiž mohli říct, že kniha druhý film ignoruje nebo ho popírá, ale pokud knihu dočtete úplně do konce, tak zjistíte, že s návazností se autor vypořádal bravůrně - nemohu prozradit víc, protože by to byl obrovský spoiler. Nejsem si jistý, jestli to vyšlo také na roky, ale logická posloupnost je tam opravdu zachovaná skvěle.
Shrnutí: Jak už jsem zmínil, tak kniha přesně vystihuje atmosféru filmových Vetřelců, je to úplně stejný strach a je to i stejně návykové a také dost akční. Musím uznat, že jsem dlouho nečetl nic podobně skvělého. Vlastně to byl staronový zážitek a já se v duchu vrátil do dětských let a prožíval strach z Vetřelců znovu.
Knize nic důležitého nechybí, Ripleyová, bez které bychom si žádného Vetřelce ani nemohli představit, v této knize znovu ožívá a my máme jedinečnou šanci s ní prožít další děsuplné dobrodružství a dozvědět se další detaily o světech plných Vetřelců. Moje hodnocení je 100%.
Nezbývá než doufat, že další dvě knihy i nový film budou podobně skvělé.
Knihu s názvem, který zřejmě rovnou prozrauje konec, jsem si koupil na základě kladných recenzí. Prý je to fakt vtipné, děsivé, příběh rozvětvený a přitom přehledný, atd. Bohužel, kniha John na konci umře není vůbec děsivá, skoro není vtipná a příběh je sice relativně přehledný, ale sami hrdinové příběhu říkají, že většině věcem, co se jim dějí, nerozumí. Tak jak celému příběhu může uplně porozumět čtenář? Odpověď je jasná, nemůže. On je to v zásadě záměr, kniha si hraje na tajemnou, ale moc jí to nejde, protože v knize je tolik absurdit, že to celé tajemno přebije. Musím se také zmínit o dost omezeném jazyce knihy, který je tak nějak málo barvitý - osobně nemám nijak zvlášť velkou slovní zásobu a u jiných knih se mi stává, že musím některé slovo hledat. Tady se vám to nestane, což by nemusela být vada, ale celkově jsou i věty dost jednoduché, někdy až strohé.Já jsem prostě ke knize nepřilnul, dokonce jsem se u ní tak nudil, že jsem ji skoro před třičtvrtě rokem po nějakých 200 stránkách odložil a teprve minulý týden, když jsem marodil, jsem se k ní vrátil. Takže jsem ji četl nadvakrát, ale ničemu to nevadilo, těch pár hlavních momentů a i samotné hlavní hrdiny jsem si pamatoval dobře. S velkým úsilím jsem dočetl všech 531 stran knihy a vím, že tohle už znovu číst nebudu a knihy se hodlám zbavit.
Vlastně jsem o knize neřekl nic pozitivního a po dlouhém přemýšlení, jsem dospěl k závěru, že ono není opravdu moc co chválit. Pár vtipů se povedlo, přebal knihy je slušný, nápad i název zajímavý, víc chvály nevymyslím. Mé konečné hodnocení je 50% a to včetně pár procent za originální nápad.
Kniha prý měla úspěch (pro mě nečekaně) a proto byla dokonce zfilmována. Sice je to takový nízkorozpočtový snímek (takže to asi zase takový úspěch nebyl), ale ve finále vyzněl lépe než kniha. Příběh se zeštíhlil a částečně změnil, aby se vešel do běžné délky něco přes hodinu a půl. Všechno hlavní v něm ale zůstalo a určitě je film o něco zábavnější. Film hodnotím na 60%.
Pokud máte zájem o tento příběh, tak knihu vynechte a dejte si film, ušetříte si čas a zklamání.
Vladimír Šlechta je další z úspěšných českých autorů, který se pustil do trochu vtipného a akčně laděného sci-fi. Střepy z Apoklapsy jsou prvním dílem z Oggerdovského cyklu, který nám ukazuje zemi zničenou válkou, kde se začala znovu uchycovat nějaká civilizace a vláda. Hrdinové knihy pro novou vládu, konkrétně pro císaře, pracují a prožívají dobrodružství v několika povídkách, které nás všechny zavedou k pozůstatkům ze země před válkou.
Nápad je to rozhodně zajímavý, třeba druhá povídka se odkazuje na hru Doom a celkově se dá mluvit o značné originalitě celé knihy. Bohužel, styl vyprávění není úplně ideální, někdy je tam zbytečně moc popisu a v zásadě akce je tam opravdu poskromnu - což by sice normálně nevadilo, ale když meziakční pasáže nudí, tak to prostě chce přitvrdit právě na té akci.
Knihu jsem na Legie.info ohodnotil na 60% a klidně bych šel i na 50, ale za tu velkou míru originality jsem ještě 10% přitlačil. Kniha to není v žádném případě špatná, ale dobrá také není. Autor nedokáže udržet pozornost čtenáře a to je její zásadní problém. Mám koupený ještě jeden díl cyklu, který už není jen souborem povídek, ale samostatný román, takže uvidíme, jestli autorovi třeba nejdou delší příběhy lépe, moc tomu nevěřím, ale dám tomu šanci, protože podle recenzí jsou celé knihy opravdu dobré.
Štěpán Kopřiva to nemůže mít v hlavě v pořádku! :-) Vážně! Jak vymyslíte konečníkovou krev nebo obra s nejsmradlavější řití .... a kdybyste tu řiť vymysleli, tak do ní přece nenecháte spadnout hlavního hrdinu i s jeho dcerou a budoucím zeťem. Tohle prostě není normální! :-) Pokud byste si náhodou mysleli, že v té knize je jen samý fekální humor, tak máte sice zčásti pravdu a ano, kniha je dost nechutná, ale zároveň je tak boží, že až ji dočtete, tak vám to změní žívot k ..... no lepšímu asi ne, ale i tak je to boží! :-)
De Klerk je opět netypickým hrdinou, což je hlavní charakteristický rys Štěpánovy tvorby. Zpravidla se jedná o chlápky s nějak narušenou osobností, případně rovnou o skupinu magorů (Asfalt). Tady je magor jen jeden, ale zato stojí za to (to je blbý obrat, co? :)).
V Nitro těžkne glycerinem jsme se setkali s vraždícím úchylem a říkali jsme si: "OK, komix to snese". V Zabíjení jsme se setkali s vraždící mašinou a já myslel, že nic takového už nemůže přijít - to jsem se ale šeredně přepočítal. De Klerk by všechny předchozí labilní jedince ztřískal na jednu hromadu, chrstnul by jim do očí konečníkovou krev a pak by je sešvihal jejich páteřemi a pokud by Wolrich zkoušel nějaké protikouzlo, tak by mu de Klerk rozbil zaklínadlo nějakou hláškou, kterou nechápe ani Google.
Nemá cenu to dál rozmazávat, nic podobného na české scéně nenajdete. Věřím, že Kulhánek se může vytasit s něčím, co člověka podobně nadchne a že Kotleta si zase vymyslí další nerealistický srdce rvoucí zážitek z dětství, jen aby nás přitáhl k jeho ve finále ne až tak úžasným sexu plných knihám. Pravdou ale zůstává, že Štěpán Kopřiva je ze všech nejoriginálnější, nejnápaditější, nejvtipnější a tedy ze všech nejlepší! No těch superlativů už bylo dost, aby si to třeba Štěpán nevzal osobně a do příští knihy si nevzal mojí přezdívku celou - stačí, že tentokrát přidal "de" a vymazal "i". ;-p
Jo a super je, že na dalšího magora už nemusíme dlouho čekat. Rychlopalba by se měla na pultech objevit už tento měsíc a podle ukázek vůbec nevadí, že jde o "pouhou detektivku", protože to bude zase mazec!
Zabíječ lidí je teprve druhá kniha v pořadí od Nathana Longa, celkově je devátá (předchozích 7 skvělých dílů napsal božský William King).
Jak už jsem psal o Zabíječi orků, tak Nathan Long do toho nedává tolik jako William King, ale přesto se jeho kniha o Zabíječi orků četla dobře a rozhodně nebyla špatná. Tento jeho druhý díl ukazuje, že se autor poučil, možná i z kritiky od čtenářů, a svůj styl vyprávění přizpůsobil původním knihám od W. Kinga. Spousta lidí by možná ani nepoznala, že se jedná o odlišného autora.
Příběh totiž nepostrádá absolutně nic a je právoplatným členem rodiny Zabíječe, na čemž má určitě zásluhu i již známé prostředí Nulnu a také známé postavy jako je třeba Ulrika nebo hraběnka. Odkazů na předchozí návštěvu města je opravdu mnoho a vy díky tomu vzpomínáte na předešlou knihu Zabíječ skavenů, která byla opravdu výborná. Autor na dění z předešlé knihy často sám odkazuje a rozvíjí tak povědomí o Nulnském městě i stokách a tunelech pod ním.
Ať už je to tím, že autor nemusel vymýšlet nové prostředí a nebo tím, že se pan Long dost srovnal, kniha je to prostě perfektní a není možné jí v sérii o Zabíječi vynechat. Vynechat ji není možné jednak z důvodu kvality, ale také kvůli celistvosti příběhu. Kniha totiž obsahuje mnoho věcí, které určují směr dalšího putování Gotreka za slavnou smrtí, ale na konci je také krátká pasáž
Osobně jsem o Thanquilovi moc rád četl, byl opravdu zajímavá a nepředvídatelná postava, která děj oživovala a dávalu mu přídavek určitého netypického napětí. Věřím tedy, že pokud bude Thanquol vystupovat i v další knize o Zabíječi, tak přiběh bude opět perfektní.
Minulý rok jsem byl dost špatný čtenář. Zatímco za rok 2013 jsem přečetl přes 20 knih, tak za ten loňský pouze 10 a jednu jsem rozečetl (konkrétně Zabíječe lidí, kterého čtu teď).
Přemýšlím proč tomu tak je a kromě obligátních odpovědí, jako třeba nedostatek času, nebo moc práce, nacházím také dvě odpovědi, které podle mě nesou hlavní část viny.
Za prvé jsem jeden měsíc úplně čtení vynechal a vedly mě k tomu dva důvody, tedy že jsem měl jít k očnímu a chtěl jsem mít zrak jako ostříž a jednak jsem ten měsíc chtěl co nejvíc naběhat, protože to bylo na přelomu září a října a to bylo na běhání prostě super počasí.
Za druhé jsem měl trochu smůlu na knihy. Na konci roku 2013 mě na chvilku od čtení odradilo Kladivo na čaroděje 5 a pak v květnu První čarodějovo pravidlo, o kterém jsem sice v blogu psal, že si další díly nakonec určitě přečtu, ale pak jsem to musel přehodnotit, protože opravdu nic tak odporného a zvráceného číst dál nehodlám (nahlédl jsem totiž do dalších dílů a autor pokračuje v již zajetých nechutných kolejích). Díky zklamání z těchto knih jsem čtení dalších knih hodně odkládal.
Pak už jsem měl ale na knihy docela štěstí a teď už mám v knihovničce připraveno hodně skvělých kusů (Kopřiva, Kotleta, Correia), takže věřím, že tento rok toho přečtu mnohem více.
Knihy ze světa Warhammeru jsou prostě super, tenhle temný svět mě neskutečně baví. Gileadova krev je kniha, která nám Warhammer ukazuje z pohledu elfů v době, kdy už jich na světě je jen málo.Elfové jsou ale rasa, která bojuje až do úplného konce, takže i přes jejich nízký počet se vrhají do nebezpečí, aby ochránili i lidskou chátru. V této knize je opravdu vidět, jak propasný rozdíl je mezi elfy a lidmi - clověk by se až styděl za svůj původ.
Kniha nabízí všechno, co od Warhammerových knih očekáváte, ale opět příběhy podává novým a neotřeblým způsobem. V jednom komentáři ke knize jsem četl, že kniha v člověku zanechává stopu (asi ne těmito slovi) a s tím musím souhlasit, Gleadovi příběhy si budete ještě dlouho pamatovat.
Pro milovníky Warhammeru se jedná o naprostou povinnost.
Tak jsem dočetl první knihu od Nathana Longa, který navázal na ságu o Zabíječi Gotrekovi a jeho životopisci Felixovi. Jak jsem čekal, tak kniha v žádném případě nedosahuje kvalit předchozích dílů, které tak zručně sepsal William King. W. King do toho dával mnohem víc a nikdy se nejednalo o obyčejný příběh, ale o velkolepé dobrodružství s přesahem do budoucnosti světa Warhammer, které v člověku vyvolávalo pocit, že čte o opravdu důležitých a úžasných věcech - tento pocit prostě v knihách od Nathana Longa nenajdete.
Nicméně tím nechci říct, že je Zabíječ orků špatnou knihou. Čte se to poměrně příjemně, akce jsou popsány dobře a nápady knize rozhodně nechybí. Navíc se konečně dozvídáme něco o Gotrekově minulosti, což bylo v předchozích knihách skoro tabu. Do knihy tedy rozhodně jděte, ale musíte k ní přistupovat úplně jinak než k předchozím Zabíječům a nečekejte, že na knihu budete dlouho vzpomínat a uchovávat si ty tíživé pocity z nevyhratelných bitev.
Hned po Perunově krvi jsem se pustil do čtení zbylých třech knih [ 3. díl, 4. díl, a 5. díl ] o Malusovi Temné čepeli. Po přečtení prvního a druhého dílu jsem věděl, že mě další díly nemohou zklamat a také se tak nestalo. Malus ač neskutečně krutá osoba mi nakonec tak přirostla k srdci, že jsem se hned na internetu koukal po dalších knihách s Malusem v hlavní roli. Bohužel žádnou další knihu jsem nenašel, ale prý se možná něco chystá, takže třeba se s Temnou čepelí ještě někdy setkám.
Třetí díl s podtitulem Žněč duší je opět něčím novým, Malus se dostal do čela armády Černé věže a jako velitel si vedl prostě skvěle. Příběh prostě úplně změnil styl a proměnil se částečně do military fantasy, což je žánr, který se tolik nevidí a zde se s ním autoři vypořádali perfektně. Knihu jsem zhltl během pár dní a do teď na ní vzpomínám.
Meč Chaosu je čtvrtým a opět originálně zpracovaným dílem série o Malusovi. Tento díl je už tradičně úplně jiný než všechny předchozí a tentokrát se dozvídáte mnoho o kultu Boha s krvavýma rukama. Pro mě se jednalo asi o nejslabší díl, protože jsem občas ztrácel přehled o tom, kdo je kacíř a kdo pravověrný a to především proto, že se to v knize často obracelo a díky Malusovým i Urialovým intrikám se to ještě víc zamotávalo. I když se jednalo o nejslabší díl série, tak je to stále nadprůměr a rozhodně knihu nezavrhujte a navíc v knihách o Malusovi se můžete orientovat jen tehdy, pokud přečtete knihy všechny.
Pán zkázy je opět trochu military sci-fi, ale jen asi ze třetiny knihy. Malus se zde dostává do Ghrondu, aby bránil svou zemi proti ničivým silám Chaosu na pochodu. Když skončí Malusovo velení v čele části Ghrondské armády, tak se kniha ubírá tím nejlepším směrem a soustředí se na Malusovo bojové umění a jeho smysl překvapit. Skoro až do poslední stránky jste zde napínaní a nevíte, jak to s Malusem vlastně dopadne. Já už to vím a byl jsem překvapen a zároveň trochu zklamán, ale to je asi proto, že jsem začal Maluse vlastně v určitém směru obdivovat, proto jsem mu tenhle konec (mno konec ... ;-)) nepřál.
Knihy doporučuji absolutně každému, kdo se chce oprostit od běžného čtení. Nic podobného nenajdete. Malus má navíc jeden nepřehlédnutelný plus - v jeho kníhách není nic normálního a proto se vlastně pořád skvěle bavíte, i když se zrovna nic důležitého neděje. Navíc tam nenajdete ani náznak romantiky nebo lásky, protože pro tu nemá Temná čepel v srdci místo!
Doporučuji všem - minimálně to zkuste, stojí to vážně za to.
František Kotleta není na scéně dlouho a už má na kontě 5 knih. Navíc všechny knihy se prakticky okamžitě po vydání staly legendou. Dvě nejnovější knihy jsou z cyklu Perunova krev. První kniha vyšla loni a ta druhá nedávno v tomto roce. Po předchozích zkušenostech, kdy mě nesmírně štvalo, že jsem jednu knihu Bratrstva krve dočetl a rok musel čekat na další, jsem si obě knihy chtěl přečíst najednou. Což jsem také udělal a během týdne zhltnul obě dvě knihy.
Tentokrát se sice Kotleta opět dost vyřádil co se sexuálních scén týče, ale působí to už mnohem lépe a jde na tom vidět, že se autor vypsal a už na ten sex tolik netlačí a jen málokdy zachází do detailů - toto rozhodně schvaluju, ale ještě by to chtělo trochu na těchhle věcech ubrat, knihy pak budou působit mnohem "dospěleji".
Každopádně pokud pomineme pár sexuálních zbytečných scén, tak knihám není co vytknout. Slovanští bohové jsou téma, které mě sice ze začatku lehce strašilo, ale po přečtení zjišťuji, že je to tématika, která má rozhodně co nabídnout. Kotleta si samozřejmě slovanskou mytologii hodně přiohnul podle svých potřeb, ale i tak jde vidět, že slovanská božstva jsou hodně pestře vymyšlená sebranka a proto se jí Franta Kotleta chytil.
Pokud mám Perunovu krev srovnat s předchozím Bratrstvem krve, tak z toho novější počin vyjde jako jednoznačný vítěz. Na Perunově krvi jde krásně vidět, že autor už se "naučil" psát a že i když stále někdy příliš tlačí na pilu, tak jste mu to ochotni odpustit kvůli velmi originálnímu příběhu, který doprovází humor a vtipné hlášky, které vychází ze situací, které jsou sice někdy zbytečně okořeněné sexem, ale to je prostě Kotletův styl.
Knihy tedy lze doporučit všem, kromě puritánů :-).