Druhý díl dobrodružství Johna Cartera na Marsu pro mě byl ohromným překvapením. Ačkoliv už předchozí díl nebyl vůbec špatný, tak tento dokázal laťku ještě zvýšit a proto si mé hodnocení 80% plně zaslouží.
John Carter se po 10 pozemských letech vrací na Mars. Bohužel jeho návrat tentokrát není na žádné místo, které zná, ale přímo do Údolí Dor, kam chodí Marťané zemřít. Štastná náhoda tomu chtěla, že první myslící bytost, kterou po vstupu na Mars uvidí, je opět Tars Tarkas. Společně s ním se hned po pár stránkách pouští do boje. Nejdřív společně bojují proti rostlinným lidem a bílým opicím, pak proti Thernům, pak se tito dva velcí bojovníci na chvíli vydají každý jinam, aby se ve finále opět spojili a ve velkém finále bojovali proti všem.
Co musím knize opět vytknout, to je už jednou zmíněná "šťastná náhoda". Tentokrát se hrdinům přihodí tolik šťastných náhod, že už vás to při nejmenší nutí kroutit hlavou. Typickým přikladem budiž schození Soly ze vzducholodi, která pád přežije díky tomu, že čirou náhodou nepadala obrovské tisíce stop, ale čirou náhodou spadla jen dvacet stop na vrcholek jedné hory, nad kterou vzducholoď zrovna prolétala. Toto už je opravdu moc, ale těch příkladů by se v knize našlo mnohem více a tak tyto kazí celkový dojem z jinak opravdu zajímavé a originální knihy. Řekl bych, že je to dáno stářím knihy, kdy lidé v tehdejších dobách věřili na náhody mnohem více než teď a chtěli si o nich přečíst.
Nicméně nebýt "faktoru náhody" tak je kniha super a mohu ji doporučit každému, dokonce si myslím, že není nutné mít už přečtený první díl. Sice tím přijdete o pár odkazů, ale jinak kniha působí celistvě i bez znalosti předchozí knihy.

Kladivo na čaroděje odstartovalo bombastickými dvěma dílý, které napsal Jirka Pavlovský, první díl byl naprosto skvělý, ale druhý díl ho ještě o něco překonal, protože byl opravdu neskutečně zábavný. Třetí díl zasadil Kladivu zatím největší ránu, protože se jednalo o knihu, která jakoby zatáhla při úžasné jízdě ruční brzdu a vy jste se s autem otočili na střechu - ano ta kniha fakt za nic nestála. Přesto jsem se odhodlal číst další díly, čtvrtý díl byl příjemný, auto se zase rozjelo, ale nebylo to dechberoucí a nijak extra zajímavé a stejnou vytyčenou trasou pokračoval i pátý díl, který už sice zase psal Jirka Pavlovský, ale potřeboval trochu víc rozjet hlavní téma série, takže se mu dost věnoval a i když kniha rozhodně nebyla špatná, tak takových kvalit jako první dva díly, nedosahovala. Na čas jsem tedy pustil celou partu detektivů k ledu a dokonce jsem uvažoval, že už se k nim nevrátím. Nicméně jedná se o ryze českou sérii, hodně se o ní mluví a přece jen s odstupem času člověk vzpomíná jen na to dobré, takže jsem šel do dalších dílů a jsem rád, že jsem to udělal.
Moje hodnocení jednotlivých dílu:

1. v sérii - Magie pro každého(J. Pavlovský) - 80%
2. v sérii - Město mrtvých(J. Pavlovský) - 90%
3. v sérii - Kruté stroje(O. S. Nečas) - 30%
4. v sérii - Sonáta pro Azazela(D. D. Fabian) - 65%
5. v sérii - Výtah do pekla(J. Pavlovský) - 65%
6. v sérii - Drsné sny(J. Mařík) - 75%
7. v sérii - Síť přízraků(O. S. Nečas) - 60%
8. v sérii - Pekelná šleha(M. D. Antonín) - 91%

Tenhle díl mě prostě nadchnul. Od Martina D. Antonína jsem ještě nikdy nic nečetl a tak jsem ke knize přistupoval se svojí obvyklou nedůvěřivostí, se kterou prostě k novým autorům přistupuji vždy. Už po prvních stránkách jsem věděl, že tohle je moje krevní skupina. I přesto, že někteří spisovatelé dokáží vymyslet skvělý příběh, tak to neznamená, že se vám kniha bude číst dobře. Je důležité, aby věty byly relativně jednoduché, ale s dostatečným popisem a posloupnost slov nebo větná stavba je také důležitá. Všechny tyhle "disciplíny" zvládl Martin prostě skvěle. Kniha by šla přečíst jedním dechem.
Také k samotnému příběhu můžu říct, že i přes více zápletek a více postav, se v nich dalo perfektně vyznat a nikdy se mi nestalo, abych listoval zpátky a ubezpečoval se, že si postavu pamatuju dobře. Opět ukázkový styl psaní.
Felix Jonáš a jeho tým se tentokrát přichomítli k opravdu velkému případu, který se ovšem od počátku zdál být relativně prostý. Měli najít Janu a zjistit, co se jí stalo. Jana byla podle všeho na útěku a nějak získala magické schopnosti. Zní to relativně prostě - rutina, ale jakmile začnou detektivové o Janě zjišťovat víc, tak se to zamotává a zamotává, až v tom je namočená celá sedmička, dvě frakce démonů, jeden pološílený vědec, jeden miliardář, pár agentů VVK a spousty dalších hlavních nebo vedlejších postav v čele s oplzlým šmírákem, který to vlastně celé začal.
Dále se nemůžu nezmínit o tom, že do příběhu jsou aktivně zapojení všichni čtyři detektivové, takže tentokrát není nikdo upozaděn a to celému příběhu opravdu hodně prospívá. Vincenc řádí, Walter mektá, Klaudie moralizuje a Felix si vymýšlí, blafuje a intrikuje na všechny strany. Prostě to, co funguje, je tady maximálně využito.

Dále to nebudu rozpitvávat, kniha má jen něco přes 200 stránek, je maximálně čtivá, takže než číst dlouhé recenze, tak je lepší si ji přečíst. Moje hodnocení je 91%. To jedeno procento navíc, je tam proto, abych zdůraznil, že tenhle díl považuji zatím za ten nejlepší (Městu mrtvých jsem totiž dal 90% a tohle je přece jen ještě o kousíček lepší :)).

Už v minulém příspěvku jsem psal, že ta pohroma ze třetího dílu už se rozhodně konat nebude. A opravdu se nekonala. Zatímco třetí díl Kladiva byl jednou z nejhorších knih, které jsem měl tu smůlu dočíst, tak šestý díl s podtitulem Síť přízraků rozhodně není propadák.
Kniha je opět plná zajímavých a originálních nápadů, navíc v ní vystupují čarodějnice, což je téma pro naši českou kotlinu hodně příznačné a pro mě osobně velmi přitažlivé. Čarodějnice jsou zase pojaty o trochu jinak, než jak si je asi většinou představujeme, ale o to je příběh zajímavější. Nicméně originální byl už první příspěvek Ondry S. Nečase do Kladiva, nedostatkem originálních a zajímavých nápadů jeho díla rozhodně netrpí.
Jeho díla trpí trochu nevhodně konstruovanými větami, takže se trochu hůře čtou, zbytečně dlouhým budováním atmosféry na úkor děje a také až přílišným komplikováním a překombinováním děje samotného. Všechny tyhle neduhy najdete v této knize také, ale rozhodně už né v takové míře. Jde vidět, že se Ondřej S. Nečas trochu vypsal a dává si asi na tyhle věci větší pozor.

Ve finále můžu říct, že Síť přízraků je plnohodnotným dílem Kladiva na čaroděje, který stojí za to si přečíst. Moje hodnocení je 60%.
A ještě jednu výtku si neodpustím a to, že Walter nedostal v knize skoro žádný prostor a měl tam opravdu jen pár štěků, což je škoda - Ondro, bez Nekra to přece nejde! :-)

Jinak už čtu Kladivo na čaroděje 8 - Pekelná šleha a po prvních padesáti stranách jsem fakt nadšený. Jde tam strašně vidět ten kontrast mezi předchozím sedmým dílem a tímto. Tento díl se totiž čte strašně lehce, styl psaní mi perfektně sedí, věty dávají smysl vždy na první dobrou a navíc je to zatím fakt až pekelně vtipné. Kéž tohle tempo vydrží až do konce.

Ačkoliv jsem trochu uvažoval, že Kladivo pošlu k ledu, tak jsem tak neučinil a přečetl jsem další, v pořadí už šestý, díl s podtitulem Drsné sny.
Jakub Mařík, který tento díl napsal, byl pro mě do té doby naprosto neznámý a tak jsem ke knize přistupoval obezřetně, protože jsem naprosto netušil do čeho jdu. Ale už po pár stránkách jsem věděl, že jeho styl psaní mi sedí a že pokud udrží stejné tempo po celou dobu, tak to bude v pohodě. A také že bylo.
Kniha je vtipná, napínavá i originální. Navíc Vincenc, který je z celé čtvřeřice "detektivů" můj favorit, se zase ukázal v tom správném světle a dodal celému příběhu potřebnou "nevkusnou" příchuť :). Knihu bych tedy kvalitou zařadil po bok prvnímu dílu, tedy že nemá na druhý díl, ale je hned v závěsu za ním.

Moje hodnocení je 75%. Šel bych výš, ale vyšší hodnocení by mělo být vyhrazeno už vyloženě něčemu neodolatelnému a tahle literatura je, i přes své nesporné kvality, jen oddechovou četbou. Svou úlohu ale plní skvěle.

Dokonce jsem si řekl, že půjdu rovnou do sedmého dílu, který napsal Ondřej S. Nečas. Ten je autorem, zatím nejslabšího, třetího dílu. Už jsem za půlkou a mohu s klidem říct, že ta pohroma ze třetího dílu už se rozhodně konat nebude.

Princezna z Marsu od Edgara Rice Burroughse - opět jde o starší klasický kousek sci-fi, který má bez dvou let stovku, přesto jde o opravdu kvalitní dílo a o jedinečný příběh, který má i dnes co nabídnout. Je tam na můj vkus trochu moc náhod a John Carter má vlastně pouze neuvěřitelné štěstí, ale vlastně proč ne :-). Na těch 200 stránkách jsem se rozhodně nenudil, začetl jsem se do příběhu a hodně jsem ocenil starší formu jazyka, kterou je celý text psán, protože to ke knize skvěle sedí. Moje hodnocení je 75%.

Celá série má 11 dílů, uvidíme, kdy se dostanu k dalšímu, ale určitě se na Mars, stejně jako John Carter, hodlám vrátit.

Ještě musím upozornit na film, který je natočený podle téhle knižní série, a který se také dost povedl - John Carter: Mezi dvěma světy.

První planeta smrti od velmistra žánru Harryho Harrisona je kniha rozhodně originální, tu a tam akční, dost nápaditá, ale nemůžu říct, že by mě vyloženě nadchla a to hlavně kvůli nelogičnostem, které tam jsou zřejmě především proto, aby autor alespoň trochu natáhl dost krátký děj. Nicméně špatné to rozhodně není, takže pokud máte rádi sci-fi ze staré školy, tak směle do toho. Moje hodnocení je 70%.

Většinou se o knihách rozepisuju víc, ale je to opravdu krátké a tak je lepší, když si přečtete místo nějaké recenze rovnou knihu :).

Ačkoliv jsem horory nikdy neměl příliš v lásce, tak se najdou i vyjímky. Třeba takového Drákulu od Brama Stokera považuji za mistrovské dílo. Ale běžně oblíbené horory, třeba od Stephena Kinga, jsem nikdy nemusel. Ať už knihám nebo filmům s hororovým motivem jsem se dost vyhýbal. Důvod byl jasný, buď byly děsivé špatným způsobem (například film Jezero smrti, který je prostě jen odrazem lidské zvrácenosti a nechutnosti) a nebo nebyly děsivé vůbec (Osvícení s Jackem Nicholsonem).
Ten pro mě správný strach ve mně dokáže vyvolat pouze několik témat a jsou to vždy témata z fantastiky. Kromě zmíněného Drákuly jde především o Vetřelce. Vetřelec je pro mě ikona strachu a děsu a nikdy v životě jsem se nebál u filmu víc, než když jsem jako malý viděl poprvé film Vetřelci. Tenhle film vyvolal atmosféru tak silnou, že se mi neustále svíral žaludek, neustále jsem přivíral oči a strachy jsem se pak bál jít sám i do postele. V dospělosti už ten strach samozřejmě není tak intenzivní a jde spíše o "špatný pocit", ale co mě maximálně překvapilo, že takovou atmosféru, jako když jsem byl malý, můžu zažít se správným příběhem i dnes!

Kniha Vetřelec - Probuzení je prvním dílem nové trilogie (druhý a třetí díl napíše James A. Moor a Christopher Golden), která bude jakýmsi úvodem k novým filmům o Vetřelcích (taky se těšíte tak jako já?). První knihu napsal Tim Lebbon, který pro mě byl zatím úplně neznámý, ale po přečtení Probuzení doufám, že se v ČR ještě něco od něho vydá (napsal i knihy ze světa Star Wars). V této knize naleznete zcela nový příběh, který navazuje na film Vetřelec z roku 1979 a odehrává se 37 let po událostech na lodi Nostromo. Velmi zajímavé je, jak se autor vypořádal s návazností na druhý, již zmíněný, film Vetřelci, který se také odehrává nějaký ten rok po Nostromu. Někteří by totiž mohli říct, že kniha druhý film ignoruje nebo ho popírá, ale pokud knihu dočtete úplně do konce, tak zjistíte, že s návazností se autor vypořádal bravůrně - nemohu prozradit víc, protože by to byl obrovský spoiler. Nejsem si jistý, jestli to vyšlo také na roky, ale logická posloupnost je tam opravdu zachovaná skvěle.

Shrnutí: Jak už jsem zmínil, tak kniha přesně vystihuje atmosféru filmových Vetřelců, je to úplně stejný strach a je to i stejně návykové a také dost akční. Musím uznat, že jsem dlouho nečetl nic podobně skvělého. Vlastně to byl staronový zážitek a já se v duchu vrátil do dětských let a prožíval strach z Vetřelců znovu.
Knize nic důležitého nechybí, Ripleyová, bez které bychom si žádného Vetřelce ani nemohli představit, v této knize znovu ožívá a my máme jedinečnou šanci s ní prožít další děsuplné dobrodružství a dozvědět se další detaily o světech plných Vetřelců. Moje hodnocení je 100%.
Nezbývá než doufat, že další dvě knihy i nový film budou podobně skvělé.

Knihu s názvem, který zřejmě rovnou prozrauje konec, jsem si koupil na základě kladných recenzí. Prý je to fakt vtipné, děsivé, příběh rozvětvený a přitom přehledný, atd. Bohužel, kniha John na konci umře není vůbec děsivá, skoro není vtipná a příběh je sice relativně přehledný, ale sami hrdinové příběhu říkají, že většině věcem, co se jim dějí, nerozumí. Tak jak celému příběhu může uplně porozumět čtenář? Odpověď je jasná, nemůže. On je to v zásadě záměr, kniha si hraje na tajemnou, ale moc jí to nejde, protože v knize je tolik absurdit, že to celé tajemno přebije. Musím se také zmínit o dost omezeném jazyce knihy, který je tak nějak málo barvitý - osobně nemám nijak zvlášť velkou slovní zásobu a u jiných knih se mi stává, že musím některé slovo hledat. Tady se vám to nestane, což by nemusela být vada, ale celkově jsou i věty dost jednoduché, někdy až strohé.Já jsem prostě ke knize nepřilnul, dokonce jsem se u ní tak nudil, že jsem ji skoro před třičtvrtě rokem po nějakých 200 stránkách odložil a teprve minulý týden, když jsem marodil, jsem se k ní vrátil. Takže jsem ji četl nadvakrát, ale ničemu to nevadilo, těch pár hlavních momentů a i samotné hlavní hrdiny jsem si pamatoval dobře. S velkým úsilím jsem dočetl všech 531 stran knihy a vím, že tohle už znovu číst nebudu a knihy se hodlám zbavit.
Vlastně jsem o knize neřekl nic pozitivního a po dlouhém přemýšlení, jsem dospěl k závěru, že ono není opravdu moc co chválit. Pár vtipů se povedlo, přebal knihy je slušný, nápad i název zajímavý, víc chvály nevymyslím. Mé konečné hodnocení je 50% a to včetně pár procent za originální nápad.

Kniha prý měla úspěch (pro mě nečekaně) a proto byla dokonce zfilmována. Sice je to takový nízkorozpočtový snímek (takže to asi zase takový úspěch nebyl), ale ve finále vyzněl lépe než kniha. Příběh se zeštíhlil a částečně změnil, aby se vešel do běžné délky něco přes hodinu a půl. Všechno hlavní v něm ale zůstalo a určitě je film o něco zábavnější. Film hodnotím na 60%.

Pokud máte zájem o tento příběh, tak knihu vynechte a dejte si film, ušetříte si čas a zklamání.

Vladimír Šlechta je další z úspěšných českých autorů, který se pustil do trochu vtipného a akčně laděného sci-fi. Střepy z Apoklapsy jsou prvním dílem z Oggerdovského cyklu, který nám ukazuje zemi zničenou válkou, kde se začala znovu uchycovat nějaká civilizace a vláda. Hrdinové knihy pro novou vládu, konkrétně pro císaře, pracují a prožívají dobrodružství v několika povídkách, které nás všechny zavedou k pozůstatkům ze země před válkou.
Nápad je to rozhodně zajímavý, třeba druhá povídka se odkazuje na hru Doom a celkově se dá mluvit o značné originalitě celé knihy. Bohužel, styl vyprávění není úplně ideální, někdy je tam zbytečně moc popisu a v zásadě akce je tam opravdu poskromnu - což by sice normálně nevadilo, ale když meziakční pasáže nudí, tak to prostě chce přitvrdit právě na té akci.
Knihu jsem na Legie.info ohodnotil na 60% a klidně bych šel i na 50, ale za tu velkou míru originality jsem ještě 10% přitlačil. Kniha to není v žádném případě špatná, ale dobrá také není. Autor nedokáže udržet pozornost čtenáře a to je její zásadní problém. Mám koupený ještě jeden díl cyklu, který už není jen souborem povídek, ale samostatný román, takže uvidíme, jestli autorovi třeba nejdou delší příběhy lépe, moc tomu nevěřím, ale dám tomu šanci, protože podle recenzí jsou celé knihy opravdu dobré.