Některé mé programátorské projekty už nejsou jen o jednom scriptu, ale už poměrně narůstají, tudíž je logické začít verzovat a více zálohovat. Základní věci s Gitem jsem samozřejmě uměl už dřív, ale protože si chci pustit i celý vlastní Git server, tak jsem chtěl do Gitu proniknout hlouběji a tudíž jsem si o něm chtěl přečíst něco víc. Samozřejmě oficiální dokumentace je skvělá a je i v češtině a přestože je angličtina v pohodě, tak zrovna tohle si rád přečtu co možná nejrychleji a proto je lepší to číst v mateřštině. Bohužel česká verze knihy Pro Git (v2) je k dispozici pouze ve formátu HTML a já bych si to rád přečetl na čtečce. Nicméně byla možnost si takovou knihu vygenerovat a napadlo mě, že bych někomu mohl ulehčit práci s generováním poslední české verze a dávám jí zde k dispozici:
Víte jak jednoduše poznáte, že je kniha špatná? Když při jejím čtení neustále myslíte na konec a doufáte, aby přišel co nejdřív. Ano, přesně takto na mě působila kniha Relikvie od Tima Lebbona.
Už jsem od Tima přečetl 4 knihy, všechny o vetřelcích a většinou to bylo dobré a v případě knihy Vetřelec - Probuzení šlo o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Tentokrát to ale za moc nestálo ...
V této knize si autor vymyslel vlastní svět a dal mu vlastní pravidla a najednou už to přestalo fungovat. Je to vlastně dnešní obyčejný svět, do kterého Tim jen napasoval kouzelné bytosti. Vzhledem k tomu, že drtivá většina knihy se odehrává v Británii, konkrétně v Londýně, tak tu je podobnost s Harrym Potterem ještě větší. O vykrádání se tu určitě nějedná, ale nápad rozhodně originální není.
Děj se točí ohledně kouzelných tvorů v dnešním světě a jejich velmi pozvolném odhalování. Nejdřív narazítě na nymfu, pak na nějaké velmi staré relikvie, pak konečně na satyra a postupně se k tomu přidávají další kouzelné bytosti, ale všechny jsou stejně velmi upozaděny na úkor hlavní hrdinky Angely a její lásky Vince, kteří jsou hlavními aktéry a z jejichž pohledu vše sledujeme. Bohužel.
Příběh o tom jak holka hledá svého milého už tu byl opravdu mnohokrát a upřímně řečeno červená knihovna není "můj šálek kávy". Když už se člověk má trochu šanci odpoutat od ústřední dvojce, tak autor začne popisovat satyrovo přirození! Sakra proč? Opravdu někoho zajímá, že má satyr vůbec něco mezi nohama? Chápu, že v mýtech jde o bytost s mužskou sexuální silou, ale nevidím jediný důvod proč to v "pohádce o lásce" takto konkretizovat.
Nicméně tyto vítky můžou být jen můj osobní názor a odpor o něčem takovém číst, ale i co se týká svižnosti a zajímavosti děje, tak kniha velmi pokulhává. Celé se to velmi pomalu táhne a do děje se má člověk opravdu velké problémy dostat a s někým se alespoň trochu sžít.
Nemá cenu to dále rozpitvávat. Kniha mě nebavila, obsahovala zbytečné sexuální narážky (nicméně pořád to nedosahuje na šíleného Kotletu, kde je jen sex a žádný děj), hrdinové nebyli zajímaví a do příběhu jsem se nedokázal ponořit a jen jsem doufal, aby už byl konec. Dávám 30% a víc si kniha rozhodně nezaslouží.
Tuhle recenzi nechci moc natahovat, protože už se vícekrát nehodlám Františkovi Kotletovi věnovat. Knihu Vlci, tedy jakýsi prequel od Bratrstva krva, jsem nedokázal dočíst. Stává se to málokdy, protože si myslím, že je to pak škoda času a peněz, ale tohle jsem musel zabalit po 53% knihy (to mi ukázala čtečka).
Už ve svých předchozích reakcích jsem si u Leoše Kyši stěžoval na přemíru nudného a zbytečného sexu v jeho knihách. Tentokrát to ale dosáhlo na ještě vyšší příčku a už se to opravdu nedalo číst. Pro info: během několika málo hodin, byla ústa mladé nezletilé holky znásilněna veřejně mužem, následně ženou, mezi tím tím samozřejmě násilné prstění jejího klína a už jen pár hodin po těchto zážitcích, ze kterých by normální dívka skončila v léčebně, tak už to dotyčná chtěla sama, pořádně a jak se říká "natvrdo". Takže i pokud už by někomu nevadila přemíra násilí nebo sexu, případně kombinace obojího, tak tohle je už vyloženě debilita, kterou bychom neměli ztrácet čas!
Je to vlastně moje vina, ano, můžu si za to sám. Sexu bylo v Kyšovo knihách vždycky zbytečně hodně a já se tedy díky tomu sexuálnímu balastu dost často u jeho knih nudil, ale pořád to nějak šlo a já doufal, že se to časem zlepší. Děj Kotletovo knih nikdy nebyl nic extra zásadního, ale byl dost zajímavý na to, abych chtěl vědět jak to dopadne a já nesmyslné a zbytečné scény toleroval. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo a naopak se to dostalo někam, kde to úplně ztrácí soudnost a děj se vlastně úplně vytrácí kamsi na pozadí. Takže jsem to raději zabalil a už v tom nepokračoval.
Zabalil jsem to tedy úplně a zřejmě nadobro a to nejen knihu, ale Kotletu všeobecně. Pokud náhodou v recenzích a doporučeních narazím na Kotletovu novou knihu, tak ji budu buď ignorovat a nebo by to muselo být nějaké opravdu úžasné téma, abych se do téhle sexuální žumpy znovu pustil. Dávám 0% a takto nízké hodnocení jsem snad ještě nikdy žádné knize nedal, nicméně takové hodnocení by měly dostávat knihy, které nejde nudou dočíst.
Tento rok už jsem od Míry Žambocha přečetl dvě knihy a tak jsem si řekl, že si klidně dám další. In Nomine Sanguinis je pokračování série Klanové války, které začaly celkem slušným, ale nikoliv přehnaně skvělým Visio in Extremis. Navíc je to kniha z ryze českého prostředí a tedy ne úplně můj šálek kávy. Ke knize jsem tedy přistupoval bez většího očekávání a kniha mě tím pádem mohla pouze příjemně překvapit.
Nicméně extra velké překvapení se nekonalo, kniha je stylem a celkovým pojetím prvnímu dílu opravdu velmi podobná. Akorát místo hlavního hrdiny upíra zde máme hlavního hrdinu vlkodlaka. V knize se toho o lykantropech nedozvíte až tolik, kolik byste si asi představovali - já jsem tedy rozhodně chtěl vědět víc, ale z toho mála mi byla tahle rasa rozhodně sympatičtější než upíři. Mimochodem krvesajové jsou samozřejmě v knize také a plní hlavně roli záporáků.
Tím se dostáváme k příběhu, který je, jak už jsem zmínil, pojmut prakticky stejně jako jednička. Hlavní hrdina vlkodlak se dozvídá, že jeho původní smečka zmizela a vydává se jí na pomoc a cestou za nimi musí všechny "vysvačit do kompostu". Jestli se mu to povede už se musíte dočíst sami.
Kniha je tedy opět slušná, ale nikoliv zásadní nebo úžasná. Dobře se to čte, děj si jde tvrdě za svým a není vyloženě předvídatelný, takže dávám 70%. Jde o nejnižší možné hodnocení v kategorii "dobrá kniha, kterou mohu doporučit". Ale ano, doporučit ji stále s čistým svědomím mohu, jen od ní němějte přehnaná očekávání a rozhodně nebudte zklamáni.
Třetí a závěrečný díl série Bouře ve vesmíru mě příjemně překvapil. Druhý díl se totiž opravdu velmi táhnul a moc mě nabavil. I proto jsem se ke třetímu dílu dostal až s takovým zpožděním. Nicméně jsem rád, že jsem ho nakonec úplně nezavrhl, protože tentokrát to bylo opravdu velmi dobré počtení. Navíc už konečně došlo i na nějaký ten strach, který ve mně v předchozích dvou dílech Tim Lebbon nevyvolal vůbec (v knihách o vetřelcích to považuji za velký nedostatek).
Tento díl považuji z celé série za nejlepší a můžu ho opravdu velmi doporučit, ale upozorňuji, že kniha plynule navazuje na předchozí díly, takže se k ní musíte propracovat. Samostatně by kniha vůbec nefungovala. Dávám 75% a skoro bych šel někam výš, ale přece jen tu stále pachuť z druhého dílu a v tomto případě je nutné brát v potaz i celou sérii, které nás k této knize dovede.
Šestý díl z knižní série o světě, který je plný "strašidel", na jejichž likvidaci nemá vláda lidi a musí to tedy ve většině zemí přeprodávat soukromým společnostem, je za mnou a byla to opět jízda. Nemá cenu se rozepisovat nějak dlouze, protože kniha jen dál rozvíjí příjeh o Owenu Pittovi a jeho "nadpozemském osudu". Jediné, co bych knize vytknul, že tentokrát je podle mě trochu nedotažený a až moc otevřený konec, jinak je to super a dalšího dílu už se nemůžu dočkat. Dávám 80% - za konec prostě musím ubírat.
Poslední díl první série Kladiva je za mnou. Bylo to dost dobré počtení, ale nějak se mi nelíbil ten konec.
Konce bývají otevřené nebo uzavřené a tenhle je někde na pomezí, protože to hlavní se uzavřelo, ale zároveň to otevřelo některé další otázky. Nicméně to samozřejmě chápu, alespoň je čtenář nalákán na další knihu a vlastně celou sérii. Bohužel je tu jeden problém, který mě opravdu znepokojil a který rozhodne o tom, zda Kladivo budu nebo nebudu číst dál
Knihy Bakly 6 - Hledání smrti a Bakly 7 - V objetí smrti tvoří vlastně jeden dlouhý román. Bakly 6 je utnut opravdu přesně v polovině a vy prostě musíte hned sáhnout po dalším dílu (bohužel ti, kteří četli šestku hned po vydání, tak si museli pár měsíců na sedmičku počkat, ale to není můj případ). Oba díly samozřejmě napsal Míra Žamboch, který Baklymu už před hezkou řádkou let "vdechnul život".
Obě knihy jsou psány trochu jiným stylem, než kterým Míra psal poslední roky. Míra se tady pustil mnohem více do popisů postav, do vykreslování jejich charakterů a celkově tady byl hodně upovídaný - obrovské číslo 840 stránek za obě knihy hovoří za vše.
Někdo by dokonce mohl říct, že knihy napsala žena, protože některé upovídané ženské autorky se mnohem častěji pouštějí například do popisu jídla (Hunger Games, ...). O jídle je toho v knize řečeno opravdu mnoho a vy víte o stravovacích návycích prakticky všech hlavních postav a i ty vedlejší postavy toho dost zbaští :-). Tím samozřejmě nechci nikoho od knih odradit, ale řekl bych, že v knize o neporazitelném magii nasávajícím zabijákovi se přece nechcete dočíst o paštice v jiném kontextu, než že jí Bakly z někoho udělal a né několikrát číst o tom, jak si jí někdo maže na chleba. To v takové knize opravdu nemá co dělat a bohužel je tam toho pro celý regiment jedlíků.
Zmíněný objem stran tedy není zapříčiněn obsáhlým příběhem, ale jednoznačně zbytečnou popisností všeho možného s jídlem v první řadě.
Nicméně zbytek knihy už je starý dobrý Žamboch a ještě starší a samozřejmě né ještě lepší, ale jako vždy nejlepší, Bakly. Sice nedostal tolik prostoru, kolik by si ten hromotluk zasloužil, ale každou chvíli s ním si opravdu užijete. Zbytek postav v knize je také dost zajímavý a přestože se tu a tam neubráníte myšlenkám typu: "To už zase žerou?", tak se většinou vůbec nenudíte a Míra Ž. je pořád mistr slova, takže se to čte velmi dobře.
Příběhově jde o sice nesmírně rozvětvený, ale v jádru docela jednoduchý, děj. V Grafzatze, což je jedno obrovské město na pobřeží, se do kanálu dostala příšera, která je opravdu odporná a všeho schopná a kdo jiný by si s ní měl poradit než neustále smrt hledající Bakly. Od hlavního jádra příběhu se větví opravdu mnoho vazeb, které se od hlavního děje nikdy moc nevzdalují a nejde tedy o nějaké minipříběhy, ale o součást jednoho velkého dějového celku a vlastně všechny ty větvě jsou pro děj něčím důležité. Zde ještě poznamenám, že přestože je rozvětvení opravdu rozsáhlé, tak ho není problém sledovat a tu a tam nám tu či onu větev autor znovu připomene, abyste se opravdu nemohli ztratit.
Je to velmi čtivé a na konci autorovi odpustíte veškerou "ukecanost" a kniha vás nezklame. Pocit z Baklyho je pořád stejný a o něj jde především. Dávám 85% oběma knihám dohromady a neubírám za to, že je to rozděleno do dvou knih, protože jsem to četl najednou, ale jinak bych za tu nepříjemnost, stejně jako někteří už přede mnou, nějaké procento strhnul.
Někdy minulý týden jsem dočetl knihu Dlouhý sprint s ozvěnou od Míry Žambocha a bylo to tak svělé, že jsem začal rovnou číst Baklyho 6 - Hledání smrti.
Tak těmito dvěma knihami jsem přečetl kompletně všechno, co kdy napsala největší legenda českého sci-fi, tedy Jiří Kulhánek. K autorovi rovnou poznamenám, že je velká škoda, že už nic nepíše. Nic takového, jako dokázal napsat on, na české a ba ani světové scéně není.
Knihy se opět četly skvěle. První dva díly sice působily přeplácaně, ale člověk zvládl sledovat děj absolutně v pohodě. U trojky a čtyřky se pocit přeplácanosti vytratil a vrátil se až úplně na konci, kdy do sebe všechno svým způsobem zapadlo a zároveň absolutně nezapadlo .... nemůžu to úplně dobře popsat, když ani sám hlavní hrdina nevěděl o co vlastně jde :).
Knihy určitě doporučuji všem, takhle se to má dělat, tohle je prostě takřka bezvadné počtení. Abych ale úplně jen nechválil, tak některá Kulhánkova díla se mi líbila více, proto dávám celé sérii "jen 90%".