Jízdu mrtvých od Dana Abnetta jsem četl opravdu šíleně dlouho. Jsem rád, že je to za mnou. Nechci to moc rozpitvávat, ale prostě to nebyla kniha pro mě. Nemohu ji hodnotit více než 20% a ty tam jsou jen z důvodu, že kdybych tomu dal méně, tak bych si připadal už opravdu špatně z toho, že jsem to vůbec dočetl. Knihu rozhodně nedoporučuji nikomu.
Ještě se musím zmínit o konci, protože v minulém příspěvku jsem psal o tom, že jsem knihu neodložil právě z důvodu, že mě zajímá, jak to s oběma hrdiny dopadne. Tak teď už to vím a nebylo to nic překvapivého ani velkolepého, prostě další zklamání.

Na to je snadná odpověď. Už na konci února jsem rozečetl Jízdu mrtvých od Dana Abnetta a strašně mě to nebaví, ale zase to není tak otřesné, abych tu knihu úplně odložil. Stále mě totiž zajímá, jak to s hlavními dvěma hrdiny dopadne. Ale bylo mi jasné, že jakmile rozečtu další knihu, tak se k téhle nevrátím a tak vždycky přečtu pár stránek a knihu zase odložím. Zbývá mi sto stránek, tak snad s nimi pohnu co nejdříve.

Má další kniha už bude v anglickém jazyce, takže mi asi taky bude trvat delší dobu než ji dočtu, ale chci trénovat angličtinu, tak teď jedu anglicky naprosto všechno a možná časem přejdu i na dvoj-jazyčnou variantu blogu :).

Knihu už jsem dočetl před cca dvěma týdny, ale stále jsem o ní neměl čas napsat, takže to tímto napravuji. Předchozí díl Zábiješ šamanů byla jedenáctá kniha v sérii Zabíječ a byla prostě skvělá. Dvanáctá kniha na tu předchozí navazuje tak plynule, že si myslím, že je Nathan Long musel psát opravdu najednou a vytvořil tak jeden obrovský a zábavný příběh, který mě vtáhnul od samého začátku až do strhujícího konce.
Jak už název napovídá, tak v tomto díle se setkáme s nemrtvými. Zombíci jsou velmi zajímavé téma a v knize je využito na maximum. Gotrek s Felixem společně s lidskými obránci se proti oživlým mrtvolám zabarikádují v Reikguardu, ale nekromant Heinrich Kemmler se hrad snaží dobýt jak silou, tak pomocí mnohých úskoků, které je velmi těžké odrazit. Nicméně jak všichni víme, tak Gotrek je z "ocelového těsta" a tak je nekromantovi více než důstojným protivníkem a i když Kemmler oživí trpaslíky tolik nenáviděného Krylla, tak jsou síly vyrovnané.

Jak to dopadne, si už každý musí přečíst sám. Nebudu prozrazovat, jestli Gotrek konečně nalezne smrt, tím bych potenciální čtenáře určitě odradil.
Zbývá mi už jen dát hodnocení 95%, které si tato kniha právem zaslouží. Doufám, že se Gotrekem a Felixem setkáme v nějakých dalších knihách. Zatím je Zabíječ zombií poslední knihou kromě ještě jedné s povídkami.

Dnes jsem dočetl knihu Zabíječ šamanů od Nathana Longa. Půjdu trochu proti posledním komentářům, které na tuto knihu zaznívají a zhodnotím ji prostě jako skvělou. V negativních komentářich jsem se dočetl, jak se čtenáři u této knihy nudili a chtěli, aby autor nechal Gotreka konečně zemřít. Na to musím říct, že v žádném případě!
Gotrek a Felix se v jejich dalším příběhu dostávají po krátké zastávce v Altdorfu do Darkwaldu a okolí a hned od začátku je jejich dobrodružství velmi napínavé a opět velmi originální. Dostávají se dokonce na místo, kde už byli v knize Zabíječ bestií a vzhledem k tomu, že uteklo cca 20 let, tak zde potkávají také už dospělou Kat, kterou zde kdysi zachránili. Společně s Kat se musí oba hlavní hrdinové postavit armádě bestií, která čítá skoro 10 tisíc hlav a zabít jejich vůdce - šamana.

Knihu jsem hltal od začátku do konce a nebýt asi 6 stran, kde se banda šlechticů nemůže dohodnout, jestli na armádu bestií skutečně zaútočí, tak jsem se opravdu ani nemohl nudit. Knize tedy můžu vytknout jediné a tedy to, že končí otevřeným koncem, který mě nutí okamžitě začít číst další, bohužel poslední zatím vydaný, díl. Takže dlouhý život Gotrekovi s Felixem a k tomu jim dávám 90% hodnocení! :-)

Třetí kniha o Vetřelcíchje pro mě trochu zklamáním. Je tam totiž moc promarněného potenciálu. Autor to se slovy umí, umí budovat atmosféru plnou napětí a nutí člověka zatajovat dech - jenže to všechno přijde moc pozdě - vysvětlím dál.
První vetřelec se na scéně objeví na stránce 163 a bohužel se jedná pouze o nositele zárodku (ten odporný pavouk, co se lidem přichytí na obličej). První skutečný vetřelec se narodí až na stránce 203 a je to tedy ten malinký, který ještě nevyvolává ten pravý strach. Po pár dalších stranách už ale kniha dostává spád a zbytek stránek člověk dostlova zhltne. Bohužel, knihá má jen 318 stránek, takže se jedná cca o 100 stran.
Pravda, je to 100 stran, které jsou boží a dnešní noc se mi kvůli nim opravdu špatně spalo a když jsem šel na WC, tak jsem si raději rozsvítil, protože jsem se lehce bál :-). Ty poslední stránky mě opravdu vyděsily tak, jak má správný vetřelčí svět děsit.
Příběh knihy vlastně mapuje příběh kolinie na planetě LV-426 těsně před příletem Ripleyové na tuto planetu ve filmu Veřelci (Vetřelec 2). Setkáváme se tu s holčičkou Newt, kterou ze zmíněného filmu všichni známe a jejíž příběh nás samozřejmě zajímá, jenže ten příběh nesmí zaplnit většinu knihy. Hlavní slovo mají mít vždy vetřelci, kteří dostali opravdu málo prostoru.

Tentokrát je hodnocení opravdu téžké. Pokud bych hodnotil poslední třetinu knihy, tak bych mohl s klidným svědomím dát nejvyšší hodnocení, zbytku knihy bych tolik dát rozhodně nemohl. Hodnotím tedy na 85% - 15% jsem musel strhnout za nevyužitý potenciál v prvních dvou třetinách knihy.

Druhý díl knížní série o Vetřelcích jsem s předběžným nadšením netrpělivě očekával, protože Probuzení bylo prostě dokonalé (hodnotil jsem 100%). Věřil jsem, že i když bude druhý díl jen z půlky tak dobrý, jako byla jednička, tak to bude pořád perfektní kniha. No, úplně to tak není.

V prní řadě je potřeba říct, že Vetřelci jsou pro mě jedním z mála témat, u kterých se doopravdy dokážu bát. U jedničky jsem se bál jako malý kluk a doufal jsem, že u dvojky ten strach zažiji znovu. Ale bohužel, v této knize není po strachu ani památky. 
Autor to nevzal úplně za správný konec. Jednak jeho popis samotných vetřelců je hodně chabý. Přirovnává je k pavoukům, ke hmyzu nebo k robotům, takže ve mě nevyvolal strach, ale maximálně odopor nebo nechuť - ale třeba taky nic (žádný pocit). Dalším problémem a přijde mi, že i zásadní chybou autora bylo, že do knihy zařadil části, kde popisoval, co si vetřelci myslí! To je obrovská chyba, které knize hodně ubírá na tajemnosti. Vždyť vetřelci jsou nevyzpitatelní a nikdo neví, co doopravdy chtějí a můžeme se o tom jen dohadovat a o to víc se bát neznámého! Ale autor tohle porušil a díky tomu jste už nepřemýšleli, kde asi vetřelci znovu zaútočí a jestli vůbec, prostě jste očekávali, že to přijde a autor se s tím ani moc nepáral - žádné popisování stínů a strachu mariňáků, prostě najednou tam vetřelci byli a tak se střílelo.

Nenašel jsem vlastně ani jedinou pasáž, která by byla alespoň zčásti tak napínavá, jako byly v jedničce skoro všechny (když v jedničce vetřelci, Timem Lebbonem popisovaní jako stíny, hnali Ripleyovou a její kolegy mimozemskou lodí a pak je pronásledovali starým městem, tak jsem málem omdlel z nedostatku vzduchu, když jsem celou dobu zatajoval dech :-)). Strach se tedy v této knize opravdu nevyskytuje. Kdyby tam nebyli vetřelci, kteří sami o sobě v člověku vyvolávají nepřijemné pocity, tak by se to ani hororem nedalo nazvat.
Ještě je důležité zmínit, že v prním dílu se vetřelci objevili hned na začátku a už od začátku tedy vyvolávali strach a napětí. Tady se neobjevili dříve než po sté stránce, pouze jste o nich věděli, protože autor popisoval jejich myšlenky. Autor tedy nevyužil úvodních 100 stran na budování atmosféry plné strachu, ale vyplýtval je například na cestu Alana Deckera na Zemi (chcete snad číst v knize o vetřelcích o pozemských byrokratech?), kde se nic moc nestalo.

Výše uvedené jsou věci, které mně osobně na knize vadily. Nicméně nechci aby to byla čistě negativní recenze, kniha to není vyloženě špatná. Jednička, nasadila laťku tak moc vysoko, že všechny další knihy už budou vždy pouhým jejím stínem. Vzhledem k přímému propojení knih s filmovou sérií, se nám nabízí ideální možnost srovnání.
Vetřelec - Probuzení je jako film Vetřelci (Vetřelec 2), tedy napínavá děsuplná hrůza, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat. Vetřelec - Odplata je jako Vetřelec: Vzkříšení (Vetřelec 4), tedy akční jízda, která si z Vetřelců bere jen něco, nerespektuje pravidla "vetřelčího světa", přidává nějaké ty vtipy a i když nesplnila očekávání, tak se na ni koukat dá, ale za nějaký horor ji rozhodně považovat nemůžete.

Probuzení ode mě dostalo právem 100%. Odplata si ode mě odnáší 80% - chtěl jsem dát méně, ale nakonec jsem jí pár bodů přidal, protože i když to není to pravé vetřelčí ořechové, tak se to čte dobře, kniha se dá zhltnout jedním dechem a i když se třeba na začátku příběhu nic moc zásadního nedělo, tak to rozhodně nebyla nuda. Zhodnitil jsem to tedy úplně stejně tak, jak jsem zhodnotil filmy Vetřelci a Vetřelec: Vzkříšení.

Přečetl jsem další knihu od Richarda A. Knaaka, tentokrát ze světa, který on sám vymyslel, tedy z DragonRealmu. Knaakovy knihy se četly vždy velmi dobře a Zahalená říše je první vyjímka (nicméně jen za začátku, viz dále).
Měl jsem problém dostat se do děje - Nimth a jeho namyšlená populace, prapůvodní bytosti vtělené do země samotné, strážci, kteří sami nevěděli, jak se mají chovat a co mají dělat a navíc opravdu hodně postav s šílenými jmény. To vše přispívalo k tomu, že jsem se asi 80 stránek četl tak 14 ne-li více dní. Po osmdesáté stránce se to začalo zlepšovat a posledních 100 stránek už bylo zase perfektních, přesně v Knaakově stylu, ale zmíněné dějové nedostky se samozřejmě projevovaly stále.

Nicméně jak už jsem zmínil, tak finále bylo skvělé. Nikoliv nějak extra akční, ale bylo zajímavé a originální, dokonce dost přemýšlivé, prostě finále jak má být. Takže i přes rozporuplné začátky se mi kniha na konec líbila a dávám 70%.

Teď se chystám na knihu Veřelec - Odplata, na tu se opravdu moc a moc těším.

Knihu už jsem přečetl před týdnem, ale nedostal jsem se k tomu, abych o ní napsal. Je ale neděle a tak jsem si trochu času vyšetřil.

Malfurion Stormrage je noční elf, který byl hlavní postavou už v trilogii Válka prastarých. Nyní je mu věnována další samostatná kniha, nicméně s pořádným rozsahem stránek, takže jsem knihu četl skoro měsíc.
Kniha se zabývá Noční můrou, která se rozhodla, že poté, co ovládne Smaragdový sen, tak ovládne i ostatní svět Azerothu. Malfurion je klíčem ke všemu a zároveň je ten jediný, kdo může Noční můře všechno zhatit.
Kniha je to výborná a dosti temná, v některých komentářích jsem dokonce četl depresivní. Mně depresivní nepřišla, ale temnotou je kniha opravdu prolezlá celá, stejně jako Smaragdový sen.

Děj má spád, dozvíte se opět mnoho zajímavého o světě Warcraftu a zase se potkáte s mnoha známými postavami, včetně mnou oblíbených draků. Moje hodnocení je 80% a doporučuji knihu všem, kdo si chtějí přečíst nějakou temně laděnou fantasy bez hektolitrů tryskající krve (narážím třeba na rovněž temného ale značně krvavějšího Zabíječe). Znalost světa Warcraft není podmínkou, ale určitě doporučuji se světem trochu oběznámit, příběh vám pak dá daleko více.

Přliv temnoty

Další knihu ze světa Warcraft napsal Aaron Rosenberg a já ke každému novému spisovateli přistupuji velmi skepticky. Třeba právě u jednoho předchozího dílu, konkrétně u Kruhu nenávisti, jsem se se K. R. DeCandidem šíleně spálil a knihu dokonce nedočetl - byl to neskutečný brak. Naštěstí Aaron se ukázal jako zručný autor a kniha Příliv temnoty se četla skvěle.
Kniha v zásadě kopíruje příběh ze hry Warcraft 2, ale to by nemělo vadit ani těm, kteří hru hráli, ani těm, kteří hru vůbec neznají. Příběh je totiž perfektně napsaný, hru doplňuje a rozšiřuje, ale nepředpokládá žádnou znalost světa Warcraft.
Pokud už jste pár knih ze světa Warcraft četli, tak zřejmě víte, že orkové jsou opravdu zkažený národ, který si vlastně za všechny své problémy může sám. Zde jsou orkové už po proměně v zelená monstra a plnou silou útočí na svět lidí, elfů a trpaslíků. Azeroth je tedy nucen se rychle sjednotit a bránit se.

Kniha je velmi umě napsaná, perfektně se čte. Celý příběh je napínavý a zajímavý. Dobře rozvíjí charaktery jednotlivých postav a já se navíc konečně dozvěděl, jak je to se Světlem, kterým vládnou paladinové. Podobných zajímavých a vysvětlujících informací je v knize opravdu hodně.

Nezbývá než dotat, že knihu hodnotím výborně, dávám jí 85% a doporučuji ji úplně každému.

Za temným portálem

Druhou knihu napsal Aaron dohromady s Christie Golden, od které už jsem četl Vládce klanů a Arthas: Zrod krále Lichů a tak jsem se těšil, protože jsem předpokládal, že spolupráce takto skvělých autorů musí dopadnout jedině dobře. Rozhodně to nedopadlo špatně, kniha je opět čtivá a zábavná, ale kvalit předchozího dílu nedostahuje. Je to opravdu velmi subjektivní hodnocení, protože já si prostě potrpím na šťastné konce a tady je konec poměrně diskutabilní - jestli je šťastný asi záleží na úhlu pohledu, ale mě konec prostě trochu zklamal.
Nicméně opět jsem se skvěle bavil, spoustu se toho dozvěděl a to předevšim o rase draenei, která mě vždycky velice zajímala. Teď už vím, že někteří z této rasy přežili a třeba se s nimi ještě někdy setkáme, alespoň doufám.
Děj opět střídal pohledy z orkské nebo z alianční strany. Alience dostala tentokrát trochu více prostoru, ale to mi vůbec nevadilo, protože prostor, o který byli připraveni orkové, dostali buď už zmínění draenei nebo draci (!!!). Dokonce jsem se dozvěděl o rase, o které jsem zatím ve Warcraftu neslyšel (nebudu prozrazovat).

Každopádně knihu mohu s klidem doporučit každému, ale přišla mi opravdu o malý kousíček horší než Příliv temnoty a proto tedy hodnotím Za temným portálem na 80%. Nicméně pokud se o Warcraft zajímáte aktivně, tak tentokrát je to absolutní povinnost, protože obsahuje opravdu spoustu informací.

Zabíječ elfů je už třetí příspěvek Nathana Longa do série s Gotrekem a Felixem v hlavní roli. Už minule se autor velmi zlepšil a tentokrát dosáhl takřka dokonalosti. Kniha je stoprocentně srovnatelná s knihami Billa Kinga, má spád, je nabitá originálními nápady a díky temným elfům je také dost temná! Ano, není tak temná jako díly od Kinga, v tom bude King asi vždy jedinečný, ale nedostatek temnoty kniha vynahrazuje dostatkem mnoha nepřátel - tentokrát se totiž na scéně kromě temných elfů objevují také Skaveni s Thanquolem včele. Všichni, kteří si Thanquola pamatují, tak si ho určitě oblíbili a přesto, že tady už má dosti přesluhující věk, tak stále odvádí práci padoucha dokonale (navíc opět na poslední chvíli přežil, takže se s nám třeba ještě někdy potkáme!).

Už se nemůžu dočkat další knihy, tentokrát už Nathanovi Longovi stoprocentně věřím a všem potencionálním čtenářům doporučuji totéž. Moje hodnocení je 95% (5% srážím opravdu jen za nedostatek temnoty, která k Warhammeru neodmyslitelně patří a proto je škoda s ní šetřit).