Třetí kniha od Johna Ringa s názvem Chvastovzácný sok se opravdu nepovedla. První díl byl užasný a neskutečně čtivý. Druhý díl už absolutně změnil nádech zajímavosti, ale přece jen po poměrně zajímavém finále jsem si řekl, že si dám i třetí díl. Bohužel sestupná tendence kvality dosáhla u třetího dílu nových parametrů a tak jsem se všech 450 stránek nutil do dalších stránek jen proto, že už jsem se čtením daleko a je mi líto zahodit už přečtené stránky. Takhle to s dobrou knihou nemá být a toto není dobrá kniha ani náhodou. Nejhorší je, že cyklus Za zrcadlem má 4 díly a tak zbývá ještě poslední kniha. Silně uvažuji, že si ji nepřečtu, ale zase si říkám, že ten čtvrtý díl, bude jiný, protože většinou první a poslední díly bývají nejlepší.

Richard A. Knaak je jeden z mých nejoblíbenějších autorů a drží si stále stejnou kvalitu svých textů. Noc draka je další v řadě jeho knih ze světa Warcraftu a tak je povinností pro všechny, kdo se o tenhle svět zajímají, rozhodně nezklame.

Čas žít, čas zabíjet je další knihou od Miroslava Žambocha a tenhle autor už se mi definitivně dostal pod kůži. Hlavní hrdina knihy Bakly je borec největšiho kalibru, rány rozdává na potkání, je vtipný a v průběhu čtení se také dozvíte, [spoiler] že je nějakým způsobem spojený s magií, která mu dodává tak neskutečnou a nadlidskou sílu [/spoiler]. Je to velmi originální akčně laděná kniha, kterou můžu doporučit všem.

Přes vánoční svátky jsem úspěšně přečetl knihu Atlas mraků od Davida Mitchella. Jde o bestseller a já s řekl, že taky jednou zkusím mainstream, navíc už zfilmovaný. Krátce po Vánocích jsem shlédl i film a tak tohle nebude jen zhodnocení knihy nebo filmu, ale také jejich srovnání.

Stručně o Atlasu mraků: jedná se celkem o 6 příběhů, každý zasazený do jiné doby - od 19. století po postapokalyptickou budoucnost. Kromě jiné doby se dá říct, že se příběhy liší i v žánru, takže jeden příběh je dobrodružný, druhý detektivní, třetí vtipný a další třeba fantastický. Všechny příběhy jsou postupně propojené, ale někdy to propojení nemá skoro žádnou váhu na aktuální příběh a jde vlastně jen o jakýsi odkaz. Vyjímku tvoří známenko ve tvaru komety, které měli všichni hlavní představitelé v jednotlivých příbězích a které naznačuje, že jde o příbuzné nebo, jakt vysvětluje film, o stejné lidi v jiných časech. 

Pro knihu - důležité detaily vysvětluje pouze kniha a navíc David Mitchell je výborný vypravěč a prolínání příběhů mu vůbec nedělalo problém, takže vám nic neuteklo. Kdežto ve filmu toho člověku, především neznalému knihy, dost nedocházelo.

Pro film - za necelé 3 hodinky je po všem, zatímco kniha má 500 stran a já jí četl 12 dní :).

Pro knihu - příběh Timothyho Cavendishe je daleko vtipnější v knize, kde jsem se opravdu od srdce zasmál, zatímco ve filmu to na člověka působí jen lehce úsměvně a o hlavní vtipy přijdete úplně.

Pro film - celý příběh byl upraven tak, aby to celé bylo více akční a tím pádem se vlastně nikdy nenudíte. V knize si sám autor uvědomuje, jak skvěle mu jde vyprávění a proto se v některých částech až příliš vyžívá a takřka se čtenář v některých částech může začít nudit.

Pro knihu - ačkoliv z filmu jsem měl mnohem lepší pocit, tak kniha čtenáři nevnucuje výsledek ani řešení a je jen na vás, jak si vysvětlíte např. spřízněnost postav v jednotlivých příbězích, takže působí volněji.

Pro film - celkové vyznění filmu je nakonec lepší. Filmový jazyk je omezený, takže se příběh zjednodušil a celkově zeštíhlil, což mu rozhodně prospělo. Navíc filmaři přidali nějaký ten happyend, který mi v knize chyběl. 

Celkově ovšem mohu doporučit jak knihu tak film, obojí stojí za to. U knihy ovšem upozorňuji, že se nejedná o vyloženě oddychovou četbu, ale o náročnější literaturu.

Magapolis

Jak si někteří z vás možná všimli, tak jsem se začal hodně orientovat na české autory a jedním z nich je samozřejmě Miroslav Žamboch. O některých jeho knihách už jsem zde psal. Megapolis je jedna z jeho novějších knih a musím říct, že co se týče abstrakna, tak asi nejnadupanější. Jedná se o několik povídek, všechny soustředěné do prostředí města Megapolis, kde platí opravdu zvláštní zákony a pravidla. Neudu to tady rozvádět do detajlů, ale hlavní postava sokromého detektiva Dextera je člověkem s vlastní vůlí, tedy figurou, ale je vázán pravidlem, že musí přijmout všechny zakázky, které mu kdo nabídne. Tím se dostává samozřejmě i do střetu s vlastními zájmy a je dokonce nucen pozabíjet svoje přítele Ninja želvy :)) a spolupracovat s Trhačem :). Jindy zase dělá zakázku s panenkou Barbie. Takže o bizardnosti není nouze, to je každému asi jasné :).

Ke knize jsem měl trochu odpor, protože tématika mi přišla hodně zvláštní. Nicméně Žamboch opět nezklamal a tuhle bizardnost vypiloval na úroveň, která je absolutně lehko čitelná a docela lehko stravitelná. Takže když překousnete poměrně zvláštní a netradiční přostředí, tak se do knihy určite zažerete a ona vás nezklame a nejspíš nadchne.

Fakt hustej nářez

O Františkovi Kotletovi se dost často píše v tom smyslu, že je to druhý Kulhánek. Já si to tedy tak úplně nemyslím. Kotleta má styl hodně podobný Kulhánkovu stylu, ale Kulhánek je vtipný úplně jinak. Kotleta má tak 90% všech přirovnání a vtipů založených na sexuálních tématech. Kulhánek má samozřejmě daleko větší záběr a navíc zaplouvá do technologických podrobností, kterým se Kotleta vyhýbá. Tím ale nechci říct, že by byl Kotleta špatný, jen poukazuji na to, že je o dost jiný než Kulhánek a bylo by chybné si myslet, že by Kulhánka dokázal nahradit ... a to nemluvím o mistru žánru Kopřivovi.

A teď už ke knize samotné. Jedná se o druhou knihu z trilogie Bratrstvo krve a vlastně i o druhou knihu Františka Kotlety celkově. O prvním dílu jsem tady nepsal, ale kniha se mi hodně líbila a na druhý díl jsem se opravdu hodně těšil. Hned na začátek musím říct, že mě kniha nezklamala a byla prostě super. Kotleta se sice na můj vkus až moc vyžívá v, již zmíněných, vtipech o gayích, ale i tak je to pořád sranda :). Akční je to dost, nápadité taky, ale jednu obrovskou výtku bych měl - NESNÁŠÍM OTEVŘENÉ KONCE! Proč to sakra nemohl Kotleta zakončit tak, aby na to člověk nemusel dál tolik myslet a představovat si hodně alternativ, které se dál odehrají. Pokud tedy dokážete vydržet, tak doporučiji s četbou téhle trilogie počkat, až budou všechny díly na světě a tím pádem nebude sklamáni vůbec.

Tak jsem dočetl další knihu od českého autora fantastiky Miroslava Žambocha. Zatím se mi od něj líbily všechny jeho knihy (Líheň byla trošku slabší, ale dočetl jsem ji :)). Tentokrát jsem se dal do čtení Drsného spasitele a jedná se zatím o to nejlepší, co Míra Žamboch předvedl.

Pokud byli Predátoři místy moc popisní a člověka nechávali zbytečně v očekávání, tak Drsný spasitel je pravým opakem. Zvrat za zvratem, zbytečně se nic neokecává, hlavní hrdina se vrhá do akce, kdykoliv to jen jde a zbraně mu nestíhají chladnout. Navíc postapokalyptický svět, který v knize autor vytvořil, je vyloženě bravůrně vymyšlený, takže vlastně kamkoliv se "člověk" vrtne, tam je problém a opět lítají kulky nebo se tasí Nůž. Díky výše zmíněnému se jedná prakticky o dokonalý mix fantasy a sci-fi akčního románu, kterému snad není co vytknout.

Děj tu popisovat nebudu, ale zmíním se o tom, že díky tak obsáhlému až "přetláskanému" světu se člověk občas musí zamyslet a domýšlet si souvislosti. Případně zavzpomínat na dějepis případně zeměpis a to knihu posouvá zase o další stupínek výš, protože se pak nejedná o čistokrevnou řežbu, ale o kombinaci akce a přemýšlivých témat - navíc skládající se mozajka života hlavního hrdiny vás přemýšlet vyloženě nutí.

Pokud jste tedy váhali ohledně této knihy, tak už rozhodně neváhejte a jděte do ní! Moje hodnocení je 5/5.

A ještě dodatek: Vzadu v knize je i část O autorovi, která vás stručně provede autorovo bibliografií a tam jsem se dočetl, že Míra Žamboch pracuje ve výzkumném ústavu v Řeži, kam občas něco nabízíme a dokonce už jsme tam něco ve firmě realizovali. Pokud se tam tedy opět povede nějaká alespoň malá akcička, tak se na ni dobrovolně hlásím a první co udělám až tam dorazím, bude, že si nechám všechny knihy od Míry Žambocha podepsat :).

PS: čtenáři, kteří už knihu četli, vědí, přoč jsem slovo Nůž napsal kurzívou a také proč je slovo "člověk" v uvozovkách ;-)

Dlouho jsem zde nic nenapsal, tak se to tímto zápiskem budu snažit napravit. Je to už sice víc jak měsíc, ale musím se zde zmínit o knihách Predátoři a Visio in Extremis od českého spisovatele Míry Žambocha. Před těmito knihami jsem od něj četl pouze Líheň a ačkoliv to nebylo špatné, tak mě to vyloženě nenadchlo. Nicméně Líheň byla napsaná dobrým stylem, takže jsem si řekl, že s jiným příběhem to může být lepší. Moje domněnka byla nakonec správná obě tyto knihy jsou opravdu dobré.

Visio in Etremis - někdo by mohl říct "kulhánkovština" a rozhodně by nebyl daleko od pravdy, nicméně až na mistry oboru jako jsou Kopřiva a nebo právě Kulhánek kniha rozhodně nemá. Jde ale určitě o dobře napsaný akční příběh samotářského upíra, navíc z českého prostředí. Kniha odsýpá svižným tempem a vy už se nemůžete dočkat velkého finále - tedy tak jak to má být. Pokud máte rádi upíry, akci a lehký humor, tak vás tahle kniha nezklame.

Predátoři - tahle kniha pro mě byla ze začátku dost rozporuplná. Žamboch je určitě výborný vypravěč, snaží se vyhýbat zdlouhavým a nudným popisům, ale technicky je jeho text dost obsáhlý na to, aby vám to někdy zamotalo hlavu. Navíc ještě ani skoro v polovině knihy se nekonala žádná větší akce. Nicméně i přesto se kniha čte výborně a vy jste v polovině knihy "za chvilku". Když k tomu přičtete tak atraktivní prostředí, tedy Země před sto miliony lety obývaná dinosaury, tak dostanete kombinaci vskutku lahůdkovou :). Nakonec po přečtení nezbývá nic jiného než knihu hodnotit jako výbornou a můžu ji doporučit snad úplně všem - tedy jak milovníkům sci-fi, tak akce, tak vědecky zaměřeným čtenářům.

Nejradši mám sice stále Stroncium, ale Vyhlídka na věčnost se zařadila hned na druhé místo v žebříčku mých oblíbených knih od Jirky Kulhánka a až si ji přečtu znovu, je klidně možné, že se dostane na místo první. Kniha v popisu pekla lehce připomíná Asfalt od Kopřivy, vrací se k hrdninům z Nočního klubu a zmiňuje se i o Cestě krve (bohužel negativně :)) – všechno tohle dohromady, spolu s úžasnou kombinací časových linií, vám dá dokonalou knihu, které lze vytknout jen to, že ji dočtete až příliš rychle :).

A zvláštní uznání musím Jirkovi Kulhánkovi přiznat za těch 9 dní, které strávil Jan s Karolínou ve vojenském „trojúhelníkovém“ táboře. Tahle pasáž je romantická, vtipná i erotická a člověk si tak nějak uvědomí, že tohle by chtěl také. Jirko za tohle fakt díky.

Tahle kniha je pro mě zklamáním roku. Prvních 200 stránek je dokonalost ve stylu Kopřivy a Kulhánka, kde o humor, nadhled, akci a originálnost není nouze. Pak se vše ale zvrtne v psycho-krávovinu, která je sice neskutečně barvitá, ale přesto až moc psycho.

Nedoporučuju nikomu, kdo nemá rád knihy až moc orientované na psychologii.

No když už jsem v tom psaní, tak se můsím zmínit o tom, že jsem dočetl druhou knihu o Gotrekovi s Felixem a už jsem se pustil do další. Nebudu to moc rozmazávat, všichni asi vědí, že jde o jednu z nejlépe napsaných akčních sérií vůbec a všechny knihy jsou proste super a člověk se od nich jen těžko odlepuje.

Minulý týden jsem byl na dovoloené v Českém Švýcarsku a vzal jsem si s sebou poslední, třetí, díl ze série Hunger Games zvaný Síla vzdoru. Četl jsem po večerech a také cestou tam a zpátky ve vlaku a za cca. 3 dny bylo dočteno.

Musím uznat, že třetí díl mi přišel asi ze všech dílů nejlepší. Byl dostatečně akční, stejně jako první díl, ale zápletka už byla hodně vyhrocená, takže celá kniha držela člověka neustále "pod napětím". "Happy endu" jsme se samozřejmě nevyhnuli, vše skončilo tak jak mělo, ale né všechno je v pořádku a závěr člověka nutí přemýšlet a přerovnávat svůj soubor hodnot.

Nezbývá tedy než knihu, nebo spíš celou sérii, doporučit absolutně všem, kteří si chtějí přečíst něco velmi neotřelého.

Napadá mě ale ještě jedna věč, kterou musím knihám Hunger Games vytknout - strašně rychle jsou dočtené!! ;-).