Tato recenze bude trochu delší než dělám obvykle, protože jednak je to recenze na celou trilogii SPAD (tedy 3 knihy) a druhak bych se chtěl trochu víc rozepsat o autorovi této série, tedy o Františku Kotletovi alias Leošovi Kyšovi – tím rovnou začnu.

Knih od Kotlety už jsem pár přečetl, jednalo se o trilogii Bratrstvo krve a duologii Perunova krev. Tyto dvě zmíněné série trpěly jedním obrovským nedostatkem nebo spíš přebytkem a tím byl sex. Nejsem žádný puritán, ale když si čtu nějakou fantastiku, tak mě nezajímá kdo, s kým a jak a ještě do detailů. To byla opravdu velká slabina Leošovo knih a když se nad jeho knihami člověk zamyslel, tak zjistil, že nebýt toho sexu, tak z Perunovy krve je jen jedna kniha a z Bratrstva krve vlastně taktéž jen jedna.
Dalším negativním faktorem byla samotná image autora, který, zřejmě v rámci nějakého zvráceného marketingu, ze sebe dělal řezníka, Mauglího, mafiána a celkově záhadného člověka, přitom bylo nadmíru jasné, že nic z toho není pravda. V tomto kontextu nemůžu nevzpomenout smyšlené interview s Kotletou a tehdejší šéfredaktorkou časopisu Pevnost, které bylo tak moc umělé, až si člověk při čtení říkal, že na konci musí být nějaké vysvětlení ohledně pokusu o vtip. O vtip se samozřejmě jednalo, ale přiznaný, bohužel - pokud vím, tenkrát nebyl a celé se to tvářilo jakoby vážně a čtenář tedy asi měl uvěřit, že Franta se nechal od šéfredaktorky zpovídat pouze do doby, dokud mu dovolila sahat na její prsa.
Poslední rýpnutí, zkusím už jen v krátkosti, se opět týká marketingu a osoby autora, nikoliv samotných jeho knih. Kotleta je totiž marketingově srovnáván s Kulhánkem nebo dokonce Kopřivou a Žambochem a celkově je nám Kotleta předkládán jako mistr české fantastiky (?!!?).
Ačkoliv lze určitě říct, že tu jistá podobnost se zmíněnými autory určitě je - především jeden hrdina a hodně akce proložené humorem, tak tímto celá podobnost končí. Žamboch je vědec a v jeho knihách se to odráží tak moc, až je občas nutné si některé věci dohledat, aby člověk vše lépe pochopil a jeho světy jsou tak pestré a vyprecizované, až se zdají reálnější než samotný reálný svět. Kopřiva je mistr slova a hláskuje až nad úrovní, kterou Google absolutně nedává, navíc jeho příběhy jsou kolikrát tak zamotané (Asfalt) a je v nich tolik proměnných, že člověk ani nedokáže odhadnout další stránku, natož jak skončí celá kniha. A Kulhánek kombinuje vědu, akci, hlášky, ale zároveň (a to opravdu vždy!) tvoří atmosféru, která člověka nutí tajit dech, protože se opravdu bojí o osud hrdiny a kolikrát i ten svůj ( 😊 ).
Ve srovnání s touto trojící nejlepších českých autorů a jejich děl, pak určitě Kotleta nepůsobí jako nějaký mistr, ale spíš jako nedostudovaný učeň, jehož díla jsou v tomto srovnání plytká a nabalená zbytečným a vulgárním sexem.

Nic proti Františku Leošovi Kotletovi Kyšovi, kdyby se neprofiloval tak, jak se profiluje, tak bych vlastně jeho samotného i jeho knihy (kromě té přemíry sexu) měl docela rád. Kotletovy knihy totiž nabízejí něco, co třeba ostatní s ním srovnávaní autoři nenabízejí –> jednoduchost! A teď to myslím v tom dobrém nebo spíš nejlepším slova smyslu. Leošova díla nejsou vyloženě stoprocentně předvídatelná (přece jen, například když zkombinujete mimozemšťany, lidi a upíry, tak tam jde vymyslet prakticky cokoliv), ale nemusíte v textu hledat nějaké složitosti, extra skrytá vodítka, nějaké přesahy, či dokonce něco zásadního. Všechno je jednoduché, přehledné (to musím vyzdvihnout, opravdu se nikdy neztratíte, i když knihu na nějaký čas odložíte a v tom je Kotleta naprosto super), velmi čtivě napsané a přitom nikoliv vyloženě lineární. Toto jsou vlastnosti, pro které má být pan Kyša vyzdvihován a nikoliv, aby ho někdo velebil jako nějakého mistra (tohle slovo je opravdu v jeho marketingu použito a nejde jen o oslovení, kterým své oblíbené autory častují jejich fanoušci).

A nyní už k samotné trilogii Spad:
1. díl – Spad: V knize je opravdu méně sexu, než jsme u Kotlety zvyklí (díky Franto, umíš to i bez té své sexuální frustrace 😊), takřka tam není sex žádný, pouze pár zmínek a můžete se tedy soustředit na děj. Ten nás provází nejdříve postapokalyptickou Prahou, pak Šumavou a nakonec se dostáváme až k Brnu, jehož dobývání v malé skupince lidí je taktéž vyvedenou částí. Popis zničené společnosti je opravdu povedený, putování je dobře popsané, nechybí skvělá akce, které je tak akorát a je dobře propracovaná. Nechybí všudypřítomný humor, který nepůsobí suše, ale rozhodně se u knihy nebudete popadat za břicho. Velmi dobře také hodnotím doplňující a vysvětlující dějovou lini z japonského tisku.
Knize dávám 75%.
2. díl – Poločas rozpadu: Kniha začíná cca rok (opravdu plus mínus, teď si nepamatuji přesně ten časový úsek na měsíce) po prvním dílu a hlavní hrdina Michálek je zde samozvaným, ale uznávaným a obdivovaným, vůdcem Brna a Armády České republiky. Hned po pár stránkách se objevují Měnitelé, kteří jsou opravdu popsání tak, aby k nim člověk cítil odpor a jste tedy nuceni číst co nejrychleji dál. Atmosféra v tomhle dílu je rozhodně nejlepší a to i díky Divokým, které jsou skvělým kontrastrem k Měnitelům. Místo informací z japonského tisku, zde dostáváme s každou kapitolou nové japonské přísloví, které se k následující kapitole nějak vztahuje, což bylo pro mě určitě dalším vítaným zpestřením. Sex nějaký byl, ale většinou v únosné a krátké a jednou, myslím, vlastně v docela kultivované formě.
Knize dávám 80% a je, dle mého, z celé trilogie nejlepší.
3. díl – Rázová vlna: Tady začíná kámen úrazu. Kniha navazuje přesně tam, kde skončil druhý díl a není tam už tedy prakticky žádný časový odstup. Což je v pořádku a po zavření Poločasu rozpadu rovnou otevíráte Rázovou vlnu, jakoby šlo o jednu knihu – ono totiž mohlo jít o jednu knihu, viz dále.
Bohužel v knize se objevilo opravdu hodně sexu a jakoby se autor vrátil ke kořenům a začíná nám popisovat detaily pohlavního styku mezi Japonkou a plukovníkem Michálkem (nejen...). Už zase čtete slova jako „udělal, vyšpulila, olízla nebo přisál“ přesně v tom kontextu, který vás napadá a už zase tím děj trpí. Kdyby si kniha udržela atmosféru a celkově tah na bránu jako druhý díl, tak sexuální scénky přežijeme a hodnocení by šlo opět vysoko. Jenže kniha má ještě pár dalších háčků nebo spíš pořádných háků.
Prvním problémem je, že jsem se nenudil jen u sexuálních scén (zde ještě poznamenám: kdo měl kvalitní nebo alespoň nějaký sex, nepotřebuje o něm už číst, natož o něm psát … Leoši :-D), ale taktéž u válečných částí knihy. Ano, část knihy se proměnila do žánru „hardcore military“, který asi nebude vadit každému, ale já osobně ho nemám rád. Akce mi nevadí, pokud jí není moc, ale válečná vřava, organizování vojáků, hierarchie velení, zákopy nebo obranná strategie, to jsou věci, které by měly vymizet nejen z knih, ale ideálně i ze světa. V pasáži, kdy se plukovník chopí koordinace brněnské armády, jsem se chvílemi i přistihl, že myslím na zapékané špagety 😊. Tato část byla opravdu nudná a když ji přeskočíte, tak se nic nestane.
Dalším problémem je i předvídatelnost celé knihy. Ano, to už vlastně trochu plyne z předchozích odstavců. Zbytečný sex a zbytečné válčení ořezalo skutečný děj na minimum, tedy toho důležitého je pomálu a z cesty samuraje je jasné [SPOILER], že plukovník na konci umře [/SPOILER].
A ten konec je nepovedený nejen z toho „spoilerového“ důvodu, ale celkově působí jako odbytý, zkrácený a nelogický. Opět si myslím,  že je to především tím, že nezbyl prostor kvůli zbytečnému sexu a válce … případně to bylo naopak, že autorovi už opravdu došly nápady a tak to natahoval sexem a válkou, ale ve výsledku je to pro čtenáře pořád to stejné zklamání.
Knize dávám 60% a víc si podle mě nezaslouží. Kdyby děj tohoto dílu nebyl zapráskaný zbytečnostmi, tak by to nevyšlo ani na 100 stránek (s rozvinutějším koncem na 120) a celá série tak mohla mít pouze dvě knihy cca o 300 stranách. Nemůžu si pomoct, ale podle mě tady opět asi zapůsobil marketing a na autora tlačil, aby závěr rozdělil na dvě knihy … nicméně, to je jen spekulace.

Aby to ke konci nevyznělo celé vyloženě negativně, tak po vyprůměrování má ode mě celá trilogie krásných 70% a to je rozhodně slušné. I přes zmíněné výtky ji mohu doporučit. Vím, že jsem nešetřil kritikou, ale není to žádný „hejt“, jen můj názor a myslím, že kritika je na místě.

Na úplný závěr si neodpustím jeden přibližný citát z internetu, který mě tenkrát nesmírně pobavil a který se, tuším, objevil pod videem z televize Óčko, kde se Leoš Kyša poprvé odmaskoval. Text příspěvku byl přibližně takový: „ahá, tak už chápu, proč jsou Kotletovo knihy plné sexu, ten pan Špína Pupkáč je sexuálně frustrovaný a tak pořád mastí a u toho píše :-D. Leoši, promiň, ale tohle bylo fakt vtipné a za ten poslední díl Spadu ti to patří :-D.