Zakuti v oceli od Míry Žambocha jsou dalším případem knihy, která se čte takřka sama. Stačil mi na ní necelý týden (dočetl jsem ji v neděli 9. dubna, ale ještě jsem o ní nestihl napsat). Můžu bez nadsázky říct, že takhle skvělou postapokalyptickou sci-fi jsem ještě nečetl. Je pravda, že Já, legenda byl skvělý kousek, ale tohle je asi ještě o fous lepší a přitažlivější počtení.

Autor nás velmi rychle uvádí do děje a okamžitě nám představuje postavu Matyáše Sanderse, který je hlavní postavou celé knihy a z jehož pohledu je celé vyprávění vedené.
Matyáš je mechanikem ve světě, který už před mnoha staletími zničily války a i po těch staletích se z toho obyvatelé Země nedokázali vyhrabat. Kromě nepříznivých podmínek pro život (pouště, radioaktivní místa po bombách, ...) je lidstvo  ohroženo také z dalších důvodů. Jednak jde o to, že lidé postupně zapomínaji na staré technologie a vědu a tak se postupně lidstvo propadá vědomostně zpět v čase, v mnoha případech až do středověku. Druhým a palčivějším problémem jsou umělé inteligence a jejich roboti, kteří jsou i po staletích stále aktivní a lační po válce s lidmi.

Z nástinu děje je patrné, že toto téma skýtá mnohé možnosti a Míra Žamboch jich využil opravdu mnoho a podal celý příběh tak, že si ho ještě dlouho budete pamatovat. Musím se zmínit také o stylu, kterým je kniha napsaná, protože větné stavby jsou rozhodně jednodušší, než je pro Žambocha typické a řekl bych, že to byl autorův záměr, aby podrthl situaci, kdy lidstvo postupně přichází o schopnosti ve všech vědních oborech. Chvíli jsem si na ten styl psaní zvykal, ale pak už ho člověk nevnímá a je plně pohlcen dějem.

Nezbývá než dát nejvyšší možné hodnocení, tedy 100% pro knihu Zakuti v oceli. Budu doufat, že se autor k tomuto světu opět někdy vrátí.