Takhle dlouhou knihu už jsem dlouho nečetl - celých 591 stránek. Čtení mi proto trvalo snad dva měsíce, ale nevadí, je to za mnou.
Z knihy mám lehce rozporuplné pocity, protože i přes to, že je velmi čtivá, zábavná a originální, tak se v ní vyskytují pasáže, která mi prostě vadí. Jde o pasáže, které ukazovali krutost a nechutnost. Konktrétně mohu jmenovat dvě pasáže: první, když Darken Rahl sežere mozek a další části jednoho malého chlapce a druhá, když autor velmi přesně popisuje jak je Richard mučen Dennou (tato pasáž je navíc opravdu velmi dlouhá a o to víc nechutná). 
Díky těmto krutostem jsem byl rozhodnutý, že další díly číst nebudu. Ale nakonec asi budu :-). Je sice fakt, že tyto scény jsou odporné a nechci o nich číst, ale ve finále vždycky mají svůj důvod a autor je ve finále buď zjemní nebo odsoudí a tím dosáhne toho, že se na to díváte úplně jinak.

Pokud se nebojíte rozporuplných pocitů, tak do knihy určitě jděte. Jedná se opravdu o jednu z nejoriginálnějších knih, které jsem kdy četl. Všechny knihy jsou svým způsobem originální, ale svět této knižní série je vytvořen opravdu jinak, než všechny, které jsem doposud znal. Když nad tím tak přemýšlým, tak ten svět je originální, ale divný - pro mě jsou spousty závěrů nelogické a chování postav je nakonec nelogické ještě víc. To ale mohu brát jako jiný pohled na věc a proto to úplně nezavrhuji. Nicméně chce to ke knize přistupovat s určitou rezervou.

Ještě poznámka: nenechte se zmást trochu odpudivým vzhledem knihy - žádný děda na bílém koni v knize nevystupuje a vlastně ani nevím, co má obal s knihou společného (nesuďte tedy knihu podle obalu :)).

Jako poslední se chci zmínit o tom, jak jsem se k Meči pravdy dostal. Kdysi dávno jsem od rodičů dostal k Vánocům její, tuším, 18. díl a protože raději začím číst od začátku, tak jsem si koupil díl první.