Protože je dnes opravdu ošklivé počasí a potřeboval jsem se trochu odreagovat, tak jsem si zahrál staré dobré MDK. Tahle hra už je 18 let stará, takže se dá říct, že je dospělá :).

Královsky jsem se bavil a po letech jsem tu hru konečně dohrál.

Knihu už jsem přečetl před týdnem, ale nedostal jsem se k tomu, abych o ní napsal. Je ale neděle a tak jsem si trochu času vyšetřil.

Malfurion Stormrage je noční elf, který byl hlavní postavou už v trilogii Válka prastarých. Nyní je mu věnována další samostatná kniha, nicméně s pořádným rozsahem stránek, takže jsem knihu četl skoro měsíc.
Kniha se zabývá Noční můrou, která se rozhodla, že poté, co ovládne Smaragdový sen, tak ovládne i ostatní svět Azerothu. Malfurion je klíčem ke všemu a zároveň je ten jediný, kdo může Noční můře všechno zhatit.
Kniha je to výborná a dosti temná, v některých komentářích jsem dokonce četl depresivní. Mně depresivní nepřišla, ale temnotou je kniha opravdu prolezlá celá, stejně jako Smaragdový sen.

Děj má spád, dozvíte se opět mnoho zajímavého o světě Warcraftu a zase se potkáte s mnoha známými postavami, včetně mnou oblíbených draků. Moje hodnocení je 80% a doporučuji knihu všem, kdo si chtějí přečíst nějakou temně laděnou fantasy bez hektolitrů tryskající krve (narážím třeba na rovněž temného ale značně krvavějšího Zabíječe). Znalost světa Warcraft není podmínkou, ale určitě doporučuji se světem trochu oběznámit, příběh vám pak dá daleko více.

Přliv temnoty

Další knihu ze světa Warcraft napsal Aaron Rosenberg a já ke každému novému spisovateli přistupuji velmi skepticky. Třeba právě u jednoho předchozího dílu, konkrétně u Kruhu nenávisti, jsem se se K. R. DeCandidem šíleně spálil a knihu dokonce nedočetl - byl to neskutečný brak. Naštěstí Aaron se ukázal jako zručný autor a kniha Příliv temnoty se četla skvěle.
Kniha v zásadě kopíruje příběh ze hry Warcraft 2, ale to by nemělo vadit ani těm, kteří hru hráli, ani těm, kteří hru vůbec neznají. Příběh je totiž perfektně napsaný, hru doplňuje a rozšiřuje, ale nepředpokládá žádnou znalost světa Warcraft.
Pokud už jste pár knih ze světa Warcraft četli, tak zřejmě víte, že orkové jsou opravdu zkažený národ, který si vlastně za všechny své problémy může sám. Zde jsou orkové už po proměně v zelená monstra a plnou silou útočí na svět lidí, elfů a trpaslíků. Azeroth je tedy nucen se rychle sjednotit a bránit se.

Kniha je velmi umě napsaná, perfektně se čte. Celý příběh je napínavý a zajímavý. Dobře rozvíjí charaktery jednotlivých postav a já se navíc konečně dozvěděl, jak je to se Světlem, kterým vládnou paladinové. Podobných zajímavých a vysvětlujících informací je v knize opravdu hodně.

Nezbývá než dotat, že knihu hodnotím výborně, dávám jí 85% a doporučuji ji úplně každému.

Za temným portálem

Druhou knihu napsal Aaron dohromady s Christie Golden, od které už jsem četl Vládce klanů a Arthas: Zrod krále Lichů a tak jsem se těšil, protože jsem předpokládal, že spolupráce takto skvělých autorů musí dopadnout jedině dobře. Rozhodně to nedopadlo špatně, kniha je opět čtivá a zábavná, ale kvalit předchozího dílu nedostahuje. Je to opravdu velmi subjektivní hodnocení, protože já si prostě potrpím na šťastné konce a tady je konec poměrně diskutabilní - jestli je šťastný asi záleží na úhlu pohledu, ale mě konec prostě trochu zklamal.
Nicméně opět jsem se skvěle bavil, spoustu se toho dozvěděl a to předevšim o rase draenei, která mě vždycky velice zajímala. Teď už vím, že někteří z této rasy přežili a třeba se s nimi ještě někdy setkáme, alespoň doufám.
Děj opět střídal pohledy z orkské nebo z alianční strany. Alience dostala tentokrát trochu více prostoru, ale to mi vůbec nevadilo, protože prostor, o který byli připraveni orkové, dostali buď už zmínění draenei nebo draci (!!!). Dokonce jsem se dozvěděl o rase, o které jsem zatím ve Warcraftu neslyšel (nebudu prozrazovat).

Každopádně knihu mohu s klidem doporučit každému, ale přišla mi opravdu o malý kousíček horší než Příliv temnoty a proto tedy hodnotím Za temným portálem na 80%. Nicméně pokud se o Warcraft zajímáte aktivně, tak tentokrát je to absolutní povinnost, protože obsahuje opravdu spoustu informací.

Ti, kteří se trochu zajímaví o hardware, tak vědí, že je na světě velmí čerstvá procesorová architektura od Intelu zvaná Broadwell. Tyto procesory jsou nejen vyráběny novou a opět menší technologií (14nm), ale mají také novou integrovanou grafickou kartu iris 6200, která slibuje skvělé výkony. Vzhledem k tomu, že sám vlastním dnes stále velmi dobrý procesor z předchozí generace Haswell s integrovanou grafikou HD4600, tak jsem se rozhodl, že udělám porovnání a výsledky jsou opravdu super. Dalo by se říct, že nová grafika je cca 3x výkonnější než moje.

Odkaz na výsledky je zde: http://openbenchmarking.org/result/1507060-BE-1507057BE87

Tyhle nové a možná i trochu vylepšené grafické karty mají být i v nadcházející architektuře Skylake, která má vyjít už někdy na začátku podzimu (je to dost neobvyklé takhle brzy po sobě). To jsou procesory, na které čekám a které jsou podle mě ideální pro upgrade mého PC. Chtěl bych už používat pouze grafiky od Intelu, protože s nimi nejsou žádné problémy a v linuxu mají rovnou použitelné otevřené ovladače. Každopádně od Iris 6200 mají i dostatečný výkon pro občasné hráče, jako jsem já - hraju fakt minimálně, ale zase na druhou stranu uvidíme, jak si Iris 6200 poradí se Serious Samem 4, nakonec to možná ještě dopadne trochu jinak a já budu muset koupit přece jen něco výkonnějšího. Uvidíme, ale doufám, že nebudu muset :).

Videa sem skoro nedávám, ale s tímhle zábavným kouskem musím udělat vyjímku a trochu tím tento blog i oživit. Užijte si to, krásně to ukazuje ironii života a že když se člověk snaží, tak to né vždy někdo ocení :).

Zabíječ elfů je už třetí příspěvek Nathana Longa do série s Gotrekem a Felixem v hlavní roli. Už minule se autor velmi zlepšil a tentokrát dosáhl takřka dokonalosti. Kniha je stoprocentně srovnatelná s knihami Billa Kinga, má spád, je nabitá originálními nápady a díky temným elfům je také dost temná! Ano, není tak temná jako díly od Kinga, v tom bude King asi vždy jedinečný, ale nedostatek temnoty kniha vynahrazuje dostatkem mnoha nepřátel - tentokrát se totiž na scéně kromě temných elfů objevují také Skaveni s Thanquolem včele. Všichni, kteří si Thanquola pamatují, tak si ho určitě oblíbili a přesto, že tady už má dosti přesluhující věk, tak stále odvádí práci padoucha dokonale (navíc opět na poslední chvíli přežil, takže se s nám třeba ještě někdy potkáme!).

Už se nemůžu dočkat další knihy, tentokrát už Nathanovi Longovi stoprocentně věřím a všem potencionálním čtenářům doporučuji totéž. Moje hodnocení je 95% (5% srážím opravdu jen za nedostatek temnoty, která k Warhammeru neodmyslitelně patří a proto je škoda s ní šetřit).

Druhý díl dobrodružství Johna Cartera na Marsu pro mě byl ohromným překvapením. Ačkoliv už předchozí díl nebyl vůbec špatný, tak tento dokázal laťku ještě zvýšit a proto si mé hodnocení 80% plně zaslouží.
John Carter se po 10 pozemských letech vrací na Mars. Bohužel jeho návrat tentokrát není na žádné místo, které zná, ale přímo do Údolí Dor, kam chodí Marťané zemřít. Štastná náhoda tomu chtěla, že první myslící bytost, kterou po vstupu na Mars uvidí, je opět Tars Tarkas. Společně s ním se hned po pár stránkách pouští do boje. Nejdřív společně bojují proti rostlinným lidem a bílým opicím, pak proti Thernům, pak se tito dva velcí bojovníci na chvíli vydají každý jinam, aby se ve finále opět spojili a ve velkém finále bojovali proti všem.
Co musím knize opět vytknout, to je už jednou zmíněná "šťastná náhoda". Tentokrát se hrdinům přihodí tolik šťastných náhod, že už vás to při nejmenší nutí kroutit hlavou. Typickým přikladem budiž schození Soly ze vzducholodi, která pád přežije díky tomu, že čirou náhodou nepadala obrovské tisíce stop, ale čirou náhodou spadla jen dvacet stop na vrcholek jedné hory, nad kterou vzducholoď zrovna prolétala. Toto už je opravdu moc, ale těch příkladů by se v knize našlo mnohem více a tak tyto kazí celkový dojem z jinak opravdu zajímavé a originální knihy. Řekl bych, že je to dáno stářím knihy, kdy lidé v tehdejších dobách věřili na náhody mnohem více než teď a chtěli si o nich přečíst.
Nicméně nebýt "faktoru náhody" tak je kniha super a mohu ji doporučit každému, dokonce si myslím, že není nutné mít už přečtený první díl. Sice tím přijdete o pár odkazů, ale jinak kniha působí celistvě i bez znalosti předchozí knihy.

Kladivo na čaroděje odstartovalo bombastickými dvěma dílý, které napsal Jirka Pavlovský, první díl byl naprosto skvělý, ale druhý díl ho ještě o něco překonal, protože byl opravdu neskutečně zábavný. Třetí díl zasadil Kladivu zatím největší ránu, protože se jednalo o knihu, která jakoby zatáhla při úžasné jízdě ruční brzdu a vy jste se s autem otočili na střechu - ano ta kniha fakt za nic nestála. Přesto jsem se odhodlal číst další díly, čtvrtý díl byl příjemný, auto se zase rozjelo, ale nebylo to dechberoucí a nijak extra zajímavé a stejnou vytyčenou trasou pokračoval i pátý díl, který už sice zase psal Jirka Pavlovský, ale potřeboval trochu víc rozjet hlavní téma série, takže se mu dost věnoval a i když kniha rozhodně nebyla špatná, tak takových kvalit jako první dva díly, nedosahovala. Na čas jsem tedy pustil celou partu detektivů k ledu a dokonce jsem uvažoval, že už se k nim nevrátím. Nicméně jedná se o ryze českou sérii, hodně se o ní mluví a přece jen s odstupem času člověk vzpomíná jen na to dobré, takže jsem šel do dalších dílů a jsem rád, že jsem to udělal.
Moje hodnocení jednotlivých dílu:

1. v sérii - Magie pro každého(J. Pavlovský) - 80%
2. v sérii - Město mrtvých(J. Pavlovský) - 90%
3. v sérii - Kruté stroje(O. S. Nečas) - 30%
4. v sérii - Sonáta pro Azazela(D. D. Fabian) - 65%
5. v sérii - Výtah do pekla(J. Pavlovský) - 65%
6. v sérii - Drsné sny(J. Mařík) - 75%
7. v sérii - Síť přízraků(O. S. Nečas) - 60%
8. v sérii - Pekelná šleha(M. D. Antonín) - 91%

Tenhle díl mě prostě nadchnul. Od Martina D. Antonína jsem ještě nikdy nic nečetl a tak jsem ke knize přistupoval se svojí obvyklou nedůvěřivostí, se kterou prostě k novým autorům přistupuji vždy. Už po prvních stránkách jsem věděl, že tohle je moje krevní skupina. I přesto, že někteří spisovatelé dokáží vymyslet skvělý příběh, tak to neznamená, že se vám kniha bude číst dobře. Je důležité, aby věty byly relativně jednoduché, ale s dostatečným popisem a posloupnost slov nebo větná stavba je také důležitá. Všechny tyhle "disciplíny" zvládl Martin prostě skvěle. Kniha by šla přečíst jedním dechem.
Také k samotnému příběhu můžu říct, že i přes více zápletek a více postav, se v nich dalo perfektně vyznat a nikdy se mi nestalo, abych listoval zpátky a ubezpečoval se, že si postavu pamatuju dobře. Opět ukázkový styl psaní.
Felix Jonáš a jeho tým se tentokrát přichomítli k opravdu velkému případu, který se ovšem od počátku zdál být relativně prostý. Měli najít Janu a zjistit, co se jí stalo. Jana byla podle všeho na útěku a nějak získala magické schopnosti. Zní to relativně prostě - rutina, ale jakmile začnou detektivové o Janě zjišťovat víc, tak se to zamotává a zamotává, až v tom je namočená celá sedmička, dvě frakce démonů, jeden pološílený vědec, jeden miliardář, pár agentů VVK a spousty dalších hlavních nebo vedlejších postav v čele s oplzlým šmírákem, který to vlastně celé začal.
Dále se nemůžu nezmínit o tom, že do příběhu jsou aktivně zapojení všichni čtyři detektivové, takže tentokrát není nikdo upozaděn a to celému příběhu opravdu hodně prospívá. Vincenc řádí, Walter mektá, Klaudie moralizuje a Felix si vymýšlí, blafuje a intrikuje na všechny strany. Prostě to, co funguje, je tady maximálně využito.

Dále to nebudu rozpitvávat, kniha má jen něco přes 200 stránek, je maximálně čtivá, takže než číst dlouhé recenze, tak je lepší si ji přečíst. Moje hodnocení je 91%. To jedeno procento navíc, je tam proto, abych zdůraznil, že tenhle díl považuji zatím za ten nejlepší (Městu mrtvých jsem totiž dal 90% a tohle je přece jen ještě o kousíček lepší :)).

Už v minulém příspěvku jsem psal, že ta pohroma ze třetího dílu už se rozhodně konat nebude. A opravdu se nekonala. Zatímco třetí díl Kladiva byl jednou z nejhorších knih, které jsem měl tu smůlu dočíst, tak šestý díl s podtitulem Síť přízraků rozhodně není propadák.
Kniha je opět plná zajímavých a originálních nápadů, navíc v ní vystupují čarodějnice, což je téma pro naši českou kotlinu hodně příznačné a pro mě osobně velmi přitažlivé. Čarodějnice jsou zase pojaty o trochu jinak, než jak si je asi většinou představujeme, ale o to je příběh zajímavější. Nicméně originální byl už první příspěvek Ondry S. Nečase do Kladiva, nedostatkem originálních a zajímavých nápadů jeho díla rozhodně netrpí.
Jeho díla trpí trochu nevhodně konstruovanými větami, takže se trochu hůře čtou, zbytečně dlouhým budováním atmosféry na úkor děje a také až přílišným komplikováním a překombinováním děje samotného. Všechny tyhle neduhy najdete v této knize také, ale rozhodně už né v takové míře. Jde vidět, že se Ondřej S. Nečas trochu vypsal a dává si asi na tyhle věci větší pozor.

Ve finále můžu říct, že Síť přízraků je plnohodnotným dílem Kladiva na čaroděje, který stojí za to si přečíst. Moje hodnocení je 60%.
A ještě jednu výtku si neodpustím a to, že Walter nedostal v knize skoro žádný prostor a měl tam opravdu jen pár štěků, což je škoda - Ondro, bez Nekra to přece nejde! :-)

Jinak už čtu Kladivo na čaroděje 8 - Pekelná šleha a po prvních padesáti stranách jsem fakt nadšený. Jde tam strašně vidět ten kontrast mezi předchozím sedmým dílem a tímto. Tento díl se totiž čte strašně lehce, styl psaní mi perfektně sedí, věty dávají smysl vždy na první dobrou a navíc je to zatím fakt až pekelně vtipné. Kéž tohle tempo vydrží až do konce.