Dnes jsem dočetl knihu Zabíječ šamanů od Nathana Longa. Půjdu trochu proti posledním komentářům, které na tuto knihu zaznívají a zhodnotím ji prostě jako skvělou. V negativních komentářich jsem se dočetl, jak se čtenáři u této knihy nudili a chtěli, aby autor nechal Gotreka konečně zemřít. Na to musím říct, že v žádném případě!
Gotrek a Felix se v jejich dalším příběhu dostávají po krátké zastávce v Altdorfu do Darkwaldu a okolí a hned od začátku je jejich dobrodružství velmi napínavé a opět velmi originální. Dostávají se dokonce na místo, kde už byli v knize Zabíječ bestií a vzhledem k tomu, že uteklo cca 20 let, tak zde potkávají také už dospělou Kat, kterou zde kdysi zachránili. Společně s Kat se musí oba hlavní hrdinové postavit armádě bestií, která čítá skoro 10 tisíc hlav a zabít jejich vůdce - šamana.

Knihu jsem hltal od začátku do konce a nebýt asi 6 stran, kde se banda šlechticů nemůže dohodnout, jestli na armádu bestií skutečně zaútočí, tak jsem se opravdu ani nemohl nudit. Knize tedy můžu vytknout jediné a tedy to, že končí otevřeným koncem, který mě nutí okamžitě začít číst další, bohužel poslední zatím vydaný, díl. Takže dlouhý život Gotrekovi s Felixem a k tomu jim dávám 90% hodnocení! :-)

Třetí kniha o Vetřelcíchje pro mě trochu zklamáním. Je tam totiž moc promarněného potenciálu. Autor to se slovy umí, umí budovat atmosféru plnou napětí a nutí člověka zatajovat dech - jenže to všechno přijde moc pozdě - vysvětlím dál.
První vetřelec se na scéně objeví na stránce 163 a bohužel se jedná pouze o nositele zárodku (ten odporný pavouk, co se lidem přichytí na obličej). První skutečný vetřelec se narodí až na stránce 203 a je to tedy ten malinký, který ještě nevyvolává ten pravý strach. Po pár dalších stranách už ale kniha dostává spád a zbytek stránek člověk dostlova zhltne. Bohužel, knihá má jen 318 stránek, takže se jedná cca o 100 stran.
Pravda, je to 100 stran, které jsou boží a dnešní noc se mi kvůli nim opravdu špatně spalo a když jsem šel na WC, tak jsem si raději rozsvítil, protože jsem se lehce bál :-). Ty poslední stránky mě opravdu vyděsily tak, jak má správný vetřelčí svět děsit.
Příběh knihy vlastně mapuje příběh kolinie na planetě LV-426 těsně před příletem Ripleyové na tuto planetu ve filmu Veřelci (Vetřelec 2). Setkáváme se tu s holčičkou Newt, kterou ze zmíněného filmu všichni známe a jejíž příběh nás samozřejmě zajímá, jenže ten příběh nesmí zaplnit většinu knihy. Hlavní slovo mají mít vždy vetřelci, kteří dostali opravdu málo prostoru.

Tentokrát je hodnocení opravdu téžké. Pokud bych hodnotil poslední třetinu knihy, tak bych mohl s klidným svědomím dát nejvyšší hodnocení, zbytku knihy bych tolik dát rozhodně nemohl. Hodnotím tedy na 85% - 15% jsem musel strhnout za nevyužitý potenciál v prvních dvou třetinách knihy.

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2016!

PS: v tomto roce nás na blogu čeká mnoho změn (nový framework, SEO optimalizace, optimalizace pro mobilní zařízení, ...)

Tak nové Star Wars jsou za námi. Nebudu to dlouze rozpitvávat, jen řeknu, že se jedná o důstojné pokračování a film je to dobrý. Nicméně si dovolím pár poznámek.

NEGATIVA:
- hlavní záporák vypadá jak Václav Klaus mladší, jen mnohem víc zženštile a nikdy si neměl sundavat masku, tím to zabil
- filmy s otevřeným koncem vždycky stály za houby, ale tentokrát to skončilo opravdu v půlce, což fanoušky jedině naštve
- celá "stará herecká garda" stála za houby už za mlada. Čestnou výjimkou je Harrison Ford, který byl, je a bude skvělým hercem. Bohužel, ho v sedmičce zabije jeho vlastní zženštilý anorektický syn, takže už se s ním v dalších dílech nesetkáme

POZITIVA:
- atmosféru Hvězdných Válek se podařilo udržet, takže si zopakujete ty příjemné pocity, které jste zažívali u předchozích dílů
- nový robůtek BB8 je ještě lepší než R2D2
- nové herecké obsazení je rozhodně lepší než to z dílů 4-6
- z filmu opět vzešla spousta otázek, takže je svět Hvězdných válek opět bohatší a máme o čem přemýšlet a teoretizovat

Nezbývá než se těšit na další epizody i filmy mimo epizody - teď dostaneme každý rok jeden přírustek do tohoto universa :-).

Druhý díl knížní série o Vetřelcích jsem s předběžným nadšením netrpělivě očekával, protože Probuzení bylo prostě dokonalé (hodnotil jsem 100%). Věřil jsem, že i když bude druhý díl jen z půlky tak dobrý, jako byla jednička, tak to bude pořád perfektní kniha. No, úplně to tak není.

V prní řadě je potřeba říct, že Vetřelci jsou pro mě jedním z mála témat, u kterých se doopravdy dokážu bát. U jedničky jsem se bál jako malý kluk a doufal jsem, že u dvojky ten strach zažiji znovu. Ale bohužel, v této knize není po strachu ani památky. 
Autor to nevzal úplně za správný konec. Jednak jeho popis samotných vetřelců je hodně chabý. Přirovnává je k pavoukům, ke hmyzu nebo k robotům, takže ve mě nevyvolal strach, ale maximálně odopor nebo nechuť - ale třeba taky nic (žádný pocit). Dalším problémem a přijde mi, že i zásadní chybou autora bylo, že do knihy zařadil části, kde popisoval, co si vetřelci myslí! To je obrovská chyba, které knize hodně ubírá na tajemnosti. Vždyť vetřelci jsou nevyzpitatelní a nikdo neví, co doopravdy chtějí a můžeme se o tom jen dohadovat a o to víc se bát neznámého! Ale autor tohle porušil a díky tomu jste už nepřemýšleli, kde asi vetřelci znovu zaútočí a jestli vůbec, prostě jste očekávali, že to přijde a autor se s tím ani moc nepáral - žádné popisování stínů a strachu mariňáků, prostě najednou tam vetřelci byli a tak se střílelo.

Nenašel jsem vlastně ani jedinou pasáž, která by byla alespoň zčásti tak napínavá, jako byly v jedničce skoro všechny (když v jedničce vetřelci, Timem Lebbonem popisovaní jako stíny, hnali Ripleyovou a její kolegy mimozemskou lodí a pak je pronásledovali starým městem, tak jsem málem omdlel z nedostatku vzduchu, když jsem celou dobu zatajoval dech :-)). Strach se tedy v této knize opravdu nevyskytuje. Kdyby tam nebyli vetřelci, kteří sami o sobě v člověku vyvolávají nepřijemné pocity, tak by se to ani hororem nedalo nazvat.
Ještě je důležité zmínit, že v prním dílu se vetřelci objevili hned na začátku a už od začátku tedy vyvolávali strach a napětí. Tady se neobjevili dříve než po sté stránce, pouze jste o nich věděli, protože autor popisoval jejich myšlenky. Autor tedy nevyužil úvodních 100 stran na budování atmosféry plné strachu, ale vyplýtval je například na cestu Alana Deckera na Zemi (chcete snad číst v knize o vetřelcích o pozemských byrokratech?), kde se nic moc nestalo.

Výše uvedené jsou věci, které mně osobně na knize vadily. Nicméně nechci aby to byla čistě negativní recenze, kniha to není vyloženě špatná. Jednička, nasadila laťku tak moc vysoko, že všechny další knihy už budou vždy pouhým jejím stínem. Vzhledem k přímému propojení knih s filmovou sérií, se nám nabízí ideální možnost srovnání.
Vetřelec - Probuzení je jako film Vetřelci (Vetřelec 2), tedy napínavá děsuplná hrůza, na kterou budete ještě dlouho vzpomínat. Vetřelec - Odplata je jako Vetřelec: Vzkříšení (Vetřelec 4), tedy akční jízda, která si z Vetřelců bere jen něco, nerespektuje pravidla "vetřelčího světa", přidává nějaké ty vtipy a i když nesplnila očekávání, tak se na ni koukat dá, ale za nějaký horor ji rozhodně považovat nemůžete.

Probuzení ode mě dostalo právem 100%. Odplata si ode mě odnáší 80% - chtěl jsem dát méně, ale nakonec jsem jí pár bodů přidal, protože i když to není to pravé vetřelčí ořechové, tak se to čte dobře, kniha se dá zhltnout jedním dechem a i když se třeba na začátku příběhu nic moc zásadního nedělo, tak to rozhodně nebyla nuda. Zhodnitil jsem to tedy úplně stejně tak, jak jsem zhodnotil filmy Vetřelci a Vetřelec: Vzkříšení.

Přečetl jsem další knihu od Richarda A. Knaaka, tentokrát ze světa, který on sám vymyslel, tedy z DragonRealmu. Knaakovy knihy se četly vždy velmi dobře a Zahalená říše je první vyjímka (nicméně jen za začátku, viz dále).
Měl jsem problém dostat se do děje - Nimth a jeho namyšlená populace, prapůvodní bytosti vtělené do země samotné, strážci, kteří sami nevěděli, jak se mají chovat a co mají dělat a navíc opravdu hodně postav s šílenými jmény. To vše přispívalo k tomu, že jsem se asi 80 stránek četl tak 14 ne-li více dní. Po osmdesáté stránce se to začalo zlepšovat a posledních 100 stránek už bylo zase perfektních, přesně v Knaakově stylu, ale zmíněné dějové nedostky se samozřejmě projevovaly stále.

Nicméně jak už jsem zmínil, tak finále bylo skvělé. Nikoliv nějak extra akční, ale bylo zajímavé a originální, dokonce dost přemýšlivé, prostě finále jak má být. Takže i přes rozporuplné začátky se mi kniha na konec líbila a dávám 70%.

Teď se chystám na knihu Veřelec - Odplata, na tu se opravdu moc a moc těším.

Instant messaging, zkráceně IM, prochází neustálými změnami. Když jsem začal koketovat s internetem, tak všichni měli ICQ, pak jsme hodně kecali na Direct Connect a paralelně k tomu taky trochu na IRC. Pak přišel všemu tomuhle konec a všichni jsme se přesunuli na Jabber.
Jabber byl perfektní, fungoval všude, nebyly tam žádné reklamy, clověk si mohl založit vlastní server (já ho mám ;-)) a všichni mu předpovídali úžasnou budoucnost. Jenže Jabber používají pořád ti samí a uživatelská základna se nějak extra nerozšiřuje. Navíc tentokrát uživatelé netáhnou ani trochu za jeden provaz, takže aby si člověk pokecal se všemi, tak by musel mít Viber, Telegram, WhatsApp, Facebook a bůh ví co ještě. Jediný Google stále XMPP podporuje, takže tam se žádná extra revoluce nekoná, ale také si nejsem úplně jistý, kam se jeho Hangouts posune - snad zůstane XMPP věrný.

Co z toho všeho plyne? Vlastně nic moc, jen je prostě škoda, že když máme otevřený funkční protokol, kterým je Jabber/XMPP, tak že ho nevyužívá víc firem respektive lidí.
Já Jabberu samozřejmě zůstanu dál věrný a žádné ty "sledovací softwary" mi do mobilu nebo počátače nesmí. Takže mi piště na jabber klerik_na_klerik.cz :-).

O mobilních telefonech jsem tu psal jen jednou. Mobilní telefony mě sice velmi zajímají, ale píše se o nich tolik, že jsem většinou neměl potřebu o nich psát něco dalšího. Dneska udělám drobnou výjimku, protože chci vyjádřit svůj čistě subjektivní názor na dnešní mobilní telefony a co od nich očekávám.

V první řadě chci říct/napsat, že jakožto příznivce Open Source a Linuxu, bych preferoval telefon s nějakým Linuxem. To dnes není tak jednoduché a já bych musel udělat spoustu kompromisů, které já dělám jen velmi nerad (kompromis je totiž prohra -> prostě nemáte to, co ve skutečnosti chcete [a platí to i ve vztazích, kde pak prohrávají obě strany ;-)]).
V tomto kontextu je kompromisem především nedostatek modelů se systémem, kterému můžeme bez nadsázky říkat Linux. Je tu jeden model se Sailfish OS, tři telefony s Ubuntu Phone a asi dva modely, na které si můžete s trochou snahy dát Plasma Mobile. Pokud vám, stejně jako mně, ani jeden z těchto pár modelů nevyhovuje, musíte sáhnout po Androidu. Někdo Android vůbec nepovažuje za Linux, protože kromě jádra nemá s Linuxem moc společného, ale tento kompromis prostě udělat musíte, protože modelů s Androidem je rozhodně nejvíc na světě.

Další kritérium pro výběr bude asi pro spoustu ostatních nepodstatné, ale pro mě, jakožto pro outdoorového aktivistu, je to nekompromisní vlastnost – VODOTĚSNOST!.
Vodotěsných nebo chcete-li voděodolných modelů je sice poskromnu, ale nějaké se vybrat dají, takže tady prostě žádný kompromis dělat nemusím a při běhu v dešti se o svůj přístroj nemusím bát.

Rychlá GPS fixace! Toto většina lidí, ať už recenzentů nebo uživatelů, vůbec neřeší. Prostě berou GPS jako samozřejmost a nekladou na ni žádné zvláštní nároky. Jenže pokud si koupíte nějaký čínský telefon, případně nějakého levného Korejce, tak zjistíte, že než se vám GPS zafixuje, tak je to šílená doba a třeba při záznamu trasy, kterou jste uběhli, zjistíte, že je tam tolik nepřesností, že to nakonec není žádný vypovídající údaj.
Dnešní telefony s dobrými SoC naštěstí už s GPS problém nemají a dokážou GPS zafixovat opravdu rychle a to dokonce i v budově. Chce to ale vybírat a hledat, protože spousty, dokonce i dražších modelů, mají s GPS signálem problémy a občas se dokonce stává, že je GPS tak špatná, že se podle ní nedá navigovat ani v autě. Zde mohu rovnou říct, že nové Qualcommy jsou na tom velmi dobře, zatímco ty starší nebyly nic moc.

Dost RAM a výkonný procesor. Internetové diskuse jsou dneska plné výkřiků o tom, že není třeba v mobilu tolik výkonu. Souhlasit mohu jen zčásti. Je mi úplně ukradené, jestli je telefon v nějaké benchmarku v půlce tabulky výkonů. To prostě neřeším. Ale potřebuji, aby se telefon dal ovládat rychle a plynule a to prostě dneska už telefon s 1GB RAM a dvou-jádrovým ARM procesorem nezvládá. Za minimum se dá dnes považovat 2GB RAM a NOVÝ čtyř-jádrový procesor. Zde musím zdůraznit slovo NOVÝ, protože čtyř-jádrové procesory jsou tu už relativně dlouho a většina z nich stála vždycky za houby. Teprve až tento rok se vyrábějí levná čtyř-jádra, která za něco stojí a navíc mají dobře vyřešené řízení spotřeby – viz další a poslední bod.

Baterii opravdu na víc jak CELÝ den! Spousta uživatelů křičí, že musí nabíjet mobil každý den i při běžném používání. To je podle mě naprosto šílené a proto vybírám ty modely, které mají baterii co největší a mají dobrý procesor, který umí řídit inteligentně spotřebu.
Když budu hodinu poslouchat hudbu, hodinu surfovat na internetu, hodinu běhat se zapnutou GPS, hodinu si pouštět nějaká videa, hodinu telefonovat a pošlu deset SMSek a můj mobil musím večer nabít, tak je to krám, na který se nedá spolehnout! V tomto schématu, který mohu bez nadsázky nazvat běžné užívání, potřebuji, aby telefon vydržel alespoň dva celé dny (beru to včetně zapnutí na noc). Ani dnes toto spousty mobilů nesplňují a člověk musí tedy pečlivěji vybírat. Nicméně už to není tak zlé a už se dají najít i mobily, které při nějakém tom stand-by režimu s občasným používáním vydrží i pár dní nebo týden.

Další kritéria na mobilní telefon nemám, ale dalo mi dost dlouho zabrat, abych našel nějaký, který by všechno výše uvedené splňoval a přitom jsem za něj nezaplatil desetitisíce.
Nakonec jsem vybral letošní model Motorola Moto G (tedy třetí [3rd] generaci). Tento model se bohužel neprodává Česku a dokonce si ho nemůžete do České republiky objednat ani ze zahraničí. Naštěstí mám kamarádku v Británii, přes kterou jsem mobil získal a nyní mohu prohlásit, že je pro mé potřeby naprosto dokonalý – výdrž, rychlost, neskutečně rychlá fixace GPS, voděodolnost a jako bonus perfektní HD displej a 16GB vnitřní paměti rozšiřitelné o SD kartu.

Protože je dnes opravdu ošklivé počasí a potřeboval jsem se trochu odreagovat, tak jsem si zahrál staré dobré MDK. Tahle hra už je 18 let stará, takže se dá říct, že je dospělá :).

Královsky jsem se bavil a po letech jsem tu hru konečně dohrál.

Knihu už jsem přečetl před týdnem, ale nedostal jsem se k tomu, abych o ní napsal. Je ale neděle a tak jsem si trochu času vyšetřil.

Malfurion Stormrage je noční elf, který byl hlavní postavou už v trilogii Válka prastarých. Nyní je mu věnována další samostatná kniha, nicméně s pořádným rozsahem stránek, takže jsem knihu četl skoro měsíc.
Kniha se zabývá Noční můrou, která se rozhodla, že poté, co ovládne Smaragdový sen, tak ovládne i ostatní svět Azerothu. Malfurion je klíčem ke všemu a zároveň je ten jediný, kdo může Noční můře všechno zhatit.
Kniha je to výborná a dosti temná, v některých komentářích jsem dokonce četl depresivní. Mně depresivní nepřišla, ale temnotou je kniha opravdu prolezlá celá, stejně jako Smaragdový sen.

Děj má spád, dozvíte se opět mnoho zajímavého o světě Warcraftu a zase se potkáte s mnoha známými postavami, včetně mnou oblíbených draků. Moje hodnocení je 80% a doporučuji knihu všem, kdo si chtějí přečíst nějakou temně laděnou fantasy bez hektolitrů tryskající krve (narážím třeba na rovněž temného ale značně krvavějšího Zabíječe). Znalost světa Warcraft není podmínkou, ale určitě doporučuji se světem trochu oběznámit, příběh vám pak dá daleko více.