Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2019!

Všem čtenářům tohoto blogu přeji šťastné a veselé Vánoce :-).

Ačkoliv pro mě dnes už nejsou Hvězné války nic zásadního, tak jsem stále jejich fanouškem. No a protože jsem byl včera v Praze a v ten den měl i přemiéru film Solo: Star Wars Story, tak jsme se s kamarádem rozhodli, že na něj zajdeme do kina přímo v Praze. Oba dva 3D technologii pro filmy považujeme za velký omyl, ale přesto jsme jí dali ještě jednu poslední šanci, protože nás spousty lidí přesvědčovaly, že iMax je něco úplně jiného něž klasické 3D. To je ovšem OBROVSKÝ OMYL!
Je to sice polarizační technologie, tudíž oči u toho trpí o něco méně, přesto je pocit z 3D brýlý pro oči pořád nepříjemný a po skončení filmu byly oči šíleně unavené. Obraz není tak ztmavený jako např. u stereoskopické technologie, přesto na barvách určitě ztratí. Ale hlavní neduhy 3D, tedy ta všeobecná rozmazanost všeho, co není v popředí, nebo velmi nepříjemné scrollování obrazu, tak to všechno zůstalo, jen to dostanete naservírované na daleko větším plátně. Vůči ostatním 3D technologiím se navíc ve velmi světlých scénách objevují svislé pruhy.
Takže na iMax klidně zapomeňte. Kdekoliv vám někdo bude cpát 3D brýle, tak tam nechoďte. Bylo to úplně naposledy v životě, co jsem na nějaké 3D byl, už opravdu nikdy víc!

Z výše uvedených důvodů jsem si film o Hanu Solovi moc neužil. Přitom byl určitě vtipný, příjemně, ale nikoliv přehnaně, akční a dějově dost bohatý. Bohužel propracaný svět Hvězdných válek, který je většinou hlavní devizou všech SW filmů, zde ustoupil do 3D rozmazanosti. Až ho uvidím znovu na normální televizi, tak si ho snad už užiju víc.

Závěrem -> SMRT 3D kinům i celé této technologi!

Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2018!

Všem čtenářům tohoto blogu přeji krásné prožití vánočních svátků. Mějte tyto nebo ideálně i všechny další dny plné pohody a zdraví. Samozřejmě jako každý rok, tak i tentokrát přidávám vánoční slečnu (viz níže), ale letošní Štědrý den pro mě byl ještě ve znamení lámaní rekordů a výzev. Přihlásil jsem se totiž do challenge, ve které se mělo uběhnout tento rok 1017km a já to zdolal právě dnes a mám samozřejmě i ještě něco navíc a za ten zbývající týden do konce roku ještě pár kiláčků naběhám ;-).

PS: grafy od běhání dodám později .... hlavně, že je tu slečna, ne? ;-)

Můj domácí server je poměrně zaměstnaný stroj, který funguje jako router, wifi AP, NAS a nebo třeba také jako multimediální centrum připojené přes HDMI do TV. HW, tedy hlavně na desce integrovaný procesor Intel Celeron 847, na to stačil skvěle. Nicméně když začalo přibývat ripů v H265 respektive v HEVC, tak jsem musel začít přemýšlet o upgradu, protože původní procesor měl HW akceleraci pouze H264 a neměl dostatečný výkon, aby HEVC utáhl softwarově (pochopitelně).

Chtěl jsem, aby byl upgrade co nejjednodušší, abych toho musel co nejméně řešit a volba byla tedy jasná - pouze nová deska a opět integrovaný procesor Intel, tentokrát z rodiny Apollo Lake. Nejlepší mi přišla varianta Asrock J3455M, která má formát mATX a je tedy rozšiřitelná o nějaké další přídavné karty - v mém případě wifi karta a síťová karta se čtyřmi gigabitovými ethernet porty. Síťovka v pohodě, ta už je PCI-E, ale wifi karta byla pouze PCI a takové porty už se na moderních deskách budou vyskytovat čím dál méně, tudíž jsem musel vyměnit i wifi kartu.

Zkušenosti se základní deskou Asrock J3455M: deska se zdá být velmi dobře provedená a i když ten chladič vypadá trochu nanicovatě, tak na těch max 10W odpadního tepla určitě stačí.
Protože se jedná o dost nový procesor, tak jsem rovnou nasadil jádro 4.9, na kterém všechno šlape tak jak má. Když nepočítám jádro, tak jsem pro desku použil výchozí openSUSE Leap 42.2, pouze s přidaným repozitářem Pacman, kvůli multimediálnímu centru Kodi. Bohužel ve výchozím stavu nefungovala akcelerace HEVC, kvůli které jsem celý upgrade dělal, ale pánové z openSUSE na tohle myslí, takže stačilo přidat repozitář X11:Xorg, který obsahuje novou Mesu 13.0.2 i novejší ovladače Intel pro GPU a rázem se akcelerace H265 rozběhla.
Nastal ještě jeden problém a to, že v přehrávaných videích se objevil tzv tearing. Jedná se o takové pruhy v obraze. Tenhle druh tearingu byl obvzlášť nepřijemný, protože se nejednalo o rovné pruhy, ale o takové křivé schody. Naštěší pánové z Intelu mysleli i na takový problém a tak stačilo do konfiguráku xorg.conf přidat Option "TearFree" "true" a bylo vyřešeno.
Deska včetně integrovaného procesoru tedy funguje tak, jak fungovat má a já jsem maximálně spokojený.

Zkušenosti s novou wifi kartou D-Link DWA-582: v první řadě musím poznamenat, že s PCI-E wifi kartami to není na českém trhu nijak zvlášť růžové. Je jasné, že dnes už jsem od nové wifi karty požadoval také pásmo A a AC a chtěl jsem, aby karta fungovala spolehlivě s linuxem. Měl jsem výborné zkušenosti s Ralinkem (původní PCI karta) a všude na internetu jsou chváleny chipy Atheros od Qualcommu. Bohužel, jsem žádnou takovou kartou nenašel (nebo i našel, ale za šílené peníze). Všude buď Broadcomm nebo Intel. Broadomm má ovladače tak nějak napůl uzavřené a karty tedy nejsou podporované rovnou a musíte instalovat polo-bloby a nebo Intel, který je tradičně dost otevřený, ale u některých svých wifi karet znemožnuje pouštět AP na 5GHz, což mi přijde jako sviňárna.
Nakonec jsem objevil i pár karet s chipsetem Realtek, který jsem nikdy moc nemusel (vzpomeňme na jeho síťovky nebo zvukovky), ale podle všeho jsou jeho čipy v linuxu dobře podporované a většinou i kompletně funkční. Navíc se zdá, že na ovladačích pro Realteky se neustále pracuje a bude to jen lepší.
Musím potvrdit, že na openSUSE s jádrem 4.9 a novým kernel-firmware z posledního listopadu karta funguje tzv out-of-box, tedy nemusel jsem s ní řešit absolutně nic.

Tím byl můj upgrade hotov a snad to zase na pár let vydrží :).

Té největší změny, která se se s mým serverem udála si asi nikdo nevšiml, ale pro mě je docela zásadní. Server totiž běží na novém "železe". Jedná se o JaguarBoard, který se řadí mezi jednodeskové počítače jako třeba RaspberryPy (oproti RPy je to ale stará dobrá x86 architektura s daleko větším výkonem). Zatím mi tenhle "drobeček" běží normálně doma, protože internetovou konektivitu mám perfektní, ale samozřejmě z hlediska bezpečnosti a celkové dostupnosti je to nesmysl, proto během tohoto roku poputuje serveřík někam do pořádného hostingu s garancí.

S novým HW souvisí ale také změna SW, konkrétně operačního systému. Místo dlouho používaného openSUSE jsem nasadil Debian ve verzi stable. Má to dva důvody, za prvé je Debian jediné distro, které na tomto HW běží naprosto spolehlivě bez sebemenších zásahů (Fedora nebo Ubuntu na tom vytuhne, řešení už sice existuje [parametry kernelu - ale proč nenasadit to nejjednodušší, navíc nejspolehlivější a nejbezpečnější] a za druhé budu spolupracovat s CZ.NIC, kde používají zásadně Ubuntu nebo právě Debian a tak se s ním chci dopředu seznámit co možná nejvíc. Jsem s Debianem nadmíru spokojený - jednoduchost a rychlost, prostě paráda.

Poslední změnou, o které se tu zmíním, je změna databázového backendu na blogu a vlastně všude, kde jsem nějakou databázi používal. Místo nenažraného MySQL jsem nasadil všude dostupné a podporované SQLite, které pro mé nenáročné potřeby bohatě stačí a ušetří mi to spoustu místa i HW prostředků. Pro čtenáře je samozřejmě použití SQLite nedůležité, protože takovou změnu jste ani nemohli zaregistrovat (v zásadě mohli, protože blog v některých případech házel hodně vnitřních errorů, ale ty jsem dnes všechny opravil a mělo by to běžet už spolehlivě).

No a nyní už se jen zmíním o tom, že blog v této podobě bych chtěl v průběhu tohoto roku kompletně přepracovat. A to jak po stránce frontendu, tak po stránce backendu.
Frontend chci udělat responzivní a zřejmě se nevyhnu použití nějakého javascriptového frameworku (možná AngularJS nebo něco podobného) a jako backend jsem chtěl použít CherryPy s TinyDB (tam už mám dokonce hotový základ), ale zřejmě i kvůli spolupráci s CZ.NIC nasadím nakonec Django a co se týká databáze, tak tam nevím, nejjednodušší by samozřejmě bylo nechat SQLite, ale přece jen bych docela rád přešel na NoSQL databázi a tak možná nakonec využiju i TinyDB, kterou mám připravenou (uvidíme).

Instant messaging, zkráceně IM, prochází neustálými změnami. Když jsem začal koketovat s internetem, tak všichni měli ICQ, pak jsme hodně kecali na Direct Connect a paralelně k tomu taky trochu na IRC. Pak přišel všemu tomuhle konec a všichni jsme se přesunuli na Jabber.
Jabber byl perfektní, fungoval všude, nebyly tam žádné reklamy, clověk si mohl založit vlastní server (já ho mám ;-)) a všichni mu předpovídali úžasnou budoucnost. Jenže Jabber používají pořád ti samí a uživatelská základna se nějak extra nerozšiřuje. Navíc tentokrát uživatelé netáhnou ani trochu za jeden provaz, takže aby si člověk pokecal se všemi, tak by musel mít Viber, Telegram, WhatsApp, Facebook a bůh ví co ještě. Jediný Google stále XMPP podporuje, takže tam se žádná extra revoluce nekoná, ale také si nejsem úplně jistý, kam se jeho Hangouts posune - snad zůstane XMPP věrný.

Co z toho všeho plyne? Vlastně nic moc, jen je prostě škoda, že když máme otevřený funkční protokol, kterým je Jabber/XMPP, tak že ho nevyužívá víc firem respektive lidí.
Já Jabberu samozřejmě zůstanu dál věrný a žádné ty "sledovací softwary" mi do mobilu nebo počátače nesmí. Takže mi piště na jabber klerik_na_klerik.cz :-).

O mobilních telefonech jsem tu psal jen jednou. Mobilní telefony mě sice velmi zajímají, ale píše se o nich tolik, že jsem většinou neměl potřebu o nich psát něco dalšího. Dneska udělám drobnou výjimku, protože chci vyjádřit svůj čistě subjektivní názor na dnešní mobilní telefony a co od nich očekávám.

V první řadě chci říct/napsat, že jakožto příznivce Open Source a Linuxu, bych preferoval telefon s nějakým Linuxem. To dnes není tak jednoduché a já bych musel udělat spoustu kompromisů, které já dělám jen velmi nerad (kompromis je totiž prohra -> prostě nemáte to, co ve skutečnosti chcete [a platí to i ve vztazích, kde pak prohrávají obě strany ;-)]).
V tomto kontextu je kompromisem především nedostatek modelů se systémem, kterému můžeme bez nadsázky říkat Linux. Je tu jeden model se Sailfish OS, tři telefony s Ubuntu Phone a asi dva modely, na které si můžete s trochou snahy dát Plasma Mobile. Pokud vám, stejně jako mně, ani jeden z těchto pár modelů nevyhovuje, musíte sáhnout po Androidu. Někdo Android vůbec nepovažuje za Linux, protože kromě jádra nemá s Linuxem moc společného, ale tento kompromis prostě udělat musíte, protože modelů s Androidem je rozhodně nejvíc na světě.

Další kritérium pro výběr bude asi pro spoustu ostatních nepodstatné, ale pro mě, jakožto pro outdoorového aktivistu, je to nekompromisní vlastnost – VODOTĚSNOST!.
Vodotěsných nebo chcete-li voděodolných modelů je sice poskromnu, ale nějaké se vybrat dají, takže tady prostě žádný kompromis dělat nemusím a při běhu v dešti se o svůj přístroj nemusím bát.

Rychlá GPS fixace! Toto většina lidí, ať už recenzentů nebo uživatelů, vůbec neřeší. Prostě berou GPS jako samozřejmost a nekladou na ni žádné zvláštní nároky. Jenže pokud si koupíte nějaký čínský telefon, případně nějakého levného Korejce, tak zjistíte, že než se vám GPS zafixuje, tak je to šílená doba a třeba při záznamu trasy, kterou jste uběhli, zjistíte, že je tam tolik nepřesností, že to nakonec není žádný vypovídající údaj.
Dnešní telefony s dobrými SoC naštěstí už s GPS problém nemají a dokážou GPS zafixovat opravdu rychle a to dokonce i v budově. Chce to ale vybírat a hledat, protože spousty, dokonce i dražších modelů, mají s GPS signálem problémy a občas se dokonce stává, že je GPS tak špatná, že se podle ní nedá navigovat ani v autě. Zde mohu rovnou říct, že nové Qualcommy jsou na tom velmi dobře, zatímco ty starší nebyly nic moc.

Dost RAM a výkonný procesor. Internetové diskuse jsou dneska plné výkřiků o tom, že není třeba v mobilu tolik výkonu. Souhlasit mohu jen zčásti. Je mi úplně ukradené, jestli je telefon v nějaké benchmarku v půlce tabulky výkonů. To prostě neřeším. Ale potřebuji, aby se telefon dal ovládat rychle a plynule a to prostě dneska už telefon s 1GB RAM a dvou-jádrovým ARM procesorem nezvládá. Za minimum se dá dnes považovat 2GB RAM a NOVÝ čtyř-jádrový procesor. Zde musím zdůraznit slovo NOVÝ, protože čtyř-jádrové procesory jsou tu už relativně dlouho a většina z nich stála vždycky za houby. Teprve až tento rok se vyrábějí levná čtyř-jádra, která za něco stojí a navíc mají dobře vyřešené řízení spotřeby – viz další a poslední bod.

Baterii opravdu na víc jak CELÝ den! Spousta uživatelů křičí, že musí nabíjet mobil každý den i při běžném používání. To je podle mě naprosto šílené a proto vybírám ty modely, které mají baterii co největší a mají dobrý procesor, který umí řídit inteligentně spotřebu.
Když budu hodinu poslouchat hudbu, hodinu surfovat na internetu, hodinu běhat se zapnutou GPS, hodinu si pouštět nějaká videa, hodinu telefonovat a pošlu deset SMSek a můj mobil musím večer nabít, tak je to krám, na který se nedá spolehnout! V tomto schématu, který mohu bez nadsázky nazvat běžné užívání, potřebuji, aby telefon vydržel alespoň dva celé dny (beru to včetně zapnutí na noc). Ani dnes toto spousty mobilů nesplňují a člověk musí tedy pečlivěji vybírat. Nicméně už to není tak zlé a už se dají najít i mobily, které při nějakém tom stand-by režimu s občasným používáním vydrží i pár dní nebo týden.

Další kritéria na mobilní telefon nemám, ale dalo mi dost dlouho zabrat, abych našel nějaký, který by všechno výše uvedené splňoval a přitom jsem za něj nezaplatil desetitisíce.
Nakonec jsem vybral letošní model Motorola Moto G (tedy třetí [3rd] generaci). Tento model se bohužel neprodává Česku a dokonce si ho nemůžete do České republiky objednat ani ze zahraničí. Naštěstí mám kamarádku v Británii, přes kterou jsem mobil získal a nyní mohu prohlásit, že je pro mé potřeby naprosto dokonalý – výdrž, rychlost, neskutečně rychlá fixace GPS, voděodolnost a jako bonus perfektní HD displej a 16GB vnitřní paměti rozšiřitelné o SD kartu.