Zjistil jsem, že už nejsem schopen koukat, alespoň na nějakou dobu, na nic s dnes asi nejtypičtější dějovou linkou - superhrdina proti superpadouchům. Superhrdinové už se mi fakt přejedli. Jeden je z jiné planety (Thor), jeden má prachy a trochu posiluje (Batman), další má ještě větší prachy a je fakt chytrý (Ironman), tamten to umí s lukem (Arrow), jiný je fakt rychlý (Flash), tu náhodně zasáhla energie a teď umí lítat vesmírem bez čehokoliv (Captain Marvel), ....... Ale pár věcí mají všichni společných. Všichni musí zachránit svět, všichni musí trousit vážné i vtipné hlášky a hlavně to jsou všichni kreténi :-).
Uznávám, pár let to byla zábava. Ale čeho je moc, toho je příliš. Musím si dát na nějakou dobu pauzu a pár měsíců si ani nevzpomenout na hošíka, kterého kousnul pavouk a teď obluzuje slečnu jiné barvy pleti než je on sám, aby to bylo rasově vyvážené.
Musím se na nějaký čas soustředit spíše na knižní a herní příběhy, protože ty jsou většinou propracovanější, variabilnější a celkově nápaditější a nekopírují pořád to stejné schéma.
Jak jsem zmínil v titulku, bylo to krátké :). Jen takový povzdech :).
Tak doufám, že teď už by to všechno mělo jet správně. Vytvořil jsem si vlastní middleware pro Falcon, který při každém požadavku vytvoří připojení k RethinkDB a po vyřízení požadavku (requestu) ho zase zavře. Zároveň jsem provedl v kódu pár zjednodušení, takže je menší.
Dále jsem zase aktivoval vícevlákno (threads), takže blog by mohl být i o něco svižnější.
Prosím o otestování, refreshujte jak o život, když to spadne, tak budu ladit dále :-)
V posledním postu jsem psal, že je nové CMS v provozu a zbývá ladit. Ona je to pravda, ale to ladění bude trochu náročnější, protože RethinkDB, respektive její python driver není thread-safe. Což znamená, že při produkčním nasazení na serveru musím přístup k databázi vyřešit jinak. Konkrétně pro každý požadavek musím udělat samostatné připojení k databázi a pak ho zase bezpečně zavřít. Moje nezkušenost mě vedla k přesvědčení, že stačí sdílet jedno připojení k databázi a požadovat po něm X výsledků, ale to je velký omyl. Nicméně chybami se člověk učí, trochu to přepíšu, vytvořím nějaký dekorátor(y), který spojení bezpečně otevře a zase potom zavře a bude zase frčet parádně. Nicméně bude to chtít maličko víc času, musím to trochu otestovat a do té doby bude mít blog nějaké výpadky - za to se velmi omlouvám.
Nicméně starý blog na adrese old.jiri.one stále frčí ;-).
Protože mě hra nebavila, tak nechci tento zápisek natahovat, ale uvidíme jak to půjde.
Když jsem dohrál Heroin's Quest, tak jsem se prakticky hned pustil do dalšího adventurního počinu od studia Crystal Shard a tím byl Quest for Yrolg. Jedná o opravdu malou hru, nikoliv plnohodnotnou adventuru a velmi mě to nebavilo, přestože na přemýšlení to sice bylo, ale také to byla hra na pokus/omyl a to mě moc nebere. Takže po pár pokusech a omylech jsem to vzdal, protože takhle podle mě adventura vypadat nemá.
Ale Heroin's Quest byl tak skvělý, že jsem studiu Crystal Shard chtěl dát další šanci. Druhým největším počinem studia Crystal Shard je A Tale of Two Kingdoms. To je už jednoznačně pravá adventura, příběh je rozsáhlý, puzzle jsou složité, ale je tu opět spousta míst, kde můžete umřít, někdy i strašnou smrtí a pak následuje systém pokus/omyl a opakované umírání a loadování poslední uložené pozice. Ke cti autorů nicméně nutno přičíst fakt, že z každé situace opravdu lze nelézt řešení a nikdy jsem se nedostal do situace, kdy by mi například v nějakou, pro příběh důležitou, chvíli chyběl nějaký předmět a já musel velkou část hry hrát znovu.
Za příběh a atmosféru bych tedy dal 80% a za těch nespočet možností, jak ve hře můžete umřít bych strhnul 11%, tedy celkové hodnocení hry bych nechal na 69% - od sedmdesáti jsou hry už fakt super a tahle se k tomu může v některých chvílích blížit, ale celkově tak dobrá není.
Tuhle recenzi nechci moc natahovat, protože už se vícekrát nehodlám Františkovi Kotletovi věnovat. Knihu Vlci, tedy jakýsi prequel od Bratrstva krva, jsem nedokázal dočíst. Stává se to málokdy, protože si myslím, že je to pak škoda času a peněz, ale tohle jsem musel zabalit po 53% knihy (to mi ukázala čtečka).
Už ve svých předchozích reakcích jsem si u Leoše Kyši stěžoval na přemíru nudného a zbytečného sexu v jeho knihách. Tentokrát to ale dosáhlo na ještě vyšší příčku a už se to opravdu nedalo číst. Pro info: během několika málo hodin, byla ústa mladé nezletilé holky znásilněna veřejně mužem, následně ženou, mezi tím tím samozřejmě násilné prstění jejího klína a už jen pár hodin po těchto zážitcích, ze kterých by normální dívka skončila v léčebně, tak už to dotyčná chtěla sama, pořádně a jak se říká "natvrdo". Takže i pokud už by někomu nevadila přemíra násilí nebo sexu, případně kombinace obojího, tak tohle je už vyloženě debilita, kterou bychom neměli ztrácet čas!
Je to vlastně moje vina, ano, můžu si za to sám. Sexu bylo v Kyšovo knihách vždycky zbytečně hodně a já se tedy díky tomu sexuálnímu balastu dost často u jeho knih nudil, ale pořád to nějak šlo a já doufal, že se to časem zlepší. Děj Kotletovo knih nikdy nebyl nic extra zásadního, ale byl dost zajímavý na to, abych chtěl vědět jak to dopadne a já nesmyslné a zbytečné scény toleroval. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo a naopak se to dostalo někam, kde to úplně ztrácí soudnost a děj se vlastně úplně vytrácí kamsi na pozadí. Takže jsem to raději zabalil a už v tom nepokračoval.
Zabalil jsem to tedy úplně a zřejmě nadobro a to nejen knihu, ale Kotletu všeobecně. Pokud náhodou v recenzích a doporučeních narazím na Kotletovu novou knihu, tak ji budu buď ignorovat a nebo by to muselo být nějaké opravdu úžasné téma, abych se do téhle sexuální žumpy znovu pustil. Dávám 0% a takto nízké hodnocení jsem snad ještě nikdy žádné knize nedal, nicméně takové hodnocení by měly dostávat knihy, které nejde nudou dočíst.
Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2019!
Ačkoliv pro mě dnes už nejsou Hvězné války nic zásadního, tak jsem stále jejich fanouškem. No a protože jsem byl včera v Praze a v ten den měl i přemiéru film Solo: Star Wars Story, tak jsme se s kamarádem rozhodli, že na něj zajdeme do kina přímo v Praze. Oba dva 3D technologii pro filmy považujeme za velký omyl, ale přesto jsme jí dali ještě jednu poslední šanci, protože nás spousty lidí přesvědčovaly, že iMax je něco úplně jiného něž klasické 3D. To je ovšem OBROVSKÝ OMYL!
Je to sice polarizační technologie, tudíž oči u toho trpí o něco méně, přesto je pocit z 3D brýlý pro oči pořád nepříjemný a po skončení filmu byly oči šíleně unavené. Obraz není tak ztmavený jako např. u stereoskopické technologie, přesto na barvách určitě ztratí. Ale hlavní neduhy 3D, tedy ta všeobecná rozmazanost všeho, co není v popředí, nebo velmi nepříjemné scrollování obrazu, tak to všechno zůstalo, jen to dostanete naservírované na daleko větším plátně. Vůči ostatním 3D technologiím se navíc ve velmi světlých scénách objevují svislé pruhy.
Takže na iMax klidně zapomeňte. Kdekoliv vám někdo bude cpát 3D brýle, tak tam nechoďte. Bylo to úplně naposledy v životě, co jsem na nějaké 3D byl, už opravdu nikdy víc!
Z výše uvedených důvodů jsem si film o Hanu Solovi moc neužil. Přitom byl určitě vtipný, příjemně, ale nikoliv přehnaně, akční a dějově dost bohatý. Bohužel propracaný svět Hvězdných válek, který je většinou hlavní devizou všech SW filmů, zde ustoupil do 3D rozmazanosti. Až ho uvidím znovu na normální televizi, tak si ho snad už užiju víc.
Závěrem -> SMRT 3D kinům i celé této technologi!
Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.
Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.
Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).
Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.