Protože jsem tenhle rok přečetl 4 knihy od Frantička kotlety, tak jsem chtěl začít číst také něco lepšího. Volba samozřejmě padla na českou spisovatelskou legendu, tedy Jiřího Kulhánka a jeho početně nejrozsáhlejší dílo o pěti knihách - Divocí a zlí. Zatím mám za sebou první dvě knihy a musím říct, že přestože mi to zpočátku přišlo opravdu velmi přeplácané (křižáci, kyberkentauři, Merlin, ....), tak pořád je to asi tak o 7 levelů výše než zmíněný Kotleta.
Celkovou recenzi udělám, až dočtu všech 5 knih.

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2019!

Všem čtenářům tohoto blogu přeji šťastné a veselé Vánoce :-).

Jestli jste jeste nevideli posledni epizodu Arrowa, tedy konkretne S07E07: The Slabside Redemption, tak to rychle napravte. Asi nejlepsi epizoda Arrowa vubec!

Protože v poslední době jsem v jednom kole, tak čtu spíše jednoduché knihy, u kterých se nemusím tolik soustředit a přemýšlet a přesně tohle kritérium splňují knihy Františka Kotlety (alias Leoše Kyši). Už jsem tady oněm několikrát psal, je to prostě takový generátor jednoduchých příběhů, které nakonec nejsou tak špatné a lehce i pobaví.
Kniha Lovci je přesně taková, jakou bych od Leoše čekal. Tedy nic zásadního na co bych dlouho vzpomínal a od čeho bych se nemohl odtrhnout. Když člověk nemá čas, tak se ke knize může po týdnu nebo i po měsíci vrátit a díky její jednoduchosti, tak není problém se opět rychle zorientovat.

Příběh vypráví o Praze roku 2050, kdy už technologie pokročila natolik, aby lidé mohli být vylepšování na úroveň superpadouchů (což je termín, který je v knize opravdu používán) a pro boj s nimi jsou zde i vylepšení policisté. Zápletka je celkem jasná, tedy, že vylepšení policisté vlastně s vylepšenými superpadouchy spolupracují a je tu jen jeden čestný polda, který ten doposud skvěle fungující, ale nečestný a prohnilý, systém hodlá zničit. Jestli se mu to povede, to už si přečtěte sami, ale že Mlejnkova (trochu divné ale rozhodně originální jméno hlavního hrdiny) cesta bude plná střílení, nějakých těch hlášek a i trochy sexu (o dost méně než třeba v poslední knize Spadu), tak o tom u Franty Kotlety nemusíte vůbec pochybovat.

Dávám 69%. Skoro bych šel na těch sedmdesát, ale na sedmdesátce už začínají knihy, které už koketují s vyjímečností a nebo mají třeba nějaký zajímavý přesah. Takové kvality kniha určitě nemá. Nicméně její účel je pobavit a odreagovat a to splňuje skvěle. Prostě jednoduché čtivo do vlaku pro každého :-).

Ačkoliv pro mě dnes už nejsou Hvězné války nic zásadního, tak jsem stále jejich fanouškem. No a protože jsem byl včera v Praze a v ten den měl i přemiéru film Solo: Star Wars Story, tak jsme se s kamarádem rozhodli, že na něj zajdeme do kina přímo v Praze. Oba dva 3D technologii pro filmy považujeme za velký omyl, ale přesto jsme jí dali ještě jednu poslední šanci, protože nás spousty lidí přesvědčovaly, že iMax je něco úplně jiného něž klasické 3D. To je ovšem OBROVSKÝ OMYL!
Je to sice polarizační technologie, tudíž oči u toho trpí o něco méně, přesto je pocit z 3D brýlý pro oči pořád nepříjemný a po skončení filmu byly oči šíleně unavené. Obraz není tak ztmavený jako např. u stereoskopické technologie, přesto na barvách určitě ztratí. Ale hlavní neduhy 3D, tedy ta všeobecná rozmazanost všeho, co není v popředí, nebo velmi nepříjemné scrollování obrazu, tak to všechno zůstalo, jen to dostanete naservírované na daleko větším plátně. Vůči ostatním 3D technologiím se navíc ve velmi světlých scénách objevují svislé pruhy.
Takže na iMax klidně zapomeňte. Kdekoliv vám někdo bude cpát 3D brýle, tak tam nechoďte. Bylo to úplně naposledy v životě, co jsem na nějaké 3D byl, už opravdu nikdy víc!

Z výše uvedených důvodů jsem si film o Hanu Solovi moc neužil. Přitom byl určitě vtipný, příjemně, ale nikoliv přehnaně, akční a dějově dost bohatý. Bohužel propracaný svět Hvězdných válek, který je většinou hlavní devizou všech SW filmů, zde ustoupil do 3D rozmazanosti. Až ho uvidím znovu na normální televizi, tak si ho snad už užiju víc.

Závěrem -> SMRT 3D kinům i celé této technologi!

Tato recenze bude trochu delší než dělám obvykle, protože jednak je to recenze na celou trilogii SPAD (tedy 3 knihy) a druhak bych se chtěl trochu víc rozepsat o autorovi této série, tedy o Františku Kotletovi alias Leošovi Kyšovi – tím rovnou začnu.

Knih od Kotlety už jsem pár přečetl, jednalo se o trilogii Bratrstvo krve a duologii Perunova krev. Tyto dvě zmíněné série trpěly jedním obrovským nedostatkem nebo spíš přebytkem a tím byl sex. Nejsem žádný puritán, ale když si čtu nějakou fantastiku, tak mě nezajímá kdo, s kým a jak a ještě do detailů. To byla opravdu velká slabina Leošovo knih a když se nad jeho knihami člověk zamyslel, tak zjistil, že nebýt toho sexu, tak z Perunovy krve je jen jedna kniha a z Bratrstva krve vlastně taktéž jen jedna.
Dalším negativním faktorem byla samotná image autora, který, zřejmě v rámci nějakého zvráceného marketingu, ze sebe dělal řezníka, Mauglího, mafiána a celkově záhadného člověka, přitom bylo nadmíru jasné, že nic z toho není pravda. V tomto kontextu nemůžu nevzpomenout smyšlené interview s Kotletou a tehdejší šéfredaktorkou časopisu Pevnost, které bylo tak moc umělé, až si člověk při čtení říkal, že na konci musí být nějaké vysvětlení ohledně pokusu o vtip. O vtip se samozřejmě jednalo, ale přiznaný, bohužel - pokud vím, tenkrát nebyl a celé se to tvářilo jakoby vážně a čtenář tedy asi měl uvěřit, že Franta se nechal od šéfredaktorky zpovídat pouze do doby, dokud mu dovolila sahat na její prsa.
Poslední rýpnutí, zkusím už jen v krátkosti, se opět týká marketingu a osoby autora, nikoliv samotných jeho knih. Kotleta je totiž marketingově srovnáván s Kulhánkem nebo dokonce Kopřivou a Žambochem a celkově je nám Kotleta předkládán jako mistr české fantastiky (?!!?).
Ačkoliv lze určitě říct, že tu jistá podobnost se zmíněnými autory určitě je - především jeden hrdina a hodně akce proložené humorem, tak tímto celá podobnost končí. Žamboch je vědec a v jeho knihách se to odráží tak moc, až je občas nutné si některé věci dohledat, aby člověk vše lépe pochopil a jeho světy jsou tak pestré a vyprecizované, až se zdají reálnější než samotný reálný svět. Kopřiva je mistr slova a hláskuje až nad úrovní, kterou Google absolutně nedává, navíc jeho příběhy jsou kolikrát tak zamotané (Asfalt) a je v nich tolik proměnných, že člověk ani nedokáže odhadnout další stránku, natož jak skončí celá kniha. A Kulhánek kombinuje vědu, akci, hlášky, ale zároveň (a to opravdu vždy!) tvoří atmosféru, která člověka nutí tajit dech, protože se opravdu bojí o osud hrdiny a kolikrát i ten svůj ( 😊 ).
Ve srovnání s touto trojící nejlepších českých autorů a jejich děl, pak určitě Kotleta nepůsobí jako nějaký mistr, ale spíš jako nedostudovaný učeň, jehož díla jsou v tomto srovnání plytká a nabalená zbytečným a vulgárním sexem.

Nic proti Františku Leošovi Kotletovi Kyšovi, kdyby se neprofiloval tak, jak se profiluje, tak bych vlastně jeho samotného i jeho knihy (kromě té přemíry sexu) měl docela rád. Kotletovy knihy totiž nabízejí něco, co třeba ostatní s ním srovnávaní autoři nenabízejí –> jednoduchost! A teď to myslím v tom dobrém nebo spíš nejlepším slova smyslu. Leošova díla nejsou vyloženě stoprocentně předvídatelná (přece jen, například když zkombinujete mimozemšťany, lidi a upíry, tak tam jde vymyslet prakticky cokoliv), ale nemusíte v textu hledat nějaké složitosti, extra skrytá vodítka, nějaké přesahy, či dokonce něco zásadního. Všechno je jednoduché, přehledné (to musím vyzdvihnout, opravdu se nikdy neztratíte, i když knihu na nějaký čas odložíte a v tom je Kotleta naprosto super), velmi čtivě napsané a přitom nikoliv vyloženě lineární. Toto jsou vlastnosti, pro které má být pan Kyša vyzdvihován a nikoliv, aby ho někdo velebil jako nějakého mistra (tohle slovo je opravdu v jeho marketingu použito a nejde jen o oslovení, kterým své oblíbené autory častují jejich fanoušci).

A nyní už k samotné trilogii Spad:
1. díl – Spad: V knize je opravdu méně sexu, než jsme u Kotlety zvyklí (díky Franto, umíš to i bez té své sexuální frustrace 😊), takřka tam není sex žádný, pouze pár zmínek a můžete se tedy soustředit na děj. Ten nás provází nejdříve postapokalyptickou Prahou, pak Šumavou a nakonec se dostáváme až k Brnu, jehož dobývání v malé skupince lidí je taktéž vyvedenou částí. Popis zničené společnosti je opravdu povedený, putování je dobře popsané, nechybí skvělá akce, které je tak akorát a je dobře propracovaná. Nechybí všudypřítomný humor, který nepůsobí suše, ale rozhodně se u knihy nebudete popadat za břicho. Velmi dobře také hodnotím doplňující a vysvětlující dějovou lini z japonského tisku.
Knize dávám 75%.
2. díl – Poločas rozpadu: Kniha začíná cca rok (opravdu plus mínus, teď si nepamatuji přesně ten časový úsek na měsíce) po prvním dílu a hlavní hrdina Michálek je zde samozvaným, ale uznávaným a obdivovaným, vůdcem Brna a Armády České republiky. Hned po pár stránkách se objevují Měnitelé, kteří jsou opravdu popsání tak, aby k nim člověk cítil odpor a jste tedy nuceni číst co nejrychleji dál. Atmosféra v tomhle dílu je rozhodně nejlepší a to i díky Divokým, které jsou skvělým kontrastrem k Měnitelům. Místo informací z japonského tisku, zde dostáváme s každou kapitolou nové japonské přísloví, které se k následující kapitole nějak vztahuje, což bylo pro mě určitě dalším vítaným zpestřením. Sex nějaký byl, ale většinou v únosné a krátké a jednou, myslím, vlastně v docela kultivované formě.
Knize dávám 80% a je, dle mého, z celé trilogie nejlepší.
3. díl – Rázová vlna: Tady začíná kámen úrazu. Kniha navazuje přesně tam, kde skončil druhý díl a není tam už tedy prakticky žádný časový odstup. Což je v pořádku a po zavření Poločasu rozpadu rovnou otevíráte Rázovou vlnu, jakoby šlo o jednu knihu – ono totiž mohlo jít o jednu knihu, viz dále.
Bohužel v knize se objevilo opravdu hodně sexu a jakoby se autor vrátil ke kořenům a začíná nám popisovat detaily pohlavního styku mezi Japonkou a plukovníkem Michálkem (nejen...). Už zase čtete slova jako „udělal, vyšpulila, olízla nebo přisál“ přesně v tom kontextu, který vás napadá a už zase tím děj trpí. Kdyby si kniha udržela atmosféru a celkově tah na bránu jako druhý díl, tak sexuální scénky přežijeme a hodnocení by šlo opět vysoko. Jenže kniha má ještě pár dalších háčků nebo spíš pořádných háků.
Prvním problémem je, že jsem se nenudil jen u sexuálních scén (zde ještě poznamenám: kdo měl kvalitní nebo alespoň nějaký sex, nepotřebuje o něm už číst, natož o něm psát … Leoši :-D), ale taktéž u válečných částí knihy. Ano, část knihy se proměnila do žánru „hardcore military“, který asi nebude vadit každému, ale já osobně ho nemám rád. Akce mi nevadí, pokud jí není moc, ale válečná vřava, organizování vojáků, hierarchie velení, zákopy nebo obranná strategie, to jsou věci, které by měly vymizet nejen z knih, ale ideálně i ze světa. V pasáži, kdy se plukovník chopí koordinace brněnské armády, jsem se chvílemi i přistihl, že myslím na zapékané špagety 😊. Tato část byla opravdu nudná a když ji přeskočíte, tak se nic nestane.
Dalším problémem je i předvídatelnost celé knihy. Ano, to už vlastně trochu plyne z předchozích odstavců. Zbytečný sex a zbytečné válčení ořezalo skutečný děj na minimum, tedy toho důležitého je pomálu a z cesty samuraje je jasné [SPOILER], že plukovník na konci umře [/SPOILER].
A ten konec je nepovedený nejen z toho „spoilerového“ důvodu, ale celkově působí jako odbytý, zkrácený a nelogický. Opět si myslím,  že je to především tím, že nezbyl prostor kvůli zbytečnému sexu a válce … případně to bylo naopak, že autorovi už opravdu došly nápady a tak to natahoval sexem a válkou, ale ve výsledku je to pro čtenáře pořád to stejné zklamání.
Knize dávám 60% a víc si podle mě nezaslouží. Kdyby děj tohoto dílu nebyl zapráskaný zbytečnostmi, tak by to nevyšlo ani na 100 stránek (s rozvinutějším koncem na 120) a celá série tak mohla mít pouze dvě knihy cca o 300 stranách. Nemůžu si pomoct, ale podle mě tady opět asi zapůsobil marketing a na autora tlačil, aby závěr rozdělil na dvě knihy … nicméně, to je jen spekulace.

Aby to ke konci nevyznělo celé vyloženě negativně, tak po vyprůměrování má ode mě celá trilogie krásných 70% a to je rozhodně slušné. I přes zmíněné výtky ji mohu doporučit. Vím, že jsem nešetřil kritikou, ale není to žádný „hejt“, jen můj názor a myslím, že kritika je na místě.

Na úplný závěr si neodpustím jeden přibližný citát z internetu, který mě tenkrát nesmírně pobavil a který se, tuším, objevil pod videem z televize Óčko, kde se Leoš Kyša poprvé odmaskoval. Text příspěvku byl přibližně takový: „ahá, tak už chápu, proč jsou Kotletovo knihy plné sexu, ten pan Špína Pupkáč je sexuálně frustrovaný a tak pořád mastí a u toho píše :-D. Leoši, promiň, ale tohle bylo fakt vtipné a za ten poslední díl Spadu ti to patří :-D.

Ještě před pár lety by si kdokoliv z nás dokázal jen stěží představit, že něco překoná Hvězdné války a nebo Star Trek. Obě zmíněné ságy jsou ohromným pojmem ve světě filmu a zná je prakticky každý. Obě ságy se nadále rozvíjejí a třeba Star Trek vesmír je dnes už tak bohatý, že ho Star Wars asi jen těžko dožene. Hvězdné války naproti tomu dokázaly zaujmout i běžnější publikum, zatímco Star Trek si přece jen ponechal pozlátko až moc technického filmu pro nadšence. Jenže oba zmíněné fenomény byly nedávno poraženy.

Ano, byli to Avengers, kteří už deset let budují svůj vesmír a berou si jako předlohu původní papírové komixy, kterým se leckteří kdysi vysmívali. Ale právě v těchto dnech poslední Avengers dokázali, že všechno může být překonáno a nyní jsou Avengers a jejich vesmír jasnou světovou jedničkou mezi všemi franchisemi.

Kam tím mířím? To je přece jasné, běžte na nové Avengers: Infinity war (part 1) a pokud jste neviděli všechny marvel-filmy tomuto epickému konci (i když konci ... :-)) předcházející, tak je nakoukejte, protože rozhodně nebudete litovat. A nebojte se, ty dvě a půl hodiny utečou jako voda a vy si je, stejně jako já, určitě užijete!

Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

Tak je za mnou první kniha, kterou jsem nedočetl na papíře, ale na e-ink čtečce. Nepřečetl jsem ji elektronicky celou, ale jen cca půlku, protože začal jsem číst fyzickou knihu a pak přešel na elektronickou verzi, když jsem si čtečku zakoupil. Musím říct, že s e-inkem je to o moc lepší, ale teď už ke knize samotné.

Autorem Pavoučího měsíce je opět můj oblíbený Richard A. Knaak, od kterého jsem toho přečetl už skutečně hodně. Kvalita, této už poměrně starší knihy, je opravdu velká a to i díky netradičnímu prostředí nekromancerů, do kterého nás Knaak opět zavádí. Ano, kniha volně navazuje na druhý díl s podtitulem Království stínu a hlavní postavou je Zayl, kterého si mnozí oblíbili.
Zayl je trochu netradiční nekromancer, který není tak temný, jak by se mohli zdát jeho kolegové a který má v sobě víc lidskosti, než kdejaký "normální" člověk. Se svým věrným Humbartem, který je taktéž zdrojem slušné porce vtipů, se Zayl vydává do Westmarche, kde cítí narušení rovnováhy. Jak už název knihy napovídá, tak za narušením rovnováhy stojí démon s pavoučím tělem Astrogha.

Jak s ním Zayl zatočí, si už musíte přečíst v knize samotné. Já jen prozradím, že je to opravdu docela jízda, která nenudí. Bavilo mě to od začátku až do konce a dávám tedy hodnocení 80%.