11. Srpen, 2019
Zařazen do: Hry, Život — Klerik @ 21:37

Tak právě jsem dohrál Heroine's Quest. Je to má druhá adventura, kterou jsem dohrál v angličtině a už se to opravdu dá prakticky bez slovníku - použil jsem ho opravdu jen párkrát a spíš jako ujištění, že jsem to správně pochopil.
Hra vychází ze stejného konceptu (a inspirací se Heroine's Quest vůbec netají) jako jedna z mých nejoblíbenějších her, tedy Quest for Glory. I přesto jsem ke hře přistupoval trochu skepticky a to především ze dvou faktorů, respektive především z jejich kombinace - viz dále. Jednak, jak už sám název napovídá, tak hrajete za "holku", což by mi nevadilo, ale vzhledem k tomu, jak je poslední dobou ve světě propagována různá inkluze nebo zvýhodňování menšin, tak jsem si nebyl jistý kam hra míří. A jednak (nespisovně, ale velmi příjemně se dá napsat i "druhak") je hra freeware, tedy kompletně zadarmo - to sice samo o sobě nevypovídá o kvalitě hry absolutně nic, ale v kombinaci s prvním bodem jsem se bál, aby nešlo o nějakou "feministickou propagandu". Obě obavy byly naprosto passé.
Tato hra předčí svojí kvalitou 99% komerčních herních AAA titulů a to, že je hlavní postavou žena, se nikde negativně, ale vlastně ani pozitivně, neprojeví. V tomto "genderovém" směru odvedli autoři tu nejlepší práci, protože postavou mohl být klidně i muž, tedy hrdina nikoliv hrdinka, a autoři by nemuseli přepisovat absolutně nic, kromě názvu - příběhově by to bylo jedno, první osoba a oslovení je v angličtině stejné a třetí osoba, tedy že by o hrdince někdo mluvil, se tam podle mě nevyskytuje. Ve hře tedy nenajdete nic, ale absolutně nic, sexuálního, romantického, flirtujícího nebo cokoliv z tohoto "oboru". Ve spoustě her, i když tam hrajete za chlápka, tak chlápek obdivuje holky, holky třeba chlápka a tak podobně, tady je to abolutně vypuštěno a díky tomu se můžete soustředit na hru a na příběh.

A příběh je právě to, co je, nebo respektivě má být, na adventurách to nejkrásnější a zde je to přesně dodrženo. Naše hrdinka, kterou si pojmenujete hned na začátku jak chcete a vyberete jí i její zaměření (mág, bojovnice, zlodějka), se dostane do vesnice Fornsigtuna, která je v místě, kde Eghter, poslední ledový obr, chce za pomocí očí Thiassiho přivolat na svět Ragnarok (v severské mytologii jde o něco jako věčnou zimu nebo konec světa). Vaše postava má Eghterovi v plánované apokalypse zabránit a klasicky zachránit svět - jestli se vám to povede, to už si musíte "odehrát" sami.
Fornsigtuna není samozřejmě jediné místo v Midgardu, která navštívíte, ale dostanete se i do jiných světů. Za zmínku stojí exotický Svartalfheim, tedy podzemní říše temných elfů a trpaslíků. Nicméně není to jen o místech, která navštívíte, ale také o čase. Ano cestování časem si také trochu užijete a jako vždycky - pozor na následky! :-). 

Dalo by se toho napsat opravdu hodně a původně jsem se chtěl rozepsat ještě víc, ale nějak jsem to nestihl, tak ještě bodově vypíchnu pár věcí (některé znovu), které jsou ve hře skvělé:

  • úžasná grafika
  • skvělý hudební doprovod
  • pestrý příběh
  • složité puzzle
  • dlouhá herní doba
  • RPG prvky, které opravdu ovlivňují hru
  • NPC postavy, které žijí vlastním životem
  • severská mytologie
  • .... a mnoho dalšího

Jediná věc, kterou bych mohl vytknout, je přítomnost soubojů. Myslím, že většině lidí tohle vadit nebude, souboje jsou totiž klasickým prvkem her typu Quest for Glory, ale já jsem zjistil, že mě baví řešit hádanky, užívat si příběh, ale bojovat mě vyloženě štve a zdržuje. V některých případech jsem byl dokonce velmi frustrovaný, když jsem se potřeboval někam dostat, protože jsem věděl jak zase postoupit v příběhu dále, ale každou chvíli mě zdržoval nějaký vlk, zloděj, nemrtvý nebo další otravové a chtěli bojovat. Ano, dá se jim utéct a snažil jsem se o to, ale třeba vlkům nebo nemrtvým neutečete, protože vás obklíčí ze všech stran a vám tak nezbývá než celý nudný boj přetrpět. Ale jak říkám, to je asi můj osobní problém, spousta lidí si boj určitě užije.

Nezbývá než hodnotit. Adventurní část hodnotím na 100%, v tomto směru nemám hře co vytknout. Nicméně z celkového finálního hodnocení musím strhnout 10% za souboje, které mě opravdu vyloženě ubíjely a změnily se jen v nutnou "klikačku". Finální hodnocení je tedy 90%.

• • •
14. Červenec, 2019
Zařazen do: Filmy — Klerik @ 09:12

Poslední "marvelovka" třetí fáze MCU je za mnou. Nasmál jsem se jako už dlouho ne. Přestože by někdo mohl říct, že vtipy nebyly moc originální, tak jejich provedení a načasování bylo opravdu skvělé a já se prostě královsky pobavil. Navíc to byla taková komornější marvelovka, kdy se neřešil osud lidstva, světa, nebo vesmíru a tak vůbec (ano, ty droni mohli být nebezpeční, ale v porovnání s hrozbami v dalších filmech MCU zase o tolik nešlo). Řešily se pouze iluze a především Spider-Manův osoní život.
A já vlastně nikdy neměl rád, když se někde zbytečně vykreslují charaktery a řeší se láska a podobně. Většinou to totiž filmy neskutečně kazí a zdržuje. Ale tady se tvůrcům povedlo to tak brilantně skloubit s dějem, že to tam jednoznačně skvěle pasuje a vlastně to tam patří.

Filmu dávám 10/10 a blahořečím Marvelu, že i po tolika filmech stále drží laťku na takové úrovni.

• • •
13. Červenec, 2019
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Klerik @ 14:27

Tuhle recenzi nechci moc natahovat, protože už se vícekrát nehodlám Františkovi Kotletovi věnovat. Knihu Vlci, tedy jakýsi prequel od Bratrstva krva, jsem nedokázal dočíst. Stává se to málokdy, protože si myslím, že je to pak škoda času a peněz, ale tohle jsem musel zabalit po 53% knihy (to mi ukázala čtečka).

Už ve svých předchozích reakcích jsem si u Leoše Kyši stěžoval na přemíru nudného a zbytečného sexu v jeho knihách. Tentokrát to ale dosáhlo na ještě vyšší příčku a už se to opravdu nedalo číst. Pro info: během několika málo hodin, byla ústa mladé nezletilé holky znásilněna veřejně mužem, následně ženou, mezi tím tím samozřejmě násilné prstění jejího klína a už jen pár hodin po těchto zážitcích, ze kterých by normální dívka skončila v léčebně, tak už to dotyčná chtěla sama, pořádně a jak se říká "natvrdo". Takže i pokud už by někomu nevadila přemíra násilí nebo sexu, případně kombinace obojího, tak tohle je už vyloženě debilita, kterou bychom neměli ztrácet čas!

Je to vlastně moje vina, ano, můžu si za to sám. Sexu bylo v Kyšovo knihách vždycky zbytečně hodně a já se tedy díky tomu sexuálnímu balastu dost často u jeho knih nudil, ale pořád to nějak šlo a já doufal, že se to časem zlepší. Děj Kotletovo knih nikdy nebyl nic extra zásadního, ale byl dost zajímavý na to, abych chtěl vědět jak to dopadne a já nesmyslné a zbytečné scény toleroval. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo a naopak se to dostalo někam, kde to úplně ztrácí soudnost a děj se vlastně úplně vytrácí kamsi na pozadí. Takže jsem to raději zabalil a už v tom nepokračoval.

Zabalil jsem to tedy úplně a zřejmě nadobro a to nejen knihu, ale Kotletu všeobecně. Pokud náhodou v recenzích a doporučeních narazím na Kotletovu novou knihu, tak ji budu buď ignorovat a nebo by to muselo být nějaké opravdu úžasné téma, abych se do téhle sexuální žumpy znovu pustil. Dávám 0% a takto nízké hodnocení jsem snad ještě nikdy žádné knize nedal, nicméně takové hodnocení by měly dostávat knihy, které nejde nudou dočíst.

• • •
6. Červenec, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:49

Tento rok už jsem od Míry Žambocha přečetl dvě knihy a tak jsem si řekl, že si klidně dám další. In Nomine Sanguinis je pokračování série Klanové války, které začaly celkem slušným, ale nikoliv přehnaně skvělým Visio in Extremis. Navíc je to kniha z ryze českého prostředí a tedy ne úplně můj šálek kávy. Ke knize jsem tedy přistupoval bez většího očekávání a kniha mě tím pádem mohla pouze příjemně překvapit.

Nicméně extra velké překvapení se nekonalo, kniha je stylem a celkovým pojetím prvnímu dílu opravdu velmi podobná. Akorát místo hlavního hrdiny upíra zde máme hlavního hrdinu vlkodlaka. V knize se toho o lykantropech nedozvíte až tolik, kolik byste si asi představovali - já jsem tedy rozhodně chtěl vědět víc, ale z toho mála mi byla tahle rasa rozhodně sympatičtější než upíři. Mimochodem krvesajové jsou samozřejmě v knize také a plní hlavně roli záporáků.

Tím se dostáváme k příběhu, který je, jak už jsem zmínil, pojmut prakticky stejně jako jednička. Hlavní hrdina vlkodlak se dozvídá, že jeho původní smečka zmizela a vydává se jí na pomoc a cestou za nimi musí všechny "vysvačit do kompostu". Jestli se mu to povede už se musíte dočíst sami.

Kniha je tedy opět slušná, ale nikoliv zásadní nebo úžasná. Dobře se to čte, děj si jde tvrdě za svým a není vyloženě předvídatelný, takže dávám 70%. Jde o nejnižší možné hodnocení v kategorii "dobrá kniha, kterou mohu doporučit". Ale ano, doporučit ji stále s čistým svědomím mohu, jen od ní němějte přehnaná očekávání a rozhodně nebudte zklamáni.

• • •
18. Červen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:46

Třetí a závěrečný díl série Bouře ve vesmíru mě příjemně překvapil. Druhý díl se totiž opravdu velmi táhnul a moc mě nabavil. I proto jsem se ke třetímu dílu dostal až s takovým zpožděním. Nicméně jsem rád, že jsem ho nakonec úplně nezavrhl, protože tentokrát to bylo opravdu velmi dobré počtení. Navíc už konečně došlo i na nějaký ten strach, který ve mně v předchozích dvou dílech Tim Lebbon nevyvolal vůbec (v knihách o vetřelcích to považuji za velký nedostatek).

Tento díl považuji z celé série za nejlepší a můžu ho opravdu velmi doporučit, ale upozorňuji, že kniha plynule navazuje na předchozí díly, takže se k ní musíte propracovat. Samostatně by kniha vůbec nefungovala. Dávám 75% a skoro bych šel někam výš, ale přece jen tu stále pachuť z druhého dílu a v tomto případě je nutné brát v potaz i celou sérii, které nás k této knize dovede.

• • •

Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:39

Šestý díl z knižní série o světě, který je plný "strašidel", na jejichž likvidaci nemá vláda lidi a musí to tedy ve většině zemí přeprodávat soukromým společnostem, je za mnou a byla to opět jízda. Nemá cenu se rozepisovat nějak dlouze, protože kniha jen dál rozvíjí příjeh o Owenu Pittovi a jeho "nadpozemském osudu". Jediné, co bych knize vytknul, že tentokrát je podle mě trochu nedotažený a až moc otevřený konec, jinak je to super a dalšího dílu už se nemůžu dočkat. Dávám 80% - za konec prostě musím ubírat.

• • •
26. Květen, 2019
Zařazen do: Programování, Linux — Klerik @ 09:13

Stávají blog je už pár let v nezměněné podobě (Python 2, Webpy, SQLite, neresponzivní, nic moc reprezentativní ...). Plány na upgrade tu sice byly už dávno, ale nějak jsem je nesplnil. Nicméně poslední dobou jsem se do toho celkem dal a už mám základní kostru nového blogu v Pythonu 3, Flasku, TinyDB a samozřejmě plánuji, aby nová verze byla už plně responzivní (žádný Javascript, ale nejjednodušší CSS grid). Takže doufám, že to co nejdříve dotáhnu do konce. 

Mimochodem snažím se kód blogu tentokrát psát dle PEP8 a je to celkem omezující, ale tak dá se na to zvyknout a je fakt, že čitelnější to pak zpětně opravdu je.

• • •
12. Květen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 14:01

Poslední díl první série Kladiva je za mnou. Bylo to dost dobré počtení, ale nějak se mi nelíbil ten konec.
Konce bývají otevřené nebo uzavřené a tenhle je někde na pomezí, protože to hlavní se uzavřelo, ale zároveň to otevřelo některé další otázky. Nicméně to samozřejmě chápu, alespoň je čtenář nalákán na další knihu a vlastně celou sérii. Bohužel je tu jeden problém, který mě opravdu znepokojil a který rozhodne o tom, zda Kladivo budu nebo nebudu číst dál <spoiler>: "Oživí někdo nejlepší postavu Kladiva, tedy Vincence, a nebo je nadobro mrtvý a tím je pro mě mrtvé i celé Kladivo?" </spoiler>

• • •
20. Duben, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 16:49

Knihy Bakly 6 - Hledání smrti a Bakly 7 - V objetí smrti tvoří vlastně jeden dlouhý román. Bakly 6 je utnut opravdu přesně v polovině a vy prostě musíte hned sáhnout po dalším dílu (bohužel ti, kteří četli šestku hned po vydání, tak si museli pár měsíců na sedmičku počkat, ale to není můj případ). Oba díly samozřejmě napsal Míra Žamboch, který Baklymu už před hezkou řádkou let "vdechnul život".

Obě knihy jsou psány trochu jiným stylem, než kterým Míra psal poslední roky. Míra se tady pustil mnohem více do popisů postav, do vykreslování jejich charakterů a celkově tady byl hodně upovídaný - obrovské číslo 840 stránek za obě knihy hovoří za vše.
Někdo by dokonce mohl říct, že knihy napsala žena, protože některé upovídané ženské autorky se mnohem častěji pouštějí například do popisu jídla (Hunger Games, ...). O jídle je toho v knize řečeno opravdu mnoho a vy víte o stravovacích návycích prakticky všech hlavních postav a i ty vedlejší postavy toho dost zbaští :-). Tím samozřejmě nechci nikoho od knih odradit, ale řekl bych, že v knize o neporazitelném magii nasávajícím zabijákovi se přece nechcete dočíst o paštice v jiném kontextu, než že jí Bakly z někoho udělal a né několikrát číst o tom, jak si jí někdo maže na chleba. To v takové knize opravdu nemá co dělat a bohužel je tam toho pro celý regiment jedlíků.
Zmíněný objem stran tedy není zapříčiněn obsáhlým příběhem, ale jednoznačně zbytečnou popisností všeho možného s jídlem v první řadě.
Nicméně zbytek knihy už je starý dobrý Žamboch a ještě starší a samozřejmě né ještě lepší, ale jako vždy nejlepší, Bakly. Sice nedostal tolik prostoru, kolik by si ten hromotluk zasloužil, ale každou chvíli s ním si opravdu užijete. Zbytek postav v knize je také dost zajímavý a přestože se tu a tam neubráníte myšlenkám typu: "To už zase žerou?", tak se většinou vůbec nenudíte a Míra Ž. je pořád mistr slova, takže se to čte velmi dobře.
Příběhově jde o sice nesmírně rozvětvený, ale v jádru docela jednoduchý, děj. V Grafzatze, což je jedno obrovské město na pobřeží, se do kanálu dostala příšera, která je opravdu odporná a všeho schopná a kdo jiný by si s ní měl poradit než neustále smrt hledající Bakly. Od hlavního jádra příběhu se větví opravdu mnoho vazeb, které se od hlavního děje nikdy moc nevzdalují a nejde tedy o nějaké minipříběhy, ale o součást jednoho velkého dějového celku a vlastně všechny ty větvě jsou pro děj něčím důležité. Zde ještě poznamenám, že přestože je rozvětvení opravdu rozsáhlé, tak ho není problém sledovat a tu a tam nám tu či onu větev autor znovu připomene, abyste se opravdu nemohli ztratit.
Je to velmi čtivé a na konci autorovi odpustíte veškerou "ukecanost" a kniha vás nezklame. Pocit z Baklyho je pořád stejný a o něj jde především. Dávám 85% oběma knihám dohromady a neubírám za to, že je to rozděleno do dvou knih, protože jsem to četl najednou, ale jinak bych za tu nepříjemnost, stejně jako někteří už přede mnou, nějaké procento strhnul.

 

• • •
25. Březen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 14:46

Někdy minulý týden jsem dočetl knihu Dlouhý sprint s ozvěnou od Míry Žambocha a bylo to tak svělé, že jsem začal rovnou číst Baklyho 6 - Hledání smrti.

• • •
Další strana