První planeta smrti od velmistra žánru Harryho Harrisona je kniha rozhodně originální, tu a tam akční, dost nápaditá, ale nemůžu říct, že by mě vyloženě nadchla a to hlavně kvůli nelogičnostem, které tam jsou zřejmě především proto, aby autor alespoň trochu natáhl dost krátký děj. Nicméně špatné to rozhodně není, takže pokud máte rádi sci-fi ze staré školy, tak směle do toho. Moje hodnocení je 70%.
Většinou se o knihách rozepisuju víc, ale je to opravdu krátké a tak je lepší, když si přečtete místo nějaké recenze rovnou knihu :).
Ačkoliv jsem horory nikdy neměl příliš v lásce, tak se najdou i vyjímky. Třeba takového Drákulu od Brama Stokera považuji za mistrovské dílo. Ale běžně oblíbené horory, třeba od Stephena Kinga, jsem nikdy nemusel. Ať už knihám nebo filmům s hororovým motivem jsem se dost vyhýbal. Důvod byl jasný, buď byly děsivé špatným způsobem (například film Jezero smrti, který je prostě jen odrazem lidské zvrácenosti a nechutnosti) a nebo nebyly děsivé vůbec (Osvícení s Jackem Nicholsonem).
Ten pro mě správný strach ve mně dokáže vyvolat pouze několik témat a jsou to vždy témata z fantastiky. Kromě zmíněného Drákuly jde především o Vetřelce. Vetřelec je pro mě ikona strachu a děsu a nikdy v životě jsem se nebál u filmu víc, než když jsem jako malý viděl poprvé film Vetřelci. Tenhle film vyvolal atmosféru tak silnou, že se mi neustále svíral žaludek, neustále jsem přivíral oči a strachy jsem se pak bál jít sám i do postele. V dospělosti už ten strach samozřejmě není tak intenzivní a jde spíše o "špatný pocit", ale co mě maximálně překvapilo, že takovou atmosféru, jako když jsem byl malý, můžu zažít se správným příběhem i dnes!
Kniha Vetřelec - Probuzení je prvním dílem nové trilogie (druhý a třetí díl napíše James A. Moor a Christopher Golden), která bude jakýmsi úvodem k novým filmům o Vetřelcích (taky se těšíte tak jako já?). První knihu napsal Tim Lebbon, který pro mě byl zatím úplně neznámý, ale po přečtení Probuzení doufám, že se v ČR ještě něco od něho vydá (napsal i knihy ze světa Star Wars). V této knize naleznete zcela nový příběh, který navazuje na film Vetřelec z roku 1979 a odehrává se 37 let po událostech na lodi Nostromo. Velmi zajímavé je, jak se autor vypořádal s návazností na druhý, již zmíněný, film Vetřelci, který se také odehrává nějaký ten rok po Nostromu. Někteří by totiž mohli říct, že kniha druhý film ignoruje nebo ho popírá, ale pokud knihu dočtete úplně do konce, tak zjistíte, že s návazností se autor vypořádal bravůrně - nemohu prozradit víc, protože by to byl obrovský spoiler. Nejsem si jistý, jestli to vyšlo také na roky, ale logická posloupnost je tam opravdu zachovaná skvěle.
Shrnutí: Jak už jsem zmínil, tak kniha přesně vystihuje atmosféru filmových Vetřelců, je to úplně stejný strach a je to i stejně návykové a také dost akční. Musím uznat, že jsem dlouho nečetl nic podobně skvělého. Vlastně to byl staronový zážitek a já se v duchu vrátil do dětských let a prožíval strach z Vetřelců znovu.
Knize nic důležitého nechybí, Ripleyová, bez které bychom si žádného Vetřelce ani nemohli představit, v této knize znovu ožívá a my máme jedinečnou šanci s ní prožít další děsuplné dobrodružství a dozvědět se další detaily o světech plných Vetřelců. Moje hodnocení je 100%.
Nezbývá než doufat, že další dvě knihy i nový film budou podobně skvělé.
Knihu s názvem, který zřejmě rovnou prozrauje konec, jsem si koupil na základě kladných recenzí. Prý je to fakt vtipné, děsivé, příběh rozvětvený a přitom přehledný, atd. Bohužel, kniha John na konci umře není vůbec děsivá, skoro není vtipná a příběh je sice relativně přehledný, ale sami hrdinové příběhu říkají, že většině věcem, co se jim dějí, nerozumí. Tak jak celému příběhu může uplně porozumět čtenář? Odpověď je jasná, nemůže. On je to v zásadě záměr, kniha si hraje na tajemnou, ale moc jí to nejde, protože v knize je tolik absurdit, že to celé tajemno přebije. Musím se také zmínit o dost omezeném jazyce knihy, který je tak nějak málo barvitý - osobně nemám nijak zvlášť velkou slovní zásobu a u jiných knih se mi stává, že musím některé slovo hledat. Tady se vám to nestane, což by nemusela být vada, ale celkově jsou i věty dost jednoduché, někdy až strohé.Já jsem prostě ke knize nepřilnul, dokonce jsem se u ní tak nudil, že jsem ji skoro před třičtvrtě rokem po nějakých 200 stránkách odložil a teprve minulý týden, když jsem marodil, jsem se k ní vrátil. Takže jsem ji četl nadvakrát, ale ničemu to nevadilo, těch pár hlavních momentů a i samotné hlavní hrdiny jsem si pamatoval dobře. S velkým úsilím jsem dočetl všech 531 stran knihy a vím, že tohle už znovu číst nebudu a knihy se hodlám zbavit.
Vlastně jsem o knize neřekl nic pozitivního a po dlouhém přemýšlení, jsem dospěl k závěru, že ono není opravdu moc co chválit. Pár vtipů se povedlo, přebal knihy je slušný, nápad i název zajímavý, víc chvály nevymyslím. Mé konečné hodnocení je 50% a to včetně pár procent za originální nápad.
Kniha prý měla úspěch (pro mě nečekaně) a proto byla dokonce zfilmována. Sice je to takový nízkorozpočtový snímek (takže to asi zase takový úspěch nebyl), ale ve finále vyzněl lépe než kniha. Příběh se zeštíhlil a částečně změnil, aby se vešel do běžné délky něco přes hodinu a půl. Všechno hlavní v něm ale zůstalo a určitě je film o něco zábavnější. Film hodnotím na 60%.
Pokud máte zájem o tento příběh, tak knihu vynechte a dejte si film, ušetříte si čas a zklamání.
O Systemd toho bylo všude napsáno spousty a jsou tu tři skupiny: ti, co systemd nenávidí; ti, co systemd prosazují a ti, kterým je to jedno. Já jsem docela dlouho patřil do té třetí skupiny, protože mě to nijak zvlášť nezasáhlo. Prostě jsem si s Linuxem pracoval dál a moc mi nevadilo, že byl v distribuci nasazený jiný init system. Jenže jak na sebe Systemd nabaluje další a další věci, tak už mi to vadit začalo. Linux jsem považoval za jednoduchý a myšlenka "jedna aplika pro jednu věc" pro mě byla ideálni. Textová konfigurace a textové logy mají být samozřejmostí. Jenže Systemd vytyčil Linuxu zřejmě jinou cestu a začal mě obtěžovat.
Některé aplikace začali logovat jen do něj, což jsem tedy přenastavil a ačkoliv to bylo obtěžující, tak jsem to přenastavil a bylo vymalováno. Pak jsem se s ním naučil ovládat démony různých služeb a najednou to bylo strašně, až příšerně pomalé. Nechápal jsem proč. Odpověď jsem našel na internetu, prostě když má člověk málo ramek a pomalý disk, tak logy a cache můžou nabobtnat do takových rozměrů, že prostě trvá dlouho, než vám Systemd něco zobrazí. Dalo se to přenastavit tak, že jsem v konfiguráku Systemd nastavil jeho logovací a cachovací soubory na asi 100x menší. Dále jsem třeba vyzkoušel Btrfs, které se mi hned rozbilo a největší problém zase nastal se Systemd, který neměl kam zapisovat (v nových kernelech už si Btrfs balancuje automaticky a nemělo by se to prý stát).
Prostě mě tohle štve, dřív to fungovalo spolehlivě a žádný Systemd jsme neměli. Teď ho máme a je to složitější, pomalejší a rozhodně méně spolehlivé. Jestli ještě na pár problémů se Systemd narazím, tak odcházím na distribuci, která ho nepoužívá - třeba Voidlinux nebo můj starý známý Arch Linux.
A protože nejsem sám, koho Systemd štve, tak přidávám obrázek, který někdo vytvořil zřejmě při lítém boji se Systemd:
Vím, že první sezóna Povstalců byla odvysílána už před nějakou dobou, ale já to zvládl dokoukat až včera.
Přesto, že jsem k seriálu přistupoval s negativní předpojatostí a bál jsem se, že Disney do toho vnese tu svoji dětinskost, tak se tak nakonec nestalo a Povstalci jsou důstojným nástupcem Klonových Válek.
To ale neznamená, že první série byla nějak geniální, kvalit Klonových válek Povstalci rozhodně nedosahují. Co je na seriálu špatné, to je rozhodně grafika. Klonové Války byly na první pohled nic moc, ale když si člověk trochu zvykl, tak zjistil, že je grafika nádherná a perfektně zapadá ke světu Hvězdných Válek. Povstalci jsou na tom přesně opačně, první pohled vám skoro vezme dech, říkáte si, že grafika je perfektní, jsou v ní suprové barvy a celkově se ze začátku zdá, že je grafická stránka o level výš. Jenže pak přijdou jiné lokace a jiné rasy a vy se nestačíte divit, co je to za hrůzu a jak mohl někdo něco takového pustit do televize. Typickým příkladem jsou wookiové, tam jsem se dokonce rozhodl, že sem dám ukázku:
Na levé straně je vidět Čubaka v Klonových Válkách a napravo jsou vidět wookiové v Povstalcích. Rozdíl je na první pohled patrný a propastný. Tohle by neměli ani pustit do televize, Disney evidentně zkrátil rozpočet a rendering dalších pěkných wookiů se mu nezdál jako lukrativní investice.
Pokud pomineme grafiku, tak děj nakonec není vůbec špatný. Bál jsem se, že v Povstalcích bude prostě málo jediů a tím se ze seriálu stane něco tuctovějšího. To se naštěstí nestalo. Samozřejmě, že jediů je méně, ale to nevadí, protože těch pár dostává opravdu hodně prostoru. Navíc toho prostoru dostávali v každém díle více a více
Celkově tedy hodnotím nový seriál pozitivně a pokud se v dalších sériích ještě zlepší, tak se máme opravdu na co těšit. Druhá řada startuje už 2. řijna tohoto roku.
Vladimír Šlechta je další z úspěšných českých autorů, který se pustil do trochu vtipného a akčně laděného sci-fi. Střepy z Apoklapsy jsou prvním dílem z Oggerdovského cyklu, který nám ukazuje zemi zničenou válkou, kde se začala znovu uchycovat nějaká civilizace a vláda. Hrdinové knihy pro novou vládu, konkrétně pro císaře, pracují a prožívají dobrodružství v několika povídkách, které nás všechny zavedou k pozůstatkům ze země před válkou.
Nápad je to rozhodně zajímavý, třeba druhá povídka se odkazuje na hru Doom a celkově se dá mluvit o značné originalitě celé knihy. Bohužel, styl vyprávění není úplně ideální, někdy je tam zbytečně moc popisu a v zásadě akce je tam opravdu poskromnu - což by sice normálně nevadilo, ale když meziakční pasáže nudí, tak to prostě chce přitvrdit právě na té akci.
Knihu jsem na Legie.info ohodnotil na 60% a klidně bych šel i na 50, ale za tu velkou míru originality jsem ještě 10% přitlačil. Kniha to není v žádném případě špatná, ale dobrá také není. Autor nedokáže udržet pozornost čtenáře a to je její zásadní problém. Mám koupený ještě jeden díl cyklu, který už není jen souborem povídek, ale samostatný román, takže uvidíme, jestli autorovi třeba nejdou delší příběhy lépe, moc tomu nevěřím, ale dám tomu šanci, protože podle recenzí jsou celé knihy opravdu dobré.
Štěpán Kopřiva to nemůže mít v hlavě v pořádku! :-) Vážně! Jak vymyslíte konečníkovou krev nebo obra s nejsmradlavější řití .... a kdybyste tu řiť vymysleli, tak do ní přece nenecháte spadnout hlavního hrdinu i s jeho dcerou a budoucím zeťem. Tohle prostě není normální! :-) Pokud byste si náhodou mysleli, že v té knize je jen samý fekální humor, tak máte sice zčásti pravdu a ano, kniha je dost nechutná, ale zároveň je tak boží, že až ji dočtete, tak vám to změní žívot k ..... no lepšímu asi ne, ale i tak je to boží! :-)
De Klerk je opět netypickým hrdinou, což je hlavní charakteristický rys Štěpánovy tvorby. Zpravidla se jedná o chlápky s nějak narušenou osobností, případně rovnou o skupinu magorů (Asfalt). Tady je magor jen jeden, ale zato stojí za to (to je blbý obrat, co? :)).
V Nitro těžkne glycerinem jsme se setkali s vraždícím úchylem a říkali jsme si: "OK, komix to snese". V Zabíjení jsme se setkali s vraždící mašinou a já myslel, že nic takového už nemůže přijít - to jsem se ale šeredně přepočítal. De Klerk by všechny předchozí labilní jedince ztřískal na jednu hromadu, chrstnul by jim do očí konečníkovou krev a pak by je sešvihal jejich páteřemi a pokud by Wolrich zkoušel nějaké protikouzlo, tak by mu de Klerk rozbil zaklínadlo nějakou hláškou, kterou nechápe ani Google.
Nemá cenu to dál rozmazávat, nic podobného na české scéně nenajdete. Věřím, že Kulhánek se může vytasit s něčím, co člověka podobně nadchne a že Kotleta si zase vymyslí další nerealistický srdce rvoucí zážitek z dětství, jen aby nás přitáhl k jeho ve finále ne až tak úžasným sexu plných knihám. Pravdou ale zůstává, že Štěpán Kopřiva je ze všech nejoriginálnější, nejnápaditější, nejvtipnější a tedy ze všech nejlepší! No těch superlativů už bylo dost, aby si to třeba Štěpán nevzal osobně a do příští knihy si nevzal mojí přezdívku celou - stačí, že tentokrát přidal "de" a vymazal "i". ;-p
Jo a super je, že na dalšího magora už nemusíme dlouho čekat. Rychlopalba by se měla na pultech objevit už tento měsíc a podle ukázek vůbec nevadí, že jde o "pouhou detektivku", protože to bude zase mazec!
Jak už jsem psal u druhého dílu, tak Hobbit je prostě natahovaná slátanina, která se dá smrsknout na jeden krátký film. Bohužel to Peter Jackson natáhl na 3 filmy [1. díl, 2. díl, 3. díl] a tak jsme 2 roky čekali, jak to asi s mistrem Pytlíkem dopadne. No vzhledem k tomu, že Hobbit je časově před pánem prstenů, tak nám bylo jasné, že přežije a to se také stalo. Hotovo, šmitec a je to za námi! Žádné grandiózní finále se nekonalo, podobně velkolepá bitva, jako byla v Pánovi prstenů 3, nepřišla a všichni budou žít šťastně až do časů Pána prstenů 1.
Pokud chcete ušetřit čas, tak na to nikdy nekoukejte a pokud chcete to nejlepší z filmů opravdu vidět, tak si pusťte konec dvojky a začátek trojky, kde líta drak Šmak, který je božsky udělaný - škoda, že ho zabijou, kdyby tam byl celou dobu, tak by ty filmy byly stravitelnější.
Zabíječ lidí je teprve druhá kniha v pořadí od Nathana Longa, celkově je devátá (předchozích 7 skvělých dílů napsal božský William King).
Jak už jsem psal o Zabíječi orků, tak Nathan Long do toho nedává tolik jako William King, ale přesto se jeho kniha o Zabíječi orků četla dobře a rozhodně nebyla špatná. Tento jeho druhý díl ukazuje, že se autor poučil, možná i z kritiky od čtenářů, a svůj styl vyprávění přizpůsobil původním knihám od W. Kinga. Spousta lidí by možná ani nepoznala, že se jedná o odlišného autora.
Příběh totiž nepostrádá absolutně nic a je právoplatným členem rodiny Zabíječe, na čemž má určitě zásluhu i již známé prostředí Nulnu a také známé postavy jako je třeba Ulrika nebo hraběnka. Odkazů na předchozí návštěvu města je opravdu mnoho a vy díky tomu vzpomínáte na předešlou knihu Zabíječ skavenů, která byla opravdu výborná. Autor na dění z předešlé knihy často sám odkazuje a rozvíjí tak povědomí o Nulnském městě i stokách a tunelech pod ním.
Ať už je to tím, že autor nemusel vymýšlet nové prostředí a nebo tím, že se pan Long dost srovnal, kniha je to prostě perfektní a není možné jí v sérii o Zabíječi vynechat. Vynechat ji není možné jednak z důvodu kvality, ale také kvůli celistvosti příběhu. Kniha totiž obsahuje mnoho věcí, které určují směr dalšího putování Gotreka za slavnou smrtí, ale na konci je také krátká pasáž
Osobně jsem o Thanquilovi moc rád četl, byl opravdu zajímavá a nepředvídatelná postava, která děj oživovala a dávalu mu přídavek určitého netypického napětí. Věřím tedy, že pokud bude Thanquol vystupovat i v další knize o Zabíječi, tak přiběh bude opět perfektní.
Minulý rok jsem byl dost špatný čtenář. Zatímco za rok 2013 jsem přečetl přes 20 knih, tak za ten loňský pouze 10 a jednu jsem rozečetl (konkrétně Zabíječe lidí, kterého čtu teď).
Přemýšlím proč tomu tak je a kromě obligátních odpovědí, jako třeba nedostatek času, nebo moc práce, nacházím také dvě odpovědi, které podle mě nesou hlavní část viny.
Za prvé jsem jeden měsíc úplně čtení vynechal a vedly mě k tomu dva důvody, tedy že jsem měl jít k očnímu a chtěl jsem mít zrak jako ostříž a jednak jsem ten měsíc chtěl co nejvíc naběhat, protože to bylo na přelomu září a října a to bylo na běhání prostě super počasí.
Za druhé jsem měl trochu smůlu na knihy. Na konci roku 2013 mě na chvilku od čtení odradilo Kladivo na čaroděje 5 a pak v květnu První čarodějovo pravidlo, o kterém jsem sice v blogu psal, že si další díly nakonec určitě přečtu, ale pak jsem to musel přehodnotit, protože opravdu nic tak odporného a zvráceného číst dál nehodlám (nahlédl jsem totiž do dalších dílů a autor pokračuje v již zajetých nechutných kolejích). Díky zklamání z těchto knih jsem čtení dalších knih hodně odkládal.
Pak už jsem měl ale na knihy docela štěstí a teď už mám v knihovničce připraveno hodně skvělých kusů (Kopřiva, Kotleta, Correia), takže věřím, že tento rok toho přečtu mnohem více.