·:[ Jiřího blog ]:·
25. Prosinec, 2019
Zařazen do: Život — Jiří @ 15:19

NE! ... Tím bych samozřejmě mohl tento subjektivní zápisek skončit, ale pojďme si trochu rozebrat, proč si to myslím. Pro začátek pár definic:
Česká Wikipedie definuje slovo "hater" takto: "Hater (z angl., "hate=nenávidět") je hanlivý termín, který se vztahuje k osobě nebo skupině, která vyjadřuje nenávist na veřejných fórech." a Oxfordský slovník toto označení definuje takto: "Osoba, které má silný nesouhlas až odpor ke konkrétním osobám nebo věcem." Abychom celý termín upřesnili, tak přidám ještě jednu větu z České Wikipedie, která jasně říká, že Hater není Troll: "I přesto, že oba dva mohou mít tendenci psát agresivní komentáře, troll nemá ve skutečnosti žádný názor na věc, ale jen komentuje za účelem vynutit si pozornost, vyvolat polemiku nebo vytvořit emocionální reakci uživatele."
Z toho nám plyne několik věcí (v každém bodě vytučním to, co určuje jeho pointu):

  1. Termín je to hanlivý, tudíž jeho použití by asi nemělo být používáno na člověka, který pouze vyjadřuje nějaký svůj negativní názor. To, že je názor negativní, ještě neznamená, že není velmi pevně konzistentní a třeba může svojí logikou převyšovat jakoukoliv pozitivní obhajobu "hejtované" věci. Pokud tedy někoho nazvete "hejtrem" za to, že třeba obhajuje svoji nelibost v poslední Hvězdných válkách, tak mu vlastně za jeho názor nadáváte a tím jste sami sebe (a svoji pozici a názor) degradovali pod tu jeho.

  2. Hater opravdu není troll. Jak je patrné už z uvedené definice, tak být negativní v žádném případě neznamená, že na sebe chcete upoutat pozornost nebo svým názorem někomu ublížit. Negativní názor si tedy zaslouží stejnou validitu, jako názor pozitivní. V některých případech bych dokonce doporučil negativním názorům věnovat zvýšenou pozornost, protože to může znamenat, že dotyčný zapojil více kritického myšlení a dostal se někam, kam vy ve své myšlenkové mapě ne – abych to zkrátil a vysvětlil, tak si na to vymyslím vlastní jednoduché přísloví: „Pro růže nevidíte ten hnůj vespod“. Dále velmi zajímavě validitu a hodnotu negativních názorů demonstruje také tzv. Opatrnost desátého muže.

  3. Bez „hejtu“ by všechno bylo stoprocentní a sami víte, že stoprocentní není nic na světě. Je to trochu parafráze na: „není dobra bez zla“, ale daleko více to připouští „šedé zóny“ respektive „něco mezi“ a rozhodně to neurčuje, která strana je tady ve skutečnosti zlem a která dobrem.

  4. Ten hlavní problém je v negativních emocích, ale nikoliv těch od „hatera“, ale těch následných, které on svým negativním postojem u druhých vyvolá. Negativní komentáře jsou totiž velmi často také agresivní a pak podtrhují tu samotnou negativitu. Tím vůbec nemusí být ztracena nebo omezena informativní hodnota celého negativního příspěvku/názoru, ale je snadné se tím nechat unést a ty důležité informace ignorovat. Nicméně to opravdu není problém negativního názoru, ale právě protistrany. Ano, agresivita by tam ideálně být neměla. Bohužel ale, vzhledem k tomu, že tu pomyslnou hranici, kdy je to pouze informativní a kdy už je to agrese, má každý jinde, tak se tomu nelze úplně při prezentaci negativního názoru vyhnout. Agrese navíc může být i v pozitivním postoji, ta je ale daleko méně vnímána a tím je vlastně nebezpečnější.

  5. Hejtí právě praví fanoušci. Ano, největší kritika a vlna nevole přece zaznívá právě od toho, kdo je fanouškem a chce, aby se dílo, které kritizuje, vylepšovalo. Opět typickým příkladem je, když někdo nadává na některou trilogii Star Wars a upozorňuje, že ta jiná jeho oblíbená byla v tom a tom lepší. Zaslepení fanoušci, kteří nekritizují a zaměrně, i přes jejich skutečný názor, říkají, jak je to skvělé dílo, naopak svému favoritovi ubližují, protože bez objektivní zpětné reakce to nebude nikdy fungovat a to především komerčně.

Co jsem tím vlastně chtěl říct? Kritizujte, klidně buďte velmi negativní, pokud to tak cítíte a absolutně nic si nedělejte z toho, že vás někdo nazve „hejtrem“. Znamená to pouze to, že je z vašeho názoru nešťastný a nemá protiargument, nikoli to, že by váš názor nebyl v pořádku. Nicméně stále dbejte na to, abyste vždy jen vyjadřovali svůj názor a ideálně si uvědomte, že negativním názorem snáze někomu ublížíte a tedy nebuďte útoční, ale maximálně konstruktivní.

• • •
24. Prosinec, 2019
Zařazen do: Život — Jiří @ 17:45

Všem čtenářům tohoto blogu přeji šťastné a veselé Vánoce :-).

Ta je, co? ;-)

• • •
11. Srpen, 2019
Zařazen do: Hry, Život — Jiří @ 21:37

Tak právě jsem dohrál Heroine's Quest. Je to má druhá adventura, kterou jsem dohrál v angličtině a už se to opravdu dá prakticky bez slovníku - použil jsem ho opravdu jen párkrát a spíš jako ujištění, že jsem to správně pochopil.
Hra vychází ze stejného konceptu (a inspirací se Heroine's Quest vůbec netají) jako jedna z mých nejoblíbenějších her, tedy Quest for Glory. I přesto jsem ke hře přistupoval trochu skepticky a to především ze dvou faktorů, respektive především z jejich kombinace - viz dále. Jednak, jak už sám název napovídá, tak hrajete za "holku", což by mi nevadilo, ale vzhledem k tomu, jak je poslední dobou ve světě propagována různá inkluze nebo zvýhodňování menšin, tak jsem si nebyl jistý kam hra míří. A jednak (nespisovně, ale velmi příjemně se dá napsat i "druhak") je hra freeware, tedy kompletně zadarmo - to sice samo o sobě nevypovídá o kvalitě hry absolutně nic, ale v kombinaci s prvním bodem jsem se bál, aby nešlo o nějakou "feministickou propagandu". Obě obavy byly naprosto passé.
Tato hra předčí svojí kvalitou 99% komerčních herních AAA titulů a to, že je hlavní postavou žena, se nikde negativně, ale vlastně ani pozitivně, neprojeví. V tomto "genderovém" směru odvedli autoři tu nejlepší práci, protože postavou mohl být klidně i muž, tedy hrdina nikoliv hrdinka, a autoři by nemuseli přepisovat absolutně nic, kromě názvu - příběhově by to bylo jedno, první osoba a oslovení je v angličtině stejné a třetí osoba, tedy že by o hrdince někdo mluvil, se tam podle mě nevyskytuje. Ve hře tedy nenajdete nic, ale absolutně nic, sexuálního, romantického, flirtujícího nebo cokoliv z tohoto "oboru". Ve spoustě her, i když tam hrajete za chlápka, tak chlápek obdivuje holky, holky třeba chlápka a tak podobně, tady je to abolutně vypuštěno a díky tomu se můžete soustředit na hru a na příběh.

A příběh je právě to, co je, nebo respektivě má být, na adventurách to nejkrásnější a zde je to přesně dodrženo. Naše hrdinka, kterou si pojmenujete hned na začátku jak chcete a vyberete jí i její zaměření (mág, bojovnice, zlodějka), se dostane do vesnice Fornsigtuna, která je v místě, kde Eghter, poslední ledový obr, chce za pomocí očí Thiassiho přivolat na svět Ragnarok (v severské mytologii jde o něco jako věčnou zimu nebo konec světa). Vaše postava má Eghterovi v plánované apokalypse zabránit a klasicky zachránit svět - jestli se vám to povede, to už si musíte "odehrát" sami.
Fornsigtuna není samozřejmě jediné místo v Midgardu, která navštívíte, ale dostanete se i do jiných světů. Za zmínku stojí exotický Svartalfheim, tedy podzemní říše temných elfů a trpaslíků. Nicméně není to jen o místech, která navštívíte, ale také o čase. Ano cestování časem si také trochu užijete a jako vždycky - pozor na následky! :-). 

Dalo by se toho napsat opravdu hodně a původně jsem se chtěl rozepsat ještě víc, ale nějak jsem to nestihl, tak ještě bodově vypíchnu pár věcí (některé znovu), které jsou ve hře skvělé:

  • úžasná grafika
  • skvělý hudební doprovod
  • pestrý příběh
  • složité puzzle
  • dlouhá herní doba
  • RPG prvky, které opravdu ovlivňují hru
  • NPC postavy, které žijí vlastním životem
  • severská mytologie
  • .... a mnoho dalšího

Jediná věc, kterou bych mohl vytknout, je přítomnost soubojů. Myslím, že většině lidí tohle vadit nebude, souboje jsou totiž klasickým prvkem her typu Quest for Glory, ale já jsem zjistil, že mě baví řešit hádanky, užívat si příběh, ale bojovat mě vyloženě štve a zdržuje. V některých případech jsem byl dokonce velmi frustrovaný, když jsem se potřeboval někam dostat, protože jsem věděl jak zase postoupit v příběhu dále, ale každou chvíli mě zdržoval nějaký vlk, zloděj, nemrtvý nebo další otravové a chtěli bojovat. Ano, dá se jim utéct a snažil jsem se o to, ale třeba vlkům nebo nemrtvým neutečete, protože vás obklíčí ze všech stran a vám tak nezbývá než celý nudný boj přetrpět. Ale jak říkám, to je asi můj osobní problém, spousta lidí si boj určitě užije.

Nezbývá než hodnotit. Adventurní část hodnotím na 100%, v tomto směru nemám hře co vytknout. Nicméně z celkového finálního hodnocení musím strhnout 10% za souboje, které mě opravdu vyloženě ubíjely a změnily se jen v nutnou "klikačku". Finální hodnocení je tedy 90%.

• • •
13. Červenec, 2019
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Jiří @ 14:27

Tuhle recenzi nechci moc natahovat, protože už se vícekrát nehodlám Františkovi Kotletovi věnovat. Knihu Vlci, tedy jakýsi prequel od Bratrstva krva, jsem nedokázal dočíst. Stává se to málokdy, protože si myslím, že je to pak škoda času a peněz, ale tohle jsem musel zabalit po 53% knihy (to mi ukázala čtečka).

Už ve svých předchozích reakcích jsem si u Leoše Kyši stěžoval na přemíru nudného a zbytečného sexu v jeho knihách. Tentokrát to ale dosáhlo na ještě vyšší příčku a už se to opravdu nedalo číst. Pro info: během několika málo hodin, byla ústa mladé nezletilé holky znásilněna veřejně mužem, následně ženou, mezi tím tím samozřejmě násilné prstění jejího klína a už jen pár hodin po těchto zážitcích, ze kterých by normální dívka skončila v léčebně, tak už to dotyčná chtěla sama, pořádně a jak se říká "natvrdo". Takže i pokud už by někomu nevadila přemíra násilí nebo sexu, případně kombinace obojího, tak tohle je už vyloženě debilita, kterou bychom neměli ztrácet čas!

Je to vlastně moje vina, ano, můžu si za to sám. Sexu bylo v Kyšovo knihách vždycky zbytečně hodně a já se tedy díky tomu sexuálnímu balastu dost často u jeho knih nudil, ale pořád to nějak šlo a já doufal, že se to časem zlepší. Děj Kotletovo knih nikdy nebyl nic extra zásadního, ale byl dost zajímavý na to, abych chtěl vědět jak to dopadne a já nesmyslné a zbytečné scény toleroval. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo a naopak se to dostalo někam, kde to úplně ztrácí soudnost a děj se vlastně úplně vytrácí kamsi na pozadí. Takže jsem to raději zabalil a už v tom nepokračoval.

Zabalil jsem to tedy úplně a zřejmě nadobro a to nejen knihu, ale Kotletu všeobecně. Pokud náhodou v recenzích a doporučeních narazím na Kotletovu novou knihu, tak ji budu buď ignorovat a nebo by to muselo být nějaké opravdu úžasné téma, abych se do téhle sexuální žumpy znovu pustil. Dávám 0% a takto nízké hodnocení jsem snad ještě nikdy žádné knize nedal, nicméně takové hodnocení by měly dostávat knihy, které nejde nudou dočíst.

• • •
31. Prosinec, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život — Jiří @ 11:11

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2019!

Ohňostroj :))

• • •
24. Prosinec, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život — Jiří @ 16:08

Všem čtenářům tohoto blogu přeji šťastné a veselé Vánoce :-).

Ta je, co? ;-)

• • •
25. Květen, 2018
Zařazen do: Ostatní, Filmy, Život — Jiří @ 09:23

Ačkoliv pro mě dnes už nejsou Hvězné války nic zásadního, tak jsem stále jejich fanouškem. No a protože jsem byl včera v Praze a v ten den měl i přemiéru film Solo: Star Wars Story, tak jsme se s kamarádem rozhodli, že na něj zajdeme do kina přímo v Praze. Oba dva 3D technologii pro filmy považujeme za velký omyl, ale přesto jsme jí dali ještě jednu poslední šanci, protože nás spousty lidí přesvědčovaly, že iMax je něco úplně jiného něž klasické 3D. To je ovšem OBROVSKÝ OMYL!
Je to sice polarizační technologie, tudíž oči u toho trpí o něco méně, přesto je pocit z 3D brýlý pro oči pořád nepříjemný a po skončení filmu byly oči šíleně unavené. Obraz není tak ztmavený jako např. u stereoskopické technologie, přesto na barvách určitě ztratí. Ale hlavní neduhy 3D, tedy ta všeobecná rozmazanost všeho, co není v popředí, nebo velmi nepříjemné scrollování obrazu, tak to všechno zůstalo, jen to dostanete naservírované na daleko větším plátně. Vůči ostatním 3D technologiím se navíc ve velmi světlých scénách objevují svislé pruhy.
Takže na iMax klidně zapomeňte. Kdekoliv vám někdo bude cpát 3D brýle, tak tam nechoďte. Bylo to úplně naposledy v životě, co jsem na nějaké 3D byl, už opravdu nikdy víc!

Z výše uvedených důvodů jsem si film o Hanu Solovi moc neužil. Přitom byl určitě vtipný, příjemně, ale nikoliv přehnaně, akční a dějově dost bohatý. Bohužel propracaný svět Hvězdných válek, který je většinou hlavní devizou všech SW filmů, zde ustoupil do 3D rozmazanosti. Až ho uvidím znovu na normální televizi, tak si ho snad už užiju víc.

Závěrem -> SMRT 3D kinům i celé této technologi!

• • •
11. Únor, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Jiří @ 11:35

Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

• • •
1. Leden, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život — Jiří @ 11:39

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2018!

Ohňostroj :))

• • •