·:[ Jiřího blog ]:·
28. Srpen, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiří @ 11:04

Dlouho jsem tu nic nenapsal o knihách, důvod je ale jasný. V půlce května jsem začal číst Kroniky železného druida a včera večer jsem dočetl poslední, konkrétně šestou, v češtině vydanou knihu, tedy povídkovou sbírku Gaiin štít. Napíšu tedy o celé sérii najednou.

Nicméně je pro mě trochu problém sérii nějak dobře a krátce popsat. Jedná se totiž o městskou fantasy, tedy o normální svět, navíc v aktuální době, ale s příměsí nadpřirozena. Jenže ta přidaná nadpřirozená hodnota je zde opravdu velkolepá, protože v tomto světě existuje prakticky všechno, v co kdy věřilo dostatek lidí. Takže většina božstev, kouzelných bytostí nebo třeba mluvící zvířata. Dále je zde množství alternativní nebo té skutečné historie, což knihám dává další rozměr. To všechno v knihách o druidovi Atticovi, respektive o železném druidovi, najdete. 

Co je na knihách ale naprosto super, je přímo dokonale vyprecizovaný poměr mezi humorem, akcí, zajímavými informacemi a tentokrát jsem autorovi odpustil i trošičku té romantiky, která ale nikdy není na překážku ději, jen ho doplňuje (zde se odkazuji na můj velmi negativní názor na příběhy od Františka Kotlety, které jsou plné erotiky a romantiky a děj se úplně vytratil a tedy to není čtení pro .... no pro nikoho).

Říkám si, jestli se má cenu rozepisovat nějak víc. Ono totiž v tomto případě je každý popis trochu zavádějící, protože nevystihne atmosféru knih, která je opravdu velmi příjemná. Doporučuji tedy po knihách o Atticovi sáhnout opravdu každému, protože věřím, že si v nich každý milovník fantasy něco najde. A rozhodně se nenechte odradit vskutku debilními obálkami českých vydání, které knihám dělají velkou ostudu - zde více než kdy jindy platí: "nesuď knihu podle obalu".

Celé sérii dávám vysokých 98%. Jde opravdu o nadprůměrně povedené dílo, které je sice relativně oddychové, ale také nikoliv vyloženě nenáročné. Vlastně bych dokázal jít s hodnocemím i výše, tedy na plný počet, ale pokud začnu srovnávat, tak přece jen dokážu najít pár (jedna nebo dvě ...), knih, které jsou mi maličko bližší. 

• • •
16. Květen, 2020
Zařazen do: Knihy — Jiří @ 09:25

Tahle kniha byla trochu delší, měla cca 700 stránek a neměl jsem teď tolik času číst, takže mi trvala maličko déle (cca 2 a půl měsíce). Ale kniha je za mnou, velmi se mi líbila a já se ještě dneska můžu pustit do nějaké další.

Kniha se skládá ze tří na sebe navazujících příběhů, z nichž každý vydá na samostatnou knihu. Všechny příběhy mají stejné hrdiny, ale úplně jiné prostředí. Nicméně v prvním příběhu se začíná na Zemi a v posledním příběhu se na Zemi končí. Ale v mezičase hlavní hrdinové obletí půlku galaxie a všude se setkají s vetřelci.
Kniha je velmi čtivě napsaná, má spád, ale chybí jí jedna zásadní věc a tou je atmosféra strachu, kterou normálně vetřelci vzbuzují. Tu a tam se nějaká lehounce hororová pasáž mihne, ale žádné mrazení to ve mně nevyvolalo.
Knize dávám hodnocení 80%, určitě stojí za to si ji přečíst, ale nepřistupujte k ní jako k nějakému zásadnímu vetřelčímu dílu, které vás bude nutit zatajovat dech.

• • •
25. Únor, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiří @ 20:38

Čtvrtý díl Vetřelčího cyklu Bouře ve vesmíru, který ovšem s předchozími třemi díly nemá vůbec nic společného, jsem dočetl už začátkem minulého týdne. Dočetl jsem ji tedy za nějaký týden a půl a vlastně jsem ji prakticky zhltl. Přesně takhle si představuji knihu o Vetřelcích.

V tété knize jsou Vetřelci stále hlavním tématem, ale na scénu se dostávají i velmi neobvyklé a skvěle vykreslené postavy. Já vlastně chrakterům zase tolik pozornost nevěnuji (většinou), děj sleduji spíše objektivně a tak jakoby z povzdálí, ale tato kniha byla napsána tak dobře, že jsem se v některých okamžicích cítil jako součást strádající posádky a nenáviděl jsem hlavního skvěle vymyšleného záporáka a stejně tak bylo velmi těžké najít sympatie k hlavní hrdince (hrdinka to je, o tom se polemizovat nedá, ale to slovo má mnoho významů .... bohužel nemůžu prozradit víc, zkazil bych vám překvapení). Takže přestože jsem se s žádnou z postav nedokázal sžít, tak jsem jsem se do děje naplno dostal a autorovi (Alex White) za to u mě patří velký obdiv i uznání.

Děj nemá smysl dlouze rozebírat. Vesmírná stanice se stejným názvem jako kniha samotná, tedy Chladná výheň, zkoumá Vetřelce a společnost Weyland-Yutani tam pošle kontrolora, aby provedl hloubkový audit. Možná by se mohlo zdát, že se jedná o jasně nadefinovaný scénář. Ale napnuti jste od začátku do konce a není nouze o nečekané zvraty a vstup nečekaných nebo úplně nových faktorů do děje.

Jedinou výtku bych měl k českému překladu, respektive ke gramatickým chybám, kterých se překladatelka Dana Chodilová nevyvarovala. Na každé stránce několik velmi hrubých chyb a ještě víc překlepů. Chtělo by to pořádnou korekci.

Jinak ale jen samá chvála. Jedná se o Vetřelčí skvost. Dávám 90%.

• • •
12. Únor, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiří @ 10:10

Tedy je středa a Křížovou palbu jsem dočetl už v sobotu, nicméně k tomu, abych o tom něco napsal, jsem se dostal až teď. 
Křížová palba je pokračováním detektivky Rychlopalba od jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů, tedy od Štěpána Kopřivy. Detektivky normálně vůbec nejsou můj oblíbený žánr, ale "kopřivoviny" mohou být jakékoliv a vždy mě budou bavit. Tato kniha opět nebyla výjimkou a já ji zhltnul asi za 2 týdny a to i přes nedostatek času. 

Co se děje týče, tak Křížová palba poměrně dost plynule (a s minimálním časovým odstupem) navazuje na předchozí díl. Náš oblíbený detektiv z Rychlopalby se tedy vrhá do dalšího vyšetřování na vlastní pěst, opět dělá blbost, že se do toho vůbec pouští a zase při tom nadělá blbosti další.
Je to možná částečně tím, že detektivky opravdu "moc nebaštím" a tedy nejsem ve "vyšetřování" spletitých příběhů zběhlý, ale já vůbec neměl představu, co se tam bude dít dál a kdo za to může. Což je samozřejmě super. Knížka, která má na každé stránce překvapení, vás jen těžko zklame. Nicméně překvapivé to nebylo pouze kvůli mé "detektivní nezkušenosti", ale také kvůli tomu, jak si se čtenářem Štěpán hraje a záměrně mu zatajuje skutečnosti, které ale hlavní hrdina opravdu zjistil. Typickým příkladem je , že o Rusech nepadne nikde ani slovo a pak hlavní hrdina vypálí při nějakém rozhovoru větu a myšlenku nějak takto » "Už vím, že to byli rusáci a nesnaž se to popřít", kdo jiný by to taky mohl být, to už jsem měl promyšlené dávno. « . Autor nám neustále popisuje myšlenkové pochody "detektiva", ale na jeho myšlenkové pochody o Rusech záměrně zapomněl. A to je jen jeden příklad z mnoha a autor si tímto způsobem pomáhá vlastně docela často. Vyloženě mi to nevadí, to překvapení je pak samozřejmě o to větší, takže je to jen taková poznámka o tom, že autor tyto techniky využívá a jsou vlastně hlavním tahounem děje.
A jako vždy tam Štěpán Kopřiva použil spoustu hlášek a neotřelých vtipů. Není to tak vtipné, abyste zahodili knížku a museli se vysmát na zemi, ale jsou to velmi úsměvné a inteligentní vtipy, které se do detektivky, dle mého názoru, perfektně hodí a nejsou ději vůbec na škodu, naopak ho krásně doplňují.

Nemá cenu otálet s hodnocením, za mě to bude 99% (100% mám pořád rezervovaných pouze pro fantastiku, ale jestli bude Štěpán dál psát detektivky, tak to asi přehodnotím ...). Pro fandy Štěpána Kopřivy to je povinnost, pro milovníky detektivek je to povinnost, pro příznivce černého a jízlivého humoru je to povinnost, pro ty, kteří preferují české autory, je to povinnost, takže bych řekl, že je to jasná povinnost pro každého :-D. 

Dodatek: Křížová palba byla delší než Ostrý dráp, který jsem četl před tím, ale četl jsem ji dva týdny, zatímco Ostrý dráp jsem četl přes dva měsíce. To asi hovoří za vše. Nejde o čas, který mate na knihu, ale o čas, který si kniha sama vytvoří svojí zajímavostí a zábavností.

• • •
23. Leden, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiří @ 20:50

Tak konečně je tahle kniha za mnou. Ke konci byl Ostrý dráp od Johna Ringa a Travise S. Taylora opravdu utrpení. Prvních 70% knihy sice nebylo nijak zajímavých, ale i tak to bylo celkem čtivé. Bylo to dobře napsané a byl tam jakoby příslib něčeho zajímavého. Nic zajímavého ale nepřišlo. V těch zbylých 30% knihy už to byla opravdu jen nuda a navíc to působilo tak, jakoby tu knihu dopisoval úplně někdo jiný - vzhledem k tomu, že to napsali dva spisovatelé dohromady, tak je to klidně možné.

Nechce se mi tu vyloženě popisovat zdlouhavě děj, on tam skoro žádný totiž není. Vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrtý a poslední díl cyklu Zrcadlo, tak si myslím, že kniha se pouze pokoušela celý příběh alespoň nějak uzavřít. Ono se tak ale nestalo, takže si mohli tento pokus opravdu odpustit.

Dávám až zbytečně moc vysokých 35%. Když jsem před lety řekl, že po třetím díle s touto sérií ASI končím, tak jsem se toho měl držet. Knihu nedoporučuji nikomu, ani těm, kteří už přečetli předchozí 3 díly - tenhle poslední díl to nezachrání, vlastně úplně naopak, sestupná tendence pokračovala ještě níže a to už ten třetí díl za moc nestál.

Krátká rekapitulace:
První díl - Za zrcadlem - 80% (tohle byla vážně super kniha)
Druhý díl - Vorpalový meč - 60% (hodně to ztratilo šmrnc, ale pořád to šlo)
Třetí díl - Chvastovzácný sok - 40% (to měla být poslední kapka, kvalita šla opravdu velmi nízko)
Čtvrtý díl - Ostrý dráp - 35% (i toto hodnocení je moc vysoké)

PS: protože první kniha v novém roce nestála za nic, tak dnes začnu číst nejnovější knihu od mistra komplikovaných příběhů, tedy od Štěpána Kopřivy - Křížová palba. To bude určitě "jiná káva".

• • •
3. Leden, 2020
Zařazen do: Programování, Linux, Knihy — Jiří @ 11:55

Některé mé programátorské projekty už nejsou jen o jednom scriptu, ale už poměrně narůstají, tudíž je logické začít verzovat a více zálohovat. Základní věci s Gitem jsem samozřejmě uměl už dřív, ale protože si chci pustit i celý vlastní Git server, tak jsem chtěl do Gitu proniknout hlouběji a tudíž jsem si o něm chtěl přečíst něco víc. Samozřejmě oficiální dokumentace je skvělá a je i v češtině a přestože je angličtina v pohodě, tak zrovna tohle si rád přečtu co možná nejrychleji a proto je lepší to číst v mateřštině. Bohužel česká verze knihy Pro Git (v2) je k dispozici pouze ve formátu HTML a já bych si to rád přečetl na čtečce. Nicméně byla možnost si takovou knihu vygenerovat a napadlo mě, že bych někomu mohl ulehčit práci s generováním poslední české verze a dávám jí zde k dispozici:

/soubory/progit2-cz/

• • •
16. Listopad, 2019
Zařazen do: Knihy — Jiří @ 12:33

Víte jak jednoduše poznáte, že je kniha špatná? Když při jejím čtení neustále myslíte na konec a doufáte, aby přišel co nejdřív. Ano, přesně takto na mě působila kniha Relikvie od Tima Lebbona.
Už jsem od Tima přečetl 4 knihy, všechny o vetřelcích a většinou to bylo dobré a v případě knihy Vetřelec - Probuzení šlo o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Tentokrát to ale za moc nestálo ...
V této knize si autor vymyslel vlastní svět a dal mu vlastní pravidla a najednou už to přestalo fungovat. Je to vlastně dnešní obyčejný svět, do kterého Tim jen napasoval kouzelné bytosti. Vzhledem k tomu, že drtivá většina knihy se odehrává v Británii, konkrétně v Londýně, tak tu je podobnost s Harrym Potterem ještě větší. O vykrádání se tu určitě nějedná, ale nápad rozhodně originální není.

Děj se točí ohledně kouzelných tvorů v dnešním světě a jejich velmi pozvolném odhalování. Nejdřív narazítě na nymfu, pak na nějaké velmi staré relikvie, pak konečně na satyra a postupně se k tomu přidávají další kouzelné bytosti, ale všechny jsou stejně velmi upozaděny na úkor hlavní hrdinky Angely a její lásky Vince, kteří jsou hlavními aktéry a z jejichž pohledu vše sledujeme. Bohužel.
Příběh o tom jak holka hledá svého milého už tu byl opravdu mnohokrát a upřímně řečeno červená knihovna není "můj šálek kávy". Když už se člověk má trochu šanci odpoutat od ústřední dvojce, tak autor začne popisovat satyrovo přirození! Sakra proč? Opravdu někoho zajímá, že má satyr vůbec něco mezi nohama? Chápu, že v mýtech jde o bytost s mužskou sexuální silou, ale nevidím jediný důvod proč to v "pohádce o lásce" takto konkretizovat.
Nicméně tyto vítky můžou být jen můj osobní názor a odpor o něčem takovém číst, ale i co se týká svižnosti a zajímavosti děje, tak kniha velmi pokulhává. Celé se to velmi pomalu táhne a do děje se má člověk opravdu velké problémy dostat a s někým se alespoň trochu sžít.

Nemá cenu to dále rozpitvávat. Kniha mě nebavila, obsahovala zbytečné sexuální narážky (nicméně pořád to nedosahuje na šíleného Kotletu, kde je jen sex a žádný děj), hrdinové nebyli zajímaví a do příběhu jsem se nedokázal ponořit a jen jsem doufal, aby už byl konec. Dávám 30% a víc si kniha rozhodně nezaslouží.

• • •
13. Červenec, 2019
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Jiří @ 14:27

Tuhle recenzi nechci moc natahovat, protože už se vícekrát nehodlám Františkovi Kotletovi věnovat. Knihu Vlci, tedy jakýsi prequel od Bratrstva krva, jsem nedokázal dočíst. Stává se to málokdy, protože si myslím, že je to pak škoda času a peněz, ale tohle jsem musel zabalit po 53% knihy (to mi ukázala čtečka).

Už ve svých předchozích reakcích jsem si u Leoše Kyši stěžoval na přemíru nudného a zbytečného sexu v jeho knihách. Tentokrát to ale dosáhlo na ještě vyšší příčku a už se to opravdu nedalo číst. Pro info: během několika málo hodin, byla ústa mladé nezletilé holky znásilněna veřejně mužem, následně ženou, mezi tím tím samozřejmě násilné prstění jejího klína a už jen pár hodin po těchto zážitcích, ze kterých by normální dívka skončila v léčebně, tak už to dotyčná chtěla sama, pořádně a jak se říká "natvrdo". Takže i pokud už by někomu nevadila přemíra násilí nebo sexu, případně kombinace obojího, tak tohle je už vyloženě debilita, kterou bychom neměli ztrácet čas!

Je to vlastně moje vina, ano, můžu si za to sám. Sexu bylo v Kyšovo knihách vždycky zbytečně hodně a já se tedy díky tomu sexuálnímu balastu dost často u jeho knih nudil, ale pořád to nějak šlo a já doufal, že se to časem zlepší. Děj Kotletovo knih nikdy nebyl nic extra zásadního, ale byl dost zajímavý na to, abych chtěl vědět jak to dopadne a já nesmyslné a zbytečné scény toleroval. Jenže ono se to vůbec nezlepšilo a naopak se to dostalo někam, kde to úplně ztrácí soudnost a děj se vlastně úplně vytrácí kamsi na pozadí. Takže jsem to raději zabalil a už v tom nepokračoval.

Zabalil jsem to tedy úplně a zřejmě nadobro a to nejen knihu, ale Kotletu všeobecně. Pokud náhodou v recenzích a doporučeních narazím na Kotletovu novou knihu, tak ji budu buď ignorovat a nebo by to muselo být nějaké opravdu úžasné téma, abych se do téhle sexuální žumpy znovu pustil. Dávám 0% a takto nízké hodnocení jsem snad ještě nikdy žádné knize nedal, nicméně takové hodnocení by měly dostávat knihy, které nejde nudou dočíst.

• • •
6. Červenec, 2019
Zařazen do: Knihy — Jiří @ 09:49

Tento rok už jsem od Míry Žambocha přečetl dvě knihy a tak jsem si řekl, že si klidně dám další. In Nomine Sanguinis je pokračování série Klanové války, které začaly celkem slušným, ale nikoliv přehnaně skvělým Visio in Extremis. Navíc je to kniha z ryze českého prostředí a tedy ne úplně můj šálek kávy. Ke knize jsem tedy přistupoval bez většího očekávání a kniha mě tím pádem mohla pouze příjemně překvapit.

Nicméně extra velké překvapení se nekonalo, kniha je stylem a celkovým pojetím prvnímu dílu opravdu velmi podobná. Akorát místo hlavního hrdiny upíra zde máme hlavního hrdinu vlkodlaka. V knize se toho o lykantropech nedozvíte až tolik, kolik byste si asi představovali - já jsem tedy rozhodně chtěl vědět víc, ale z toho mála mi byla tahle rasa rozhodně sympatičtější než upíři. Mimochodem krvesajové jsou samozřejmě v knize také a plní hlavně roli záporáků.

Tím se dostáváme k příběhu, který je, jak už jsem zmínil, pojmut prakticky stejně jako jednička. Hlavní hrdina vlkodlak se dozvídá, že jeho původní smečka zmizela a vydává se jí na pomoc a cestou za nimi musí všechny "vysvačit do kompostu". Jestli se mu to povede už se musíte dočíst sami.

Kniha je tedy opět slušná, ale nikoliv zásadní nebo úžasná. Dobře se to čte, děj si jde tvrdě za svým a není vyloženě předvídatelný, takže dávám 70%. Jde o nejnižší možné hodnocení v kategorii "dobrá kniha, kterou mohu doporučit". Ale ano, doporučit ji stále s čistým svědomím mohu, jen od ní němějte přehnaná očekávání a rozhodně nebudte zklamáni.

• • •