Nacházíte se v kategorii: Zvolená kategorie (už) neexistuje, zobrazeny všechny kategorie.

16. Květen, 2020
Zařazen do: Knihy — Jiri @ 09:25

Tahle kniha byla trochu delší, měla cca 700 stránek a neměl jsem teď tolik času číst, takže mi trvala maličko déle (cca 2 a půl měsíce). Ale kniha je za mnou, velmi se mi líbila a já se ještě dneska můžu pustit do nějaké další.

Kniha se skládá ze tří na sebe navazujících příběhů, z nichž každý vydá na samostatnou knihu. Všechny příběhy mají stejné hrdiny, ale úplně jiné prostředí. Nicméně v prvním příběhu se začíná na Zemi a v posledním příběhu se na Zemi končí. Ale v mezičase hlavní hrdinové obletí půlku galaxie a všude se setkají s vetřelci.
Kniha je velmi čtivě napsaná, má spád, ale chybí jí jedna zásadní věc a tou je atmosféra strachu, kterou normálně vetřelci vzbuzují. Tu a tam se nějaká lehounce hororová pasáž mihne, ale žádné mrazení to ve mně nevyvolalo.
Knize dávám hodnocení 80%, určitě stojí za to si ji přečíst, ale nepřistupujte k ní jako k nějakému zásadnímu vetřelčímu dílu, které vás bude nutit zatajovat dech.

• • •
1. Duben, 2020
Zařazen do: Ostatní, Hry, Život — Jiri @ 17:04

Protože mě hra nebavila, tak nechci tento zápisek natahovat, ale uvidíme jak to půjde.

Když jsem dohrál Heroin's Quest, tak jsem se prakticky hned pustil do dalšího adventurního počinu od studia Crystal Shard a tím byl Quest for Yrolg. Jedná o opravdu malou hru, nikoliv plnohodnotnou adventuru a velmi mě to nebavilo, přestože na přemýšlení to sice bylo, ale také to byla hra na pokus/omyl a to mě moc nebere. Takže po pár pokusech a omylech jsem to vzdal, protože takhle podle mě adventura vypadat nemá.

Ale Heroin's Quest byl tak skvělý, že jsem studiu Crystal Shard chtěl dát další šanci. Druhým největším počinem studia Crystal Shard je A Tale of Two Kingdoms. To je už jednoznačně pravá adventura, příběh je rozsáhlý, puzzle jsou složité, ale je tu opět spousta míst, kde můžete umřít, někdy i strašnou smrtí a pak následuje systém pokus/omyl a opakované umírání a loadování poslední uložené pozice. Ke cti autorů nicméně nutno přičíst fakt, že z každé situace opravdu lze nelézt řešení a nikdy jsem se nedostal do situace, kdy by mi například v nějakou, pro příběh důležitou, chvíli chyběl nějaký předmět a já musel velkou část hry hrát znovu.

Za příběh a atmosféru bych tedy dal 80% a za těch nespočet možností, jak ve hře můžete umřít bych strhnul 11%, tedy celkové hodnocení hry bych nechal na 69% - od sedmdesáti jsou hry už fakt super a tahle se k tomu může v některých chvílích blížit, ale celkově tak dobrá není.

• • •
25. Únor, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiri @ 20:38

Čtvrtý díl Vetřelčího cyklu Bouře ve vesmíru, který ovšem s předchozími třemi díly nemá vůbec nic společného, jsem dočetl už začátkem minulého týdne. Dočetl jsem ji tedy za nějaký týden a půl a vlastně jsem ji prakticky zhltl. Přesně takhle si představuji knihu o Vetřelcích.

V tété knize jsou Vetřelci stále hlavním tématem, ale na scénu se dostávají i velmi neobvyklé a skvěle vykreslené postavy. Já vlastně chrakterům zase tolik pozornost nevěnuji (většinou), děj sleduji spíše objektivně a tak jakoby z povzdálí, ale tato kniha byla napsána tak dobře, že jsem se v některých okamžicích cítil jako součást strádající posádky a nenáviděl jsem hlavního skvěle vymyšleného záporáka a stejně tak bylo velmi těžké najít sympatie k hlavní hrdince (hrdinka to je, o tom se polemizovat nedá, ale to slovo má mnoho významů .... bohužel nemůžu prozradit víc, zkazil bych vám překvapení). Takže přestože jsem se s žádnou z postav nedokázal sžít, tak jsem jsem se do děje naplno dostal a autorovi (Alex White) za to u mě patří velký obdiv i uznání.

Děj nemá smysl dlouze rozebírat. Vesmírná stanice se stejným názvem jako kniha samotná, tedy Chladná výheň, zkoumá Vetřelce a společnost Weyland-Yutani tam pošle kontrolora, aby provedl hloubkový audit. Možná by se mohlo zdát, že se jedná o jasně nadefinovaný scénář. Ale napnuti jste od začátku do konce a není nouze o nečekané zvraty a vstup nečekaných nebo úplně nových faktorů do děje.

Jedinou výtku bych měl k českému překladu, respektive ke gramatickým chybám, kterých se překladatelka Dana Chodilová nevyvarovala. Na každé stránce několik velmi hrubých chyb a ještě víc překlepů. Chtělo by to pořádnou korekci.

Jinak ale jen samá chvála. Jedná se o Vetřelčí skvost. Dávám 90%.

• • •
12. Únor, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiri @ 10:10

Tedy je středa a Křížovou palbu jsem dočetl už v sobotu, nicméně k tomu, abych o tom něco napsal, jsem se dostal až teď. 
Křížová palba je pokračováním detektivky Rychlopalba od jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů, tedy od Štěpána Kopřivy. Detektivky normálně vůbec nejsou můj oblíbený žánr, ale "kopřivoviny" mohou být jakékoliv a vždy mě budou bavit. Tato kniha opět nebyla výjimkou a já ji zhltnul asi za 2 týdny a to i přes nedostatek času. 

Co se děje týče, tak Křížová palba poměrně dost plynule (a s minimálním časovým odstupem) navazuje na předchozí díl. Náš oblíbený detektiv z Rychlopalby se tedy vrhá do dalšího vyšetřování na vlastní pěst, opět dělá blbost, že se do toho vůbec pouští a zase při tom nadělá blbosti další.
Je to možná částečně tím, že detektivky opravdu "moc nebaštím" a tedy nejsem ve "vyšetřování" spletitých příběhů zběhlý, ale já vůbec neměl představu, co se tam bude dít dál a kdo za to může. Což je samozřejmě super. Knížka, která má na každé stránce překvapení, vás jen těžko zklame. Nicméně překvapivé to nebylo pouze kvůli mé "detektivní nezkušenosti", ale také kvůli tomu, jak si se čtenářem Štěpán hraje a záměrně mu zatajuje skutečnosti, které ale hlavní hrdina opravdu zjistil. Typickým příkladem je <spoiler>, že o Rusech nepadne nikde ani slovo a pak hlavní hrdina vypálí při nějakém rozhovoru větu a myšlenku nějak takto » "Už vím, že to byli rusáci a nesnaž se to popřít", kdo jiný by to taky mohl být, to už jsem měl promyšlené dávno. « </spiler>. Autor nám neustále popisuje myšlenkové pochody "detektiva", ale na jeho myšlenkové pochody o Rusech záměrně zapomněl. A to je jen jeden příklad z mnoha a autor si tímto způsobem pomáhá vlastně docela často. Vyloženě mi to nevadí, to překvapení je pak samozřejmě o to větší, takže je to jen taková poznámka o tom, že autor tyto techniky využívá a jsou vlastně hlavním tahounem děje.
A jako vždy tam Štěpán Kopřiva použil spoustu hlášek a neotřelých vtipů. Není to tak vtipné, abyste zahodili knížku a museli se vysmát na zemi, ale jsou to velmi úsměvné a inteligentní vtipy, které se do detektivky, dle mého názoru, perfektně hodí a nejsou ději vůbec na škodu, naopak ho krásně doplňují.

Nemá cenu otálet s hodnocením, za mě to bude 99% (100% mám pořád rezervovaných pouze pro fantastiku, ale jestli bude Štěpán dál psát detektivky, tak to asi přehodnotím ...). Pro fandy Štěpána Kopřivy to je povinnost, pro milovníky detektivek je to povinnost, pro příznivce černého a jízlivého humoru je to povinnost, pro ty, kteří preferují české autory, je to povinnost, takže bych řekl, že je to jasná povinnost pro každého :-D. 

Dodatek: Křížová palba byla delší než Ostrý dráp, který jsem četl před tím, ale četl jsem ji dva týdny, zatímco Ostrý dráp jsem četl přes dva měsíce. To asi hovoří za vše. Nejde o čas, který mate na knihu, ale o čas, který si kniha sama vytvoří svojí zajímavostí a zábavností.

• • •
23. Leden, 2020
Zařazen do: Život, Knihy — Jiri @ 20:50

Tak konečně je tahle kniha za mnou. Ke konci byl Ostrý dráp od Johna Ringa a Travise S. Taylora opravdu utrpení. Prvních 70% knihy sice nebylo nijak zajímavých, ale i tak to bylo celkem čtivé. Bylo to dobře napsané a byl tam jakoby příslib něčeho zajímavého. Nic zajímavého ale nepřišlo. V těch zbylých 30% knihy už to byla opravdu jen nuda a navíc to působilo tak, jakoby tu knihu dopisoval úplně někdo jiný - vzhledem k tomu, že to napsali dva spisovatelé dohromady, tak je to klidně možné.

Nechce se mi tu vyloženě popisovat zdlouhavě děj, on tam skoro žádný totiž není. Vzhledem k tomu, že se jedná o čtvrtý a poslední díl cyklu Zrcadlo, tak si myslím, že kniha se pouze pokoušela celý příběh alespoň nějak uzavřít. Ono se tak ale nestalo, takže si mohli tento pokus opravdu odpustit.

Dávám až zbytečně moc vysokých 35%. Když jsem před lety řekl, že po třetím díle s touto sérií ASI končím, tak jsem se toho měl držet. Knihu nedoporučuji nikomu, ani těm, kteří už přečetli předchozí 3 díly - tenhle poslední díl to nezachrání, vlastně úplně naopak, sestupná tendence pokračovala ještě níže a to už ten třetí díl za moc nestál.

Krátká rekapitulace:
První díl - Za zrcadlem - 80% (tohle byla vážně super kniha)
Druhý díl - Vorpalový meč - 60% (hodně to ztratilo šmrnc, ale pořád to šlo)
Třetí díl - Chvastovzácný sok - 40% (to měla být poslední kapka, kvalita šla opravdu velmi nízko)
Čtvrtý díl - Ostrý dráp - 35% (i toto hodnocení je moc vysoké)

PS: protože první kniha v novém roce nestála za nic, tak dnes začnu číst nejnovější knihu od mistra komplikovaných příběhů, tedy od Štěpána Kopřivy - Křížová palba. To bude určitě "jiná káva".

• • •
3. Leden, 2020
Zařazen do: Programování, Linux, Knihy — Jiri @ 11:55

Některé mé programátorské projekty už nejsou jen o jednom scriptu, ale už poměrně narůstají, tudíž je logické začít verzovat a více zálohovat. Základní věci s Gitem jsem samozřejmě uměl už dřív, ale protože si chci pustit i celý vlastní Git server, tak jsem chtěl do Gitu proniknout hlouběji a tudíž jsem si o něm chtěl přečíst něco víc. Samozřejmě oficiální dokumentace je skvělá a je i v češtině a přestože je angličtina v pohodě, tak zrovna tohle si rád přečtu co možná nejrychleji a proto je lepší to číst v mateřštině. Bohužel česká verze knihy Pro Git (v2) je k dispozici pouze ve formátu HTML a já bych si to rád přečetl na čtečce. Nicméně byla možnost si takovou knihu vygenerovat a napadlo mě, že bych někomu mohl ulehčit práci s generováním poslední české verze a dávám jí zde k dispozici:

https://jiri.one/soubory/progit2-cz/

• • •
31. Prosinec, 2019
Zařazen do — Jiri @ 09:40

Všem čtenářům tohoto blogu přeji úspěšný a samozřejmě šťastný nový rok 2020!

Ohňostroj :))

• • •
25. Prosinec, 2019
Zařazen do: Život — Jiri @ 15:19

NE! ... Tím bych samozřejmě mohl tento subjektivní zápisek skončit, ale pojďme si trochu rozebrat, proč si to myslím. Pro začátek pár definic:
Česká Wikipedie definuje slovo "hater" takto: "Hater (z angl., "hate=nenávidět") je hanlivý termín, který se vztahuje k osobě nebo skupině, která vyjadřuje nenávist na veřejných fórech." a Oxfordský slovník toto označení definuje takto: "Osoba, které má silný nesouhlas až odpor ke konkrétním osobám nebo věcem." Abychom celý termín upřesnili, tak přidám ještě jednu větu z České Wikipedie, která jasně říká, že Hater není Troll: "I přesto, že oba dva mohou mít tendenci psát agresivní komentáře, troll nemá ve skutečnosti žádný názor na věc, ale jen komentuje za účelem vynutit si pozornost, vyvolat polemiku nebo vytvořit emocionální reakci uživatele."
Z toho nám plyne několik věcí (v každém bodě vytučním to, co určuje jeho pointu):

  1. Termín je to hanlivý, tudíž jeho použití by asi nemělo být používáno na člověka, který pouze vyjadřuje nějaký svůj negativní názor. To, že je názor negativní, ještě neznamená, že není velmi pevně konzistentní a třeba může svojí logikou převyšovat jakoukoliv pozitivní obhajobu "hejtované" věci. Pokud tedy někoho nazvete "hejtrem" za to, že třeba obhajuje svoji nelibost v poslední Hvězdných válkách, tak mu vlastně za jeho názor nadáváte a tím jste sami sebe (a svoji pozici a názor) degradovali pod tu jeho.

  2. Hater opravdu není troll. Jak je patrné už z uvedené definice, tak být negativní v žádném případě neznamená, že na sebe chcete upoutat pozornost nebo svým názorem někomu ublížit. Negativní názor si tedy zaslouží stejnou validitu, jako názor pozitivní. V některých případech bych dokonce doporučil negativním názorům věnovat zvýšenou pozornost, protože to může znamenat, že dotyčný zapojil více kritického myšlení a dostal se někam, kam vy ve své myšlenkové mapě ne – abych to zkrátil a vysvětlil, tak si na to vymyslím vlastní jednoduché přísloví: „Pro růže nevidíte ten hnůj vespod“. Dále velmi zajímavě validitu a hodnotu negativních názorů demonstruje také tzv. Opatrnost desátého muže.

  3. Bez „hejtu“ by všechno bylo stoprocentní a sami víte, že stoprocentní není nic na světě. Je to trochu parafráze na: „není dobra bez zla“, ale daleko více to připouští „šedé zóny“ respektive „něco mezi“ a rozhodně to neurčuje, která strana je tady ve skutečnosti zlem a která dobrem.

  4. Ten hlavní problém je v negativních emocích, ale nikoliv těch od „hatera“, ale těch následných, které on svým negativním postojem u druhých vyvolá. Negativní komentáře jsou totiž velmi často také agresivní a pak podtrhují tu samotnou negativitu. Tím vůbec nemusí být ztracena nebo omezena informativní hodnota celého negativního příspěvku/názoru, ale je snadné se tím nechat unést a ty důležité informace ignorovat. Nicméně to opravdu není problém negativního názoru, ale právě protistrany. Ano, agresivita by tam ideálně být neměla. Bohužel ale, vzhledem k tomu, že tu pomyslnou hranici, kdy je to pouze informativní a kdy už je to agrese, má každý jinde, tak se tomu nelze úplně při prezentaci negativního názoru vyhnout. Agrese navíc může být i v pozitivním postoji, ta je ale daleko méně vnímána a tím je vlastně nebezpečnější.

  5. Hejtí právě praví fanoušci. Ano, největší kritika a vlna nevole přece zaznívá právě od toho, kdo je fanouškem a chce, aby se dílo, které kritizuje, vylepšovalo. Opět typickým příkladem je, když někdo nadává na některou trilogii Star Wars a upozorňuje, že ta jiná jeho oblíbená byla v tom a tom lepší. Zaslepení fanoušci, kteří nekritizují a zaměrně, i přes jejich skutečný názor, říkají, jak je to skvělé dílo, naopak svému favoritovi ubližují, protože bez objektivní zpětné reakce to nebude nikdy fungovat a to především komerčně.

Co jsem tím vlastně chtěl říct? Kritizujte, klidně buďte velmi negativní, pokud to tak cítíte a absolutně nic si nedělejte z toho, že vás někdo nazve „hejtrem“. Znamená to pouze to, že je z vašeho názoru nešťastný a nemá protiargument, nikoli to, že by váš názor nebyl v pořádku. Nicméně stále dbejte na to, abyste vždy jen vyjadřovali svůj názor a ideálně si uvědomte, že negativním názorem snáze někomu ublížíte a tedy nebuďte útoční, ale maximálně konstruktivní.

• • •
24. Prosinec, 2019
Zařazen do: Život — Jiri @ 17:45

Všem čtenářům tohoto blogu přeji šťastné a veselé Vánoce :-).

Ta je, co? ;-)

• • •
16. Listopad, 2019
Zařazen do: Knihy — Jiri @ 12:33

Víte jak jednoduše poznáte, že je kniha špatná? Když při jejím čtení neustále myslíte na konec a doufáte, aby přišel co nejdřív. Ano, přesně takto na mě působila kniha Relikvie od Tima Lebbona.
Už jsem od Tima přečetl 4 knihy, všechny o vetřelcích a většinou to bylo dobré a v případě knihy Vetřelec - Probuzení šlo o jednu z nejlepších knih, jakou jsem kdy četl. Tentokrát to ale za moc nestálo ...
V této knize si autor vymyslel vlastní svět a dal mu vlastní pravidla a najednou už to přestalo fungovat. Je to vlastně dnešní obyčejný svět, do kterého Tim jen napasoval kouzelné bytosti. Vzhledem k tomu, že drtivá většina knihy se odehrává v Británii, konkrétně v Londýně, tak tu je podobnost s Harrym Potterem ještě větší. O vykrádání se tu určitě nějedná, ale nápad rozhodně originální není.

Děj se točí ohledně kouzelných tvorů v dnešním světě a jejich velmi pozvolném odhalování. Nejdřív narazítě na nymfu, pak na nějaké velmi staré relikvie, pak konečně na satyra a postupně se k tomu přidávají další kouzelné bytosti, ale všechny jsou stejně velmi upozaděny na úkor hlavní hrdinky Angely a její lásky Vince, kteří jsou hlavními aktéry a z jejichž pohledu vše sledujeme. Bohužel.
Příběh o tom jak holka hledá svého milého už tu byl opravdu mnohokrát a upřímně řečeno červená knihovna není "můj šálek kávy". Když už se člověk má trochu šanci odpoutat od ústřední dvojce, tak autor začne popisovat satyrovo přirození! Sakra proč? Opravdu někoho zajímá, že má satyr vůbec něco mezi nohama? Chápu, že v mýtech jde o bytost s mužskou sexuální silou, ale nevidím jediný důvod proč to v "pohádce o lásce" takto konkretizovat.
Nicméně tyto vítky můžou být jen můj osobní názor a odpor o něčem takovém číst, ale i co se týká svižnosti a zajímavosti děje, tak kniha velmi pokulhává. Celé se to velmi pomalu táhne a do děje se má člověk opravdu velké problémy dostat a s někým se alespoň trochu sžít.

Nemá cenu to dále rozpitvávat. Kniha mě nebavila, obsahovala zbytečné sexuální narážky (nicméně pořád to nedosahuje na šíleného Kotletu, kde je jen sex a žádný děj), hrdinové nebyli zajímaví a do příběhu jsem se nedokázal ponořit a jen jsem doufal, aby už byl konec. Dávám 30% a víc si kniha rozhodně nezaslouží.

• • •

Strany:
[_] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26]