Nacházíte se v kategorii: Knihy

18. Červen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:46

Třetí a závěrečný díl série Bouře ve vesmíru mě příjemně překvapil. Druhý díl se totiž opravdu velmi táhnul a moc mě nabavil. I proto jsem se ke třetímu dílu dostal až s takovým zpožděním. Nicméně jsem rád, že jsem ho nakonec úplně nezavrhl, protože tentokrát to bylo opravdu velmi dobré počtení. Navíc už konečně došlo i na nějaký ten strach, který ve mně v předchozích dvou dílech Tim Lebbon nevyvolal vůbec (v knihách o vetřelcích to považuji za velký nedostatek).

Tento díl považuji z celé série za nejlepší a můžu ho opravdu velmi doporučit, ale upozorňuji, že kniha plynule navazuje na předchozí díly, takže se k ní musíte propracovat. Samostatně by kniha vůbec nefungovala. Dávám 75% a skoro bych šel někam výš, ale přece jen tu stále pachuť z druhého dílu a v tomto případě je nutné brát v potaz i celou sérii, které nás k této knize dovede.

• • •

Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:39

Šestý díl z knižní série o světě, který je plný "strašidel", na jejichž likvidaci nemá vláda lidi a musí to tedy ve většině zemí přeprodávat soukromým společnostem, je za mnou a byla to opět jízda. Nemá cenu se rozepisovat nějak dlouze, protože kniha jen dál rozvíjí příjeh o Owenu Pittovi a jeho "nadpozemském osudu". Jediné, co bych knize vytknul, že tentokrát je podle mě trochu nedotažený a až moc otevřený konec, jinak je to super a dalšího dílu už se nemůžu dočkat. Dávám 80% - za konec prostě musím ubírat.

• • •
12. Květen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 14:01

Poslední díl první série Kladiva je za mnou. Bylo to dost dobré počtení, ale nějak se mi nelíbil ten konec.
Konce bývají otevřené nebo uzavřené a tenhle je někde na pomezí, protože to hlavní se uzavřelo, ale zároveň to otevřelo některé další otázky. Nicméně to samozřejmě chápu, alespoň je čtenář nalákán na další knihu a vlastně celou sérii. Bohužel je tu jeden problém, který mě opravdu znepokojil a který rozhodne o tom, zda Kladivo budu nebo nebudu číst dál <spoiler>: "Oživí někdo nejlepší postavu Kladiva, tedy Vincence, a nebo je nadobro mrtvý a tím je pro mě mrtvé i celé Kladivo?" </spoiler>

• • •
20. Duben, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 16:49

Knihy Bakly 6 - Hledání smrti a Bakly 7 - V objetí smrti tvoří vlastně jeden dlouhý román. Bakly 6 je utnut opravdu přesně v polovině a vy prostě musíte hned sáhnout po dalším dílu (bohužel ti, kteří četli šestku hned po vydání, tak si museli pár měsíců na sedmičku počkat, ale to není můj případ). Oba díly samozřejmě napsal Míra Žamboch, který Baklymu už před hezkou řádkou let "vdechnul život".

Obě knihy jsou psány trochu jiným stylem, než kterým Míra psal poslední roky. Míra se tady pustil mnohem více do popisů postav, do vykreslování jejich charakterů a celkově tady byl hodně upovídaný - obrovské číslo 840 stránek za obě knihy hovoří za vše.
Někdo by dokonce mohl říct, že knihy napsala žena, protože některé upovídané ženské autorky se mnohem častěji pouštějí například do popisu jídla (Hunger Games, ...). O jídle je toho v knize řečeno opravdu mnoho a vy víte o stravovacích návycích prakticky všech hlavních postav a i ty vedlejší postavy toho dost zbaští :-). Tím samozřejmě nechci nikoho od knih odradit, ale řekl bych, že v knize o neporazitelném magii nasávajícím zabijákovi se přece nechcete dočíst o paštice v jiném kontextu, než že jí Bakly z někoho udělal a né několikrát číst o tom, jak si jí někdo maže na chleba. To v takové knize opravdu nemá co dělat a bohužel je tam toho pro celý regiment jedlíků.
Zmíněný objem stran tedy není zapříčiněn obsáhlým příběhem, ale jednoznačně zbytečnou popisností všeho možného s jídlem v první řadě.
Nicméně zbytek knihy už je starý dobrý Žamboch a ještě starší a samozřejmě né ještě lepší, ale jako vždy nejlepší, Bakly. Sice nedostal tolik prostoru, kolik by si ten hromotluk zasloužil, ale každou chvíli s ním si opravdu užijete. Zbytek postav v knize je také dost zajímavý a přestože se tu a tam neubráníte myšlenkám typu: "To už zase žerou?", tak se většinou vůbec nenudíte a Míra Ž. je pořád mistr slova, takže se to čte velmi dobře.
Příběhově jde o sice nesmírně rozvětvený, ale v jádru docela jednoduchý, děj. V Grafzatze, což je jedno obrovské město na pobřeží, se do kanálu dostala příšera, která je opravdu odporná a všeho schopná a kdo jiný by si s ní měl poradit než neustále smrt hledající Bakly. Od hlavního jádra příběhu se větví opravdu mnoho vazeb, které se od hlavního děje nikdy moc nevzdalují a nejde tedy o nějaké minipříběhy, ale o součást jednoho velkého dějového celku a vlastně všechny ty větvě jsou pro děj něčím důležité. Zde ještě poznamenám, že přestože je rozvětvení opravdu rozsáhlé, tak ho není problém sledovat a tu a tam nám tu či onu větev autor znovu připomene, abyste se opravdu nemohli ztratit.
Je to velmi čtivé a na konci autorovi odpustíte veškerou "ukecanost" a kniha vás nezklame. Pocit z Baklyho je pořád stejný a o něj jde především. Dávám 85% oběma knihám dohromady a neubírám za to, že je to rozděleno do dvou knih, protože jsem to četl najednou, ale jinak bych za tu nepříjemnost, stejně jako někteří už přede mnou, nějaké procento strhnul.

 

• • •
25. Březen, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 14:46

Někdy minulý týden jsem dočetl knihu Dlouhý sprint s ozvěnou od Míry Žambocha a bylo to tak svělé, že jsem začal rovnou číst Baklyho 6 - Hledání smrti.

• • •
11. Únor, 2019
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 20:21

Tak těmito dvěma knihami jsem přečetl kompletně všechno, co kdy napsala největší legenda českého sci-fi, tedy Jiří Kulhánek. K autorovi rovnou poznamenám, že je velká škoda, že už nic nepíše. Nic takového, jako dokázal napsat on, na české a ba ani světové scéně není.

Knihy se opět četly skvěle. První dva díly sice působily přeplácaně, ale člověk zvládl sledovat děj absolutně v pohodě. U trojky a čtyřky se pocit přeplácanosti vytratil a vrátil se až úplně na konci, kdy do sebe všechno svým způsobem zapadlo a zároveň absolutně nezapadlo .... nemůžu to úplně dobře popsat, když ani sám hlavní hrdina nevěděl o co vlastně jde :).

Knihy určitě doporučuji všem, takhle se to má dělat, tohle je prostě takřka bezvadné počtení. Abych ale úplně jen nechválil, tak některá Kulhánkova díla se mi líbila více, proto dávám celé sérii "jen 90%".

• • •
31. Prosinec, 2018
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 11:26

Protože jsem tenhle rok přečetl 4 knihy od Frantička kotlety, tak jsem chtěl začít číst také něco lepšího. Volba samozřejmě padla na českou spisovatelskou legendu, tedy Jiřího Kulhánka a jeho početně nejrozsáhlejší dílo o pěti knihách - Divocí a zlí. Zatím mám za sebou první dvě knihy a musím říct, že přestože mi to zpočátku přišlo opravdu velmi přeplácané (křižáci, kyberkentauři, Merlin, ....), tak pořád je to asi tak o 7 levelů výše než zmíněný Kotleta.
Celkovou recenzi udělám, až dočtu všech 5 knih.

• • •
20. Srpen, 2018
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:04

Protože v poslední době jsem v jednom kole, tak čtu spíše jednoduché knihy, u kterých se nemusím tolik soustředit a přemýšlet a přesně tohle kritérium splňují knihy Františka Kotlety (alias Leoše Kyši). Už jsem tady oněm několikrát psal, je to prostě takový generátor jednoduchých příběhů, které nakonec nejsou tak špatné a lehce i pobaví.
Kniha Lovci je přesně taková, jakou bych od Leoše čekal. Tedy nic zásadního na co bych dlouho vzpomínal a od čeho bych se nemohl odtrhnout. Když člověk nemá čas, tak se ke knize může po týdnu nebo i po měsíci vrátit a díky její jednoduchosti, tak není problém se opět rychle zorientovat.

Příběh vypráví o Praze roku 2050, kdy už technologie pokročila natolik, aby lidé mohli být vylepšování na úroveň superpadouchů (což je termín, který je v knize opravdu používán) a pro boj s nimi jsou zde i vylepšení policisté. Zápletka je celkem jasná, tedy, že vylepšení policisté vlastně s vylepšenými superpadouchy spolupracují a je tu jen jeden čestný polda, který ten doposud skvěle fungující, ale nečestný a prohnilý, systém hodlá zničit. Jestli se mu to povede, to už si přečtěte sami, ale že Mlejnkova (trochu divné ale rozhodně originální jméno hlavního hrdiny) cesta bude plná střílení, nějakých těch hlášek a i trochy sexu (o dost méně než třeba v poslední knize Spadu), tak o tom u Franty Kotlety nemusíte vůbec pochybovat.

Dávám 69%. Skoro bych šel na těch sedmdesát, ale na sedmdesátce už začínají knihy, které už koketují s vyjímečností a nebo mají třeba nějaký zajímavý přesah. Takové kvality kniha určitě nemá. Nicméně její účel je pobavit a odreagovat a to splňuje skvěle. Prostě jednoduché čtivo do vlaku pro každého :-).

• • •
4. Květen, 2018
Zařazen do: Knihy — Klerik @ 09:59

Tato recenze bude trochu delší než dělám obvykle, protože jednak je to recenze na celou trilogii SPAD (tedy 3 knihy) a druhak bych se chtěl trochu víc rozepsat o autorovi této série, tedy o Františku Kotletovi alias Leošovi Kyšovi – tím rovnou začnu.

Knih od Kotlety už jsem pár přečetl, jednalo se o trilogii Bratrstvo krve a duologii Perunova krev. Tyto dvě zmíněné série trpěly jedním obrovským nedostatkem nebo spíš přebytkem a tím byl sex. Nejsem žádný puritán, ale když si čtu nějakou fantastiku, tak mě nezajímá kdo, s kým a jak a ještě do detailů. To byla opravdu velká slabina Leošovo knih a když se nad jeho knihami člověk zamyslel, tak zjistil, že nebýt toho sexu, tak z Perunovy krve je jen jedna kniha a z Bratrstva krve vlastně taktéž jen jedna.
Dalším negativním faktorem byla samotná image autora, který, zřejmě v rámci nějakého zvráceného marketingu, ze sebe dělal řezníka, Mauglího, mafiána a celkově záhadného člověka, přitom bylo nadmíru jasné, že nic z toho není pravda. V tomto kontextu nemůžu nevzpomenout smyšlené interview s Kotletou a tehdejší šéfredaktorkou časopisu Pevnost, které bylo tak moc umělé, až si člověk při čtení říkal, že na konci musí být nějaké vysvětlení ohledně pokusu o vtip. O vtip se samozřejmě jednalo, ale přiznaný, bohužel - pokud vím, tenkrát nebyl a celé se to tvářilo jakoby vážně a čtenář tedy asi měl uvěřit, že Franta se nechal od šéfredaktorky zpovídat pouze do doby, dokud mu dovolila sahat na její prsa.
Poslední rýpnutí, zkusím už jen v krátkosti, se opět týká marketingu a osoby autora, nikoliv samotných jeho knih. Kotleta je totiž marketingově srovnáván s Kulhánkem nebo dokonce Kopřivou a Žambochem a celkově je nám Kotleta předkládán jako mistr české fantastiky (?!!?).
Ačkoliv lze určitě říct, že tu jistá podobnost se zmíněnými autory určitě je - především jeden hrdina a hodně akce proložené humorem, tak tímto celá podobnost končí. Žamboch je vědec a v jeho knihách se to odráží tak moc, až je občas nutné si některé věci dohledat, aby člověk vše lépe pochopil a jeho světy jsou tak pestré a vyprecizované, až se zdají reálnější než samotný reálný svět. Kopřiva je mistr slova a hláskuje až nad úrovní, kterou Google absolutně nedává, navíc jeho příběhy jsou kolikrát tak zamotané (Asfalt) a je v nich tolik proměnných, že člověk ani nedokáže odhadnout další stránku, natož jak skončí celá kniha. A Kulhánek kombinuje vědu, akci, hlášky, ale zároveň (a to opravdu vždy!) tvoří atmosféru, která člověka nutí tajit dech, protože se opravdu bojí o osud hrdiny a kolikrát i ten svůj ( 😊 ).
Ve srovnání s touto trojící nejlepších českých autorů a jejich děl, pak určitě Kotleta nepůsobí jako nějaký mistr, ale spíš jako nedostudovaný učeň, jehož díla jsou v tomto srovnání plytká a nabalená zbytečným a vulgárním sexem.

Nic proti Františku Leošovi Kotletovi Kyšovi, kdyby se neprofiloval tak, jak se profiluje, tak bych vlastně jeho samotného i jeho knihy (kromě té přemíry sexu) měl docela rád. Kotletovy knihy totiž nabízejí něco, co třeba ostatní s ním srovnávaní autoři nenabízejí –> jednoduchost! A teď to myslím v tom dobrém nebo spíš nejlepším slova smyslu. Leošova díla nejsou vyloženě stoprocentně předvídatelná (přece jen, například když zkombinujete mimozemšťany, lidi a upíry, tak tam jde vymyslet prakticky cokoliv), ale nemusíte v textu hledat nějaké složitosti, extra skrytá vodítka, nějaké přesahy, či dokonce něco zásadního. Všechno je jednoduché, přehledné (to musím vyzdvihnout, opravdu se nikdy neztratíte, i když knihu na nějaký čas odložíte a v tom je Kotleta naprosto super), velmi čtivě napsané a přitom nikoliv vyloženě lineární. Toto jsou vlastnosti, pro které má být pan Kyša vyzdvihován a nikoliv, aby ho někdo velebil jako nějakého mistra (tohle slovo je opravdu v jeho marketingu použito a nejde jen o oslovení, kterým své oblíbené autory častují jejich fanoušci).

A nyní už k samotné trilogii Spad:
1. díl – Spad: V knize je opravdu méně sexu, než jsme u Kotlety zvyklí (díky Franto, umíš to i bez té své sexuální frustrace 😊), takřka tam není sex žádný, pouze pár zmínek a můžete se tedy soustředit na děj. Ten nás provází nejdříve postapokalyptickou Prahou, pak Šumavou a nakonec se dostáváme až k Brnu, jehož dobývání v malé skupince lidí je taktéž vyvedenou částí. Popis zničené společnosti je opravdu povedený, putování je dobře popsané, nechybí skvělá akce, které je tak akorát a je dobře propracovaná. Nechybí všudypřítomný humor, který nepůsobí suše, ale rozhodně se u knihy nebudete popadat za břicho. Velmi dobře také hodnotím doplňující a vysvětlující dějovou lini z japonského tisku.
Knize dávám 75%.
2. díl – Poločas rozpadu: Kniha začíná cca rok (opravdu plus mínus, teď si nepamatuji přesně ten časový úsek na měsíce) po prvním dílu a hlavní hrdina Michálek je zde samozvaným, ale uznávaným a obdivovaným, vůdcem Brna a Armády České republiky. Hned po pár stránkách se objevují Měnitelé, kteří jsou opravdu popsání tak, aby k nim člověk cítil odpor a jste tedy nuceni číst co nejrychleji dál. Atmosféra v tomhle dílu je rozhodně nejlepší a to i díky Divokým, které jsou skvělým kontrastrem k Měnitelům. Místo informací z japonského tisku, zde dostáváme s každou kapitolou nové japonské přísloví, které se k následující kapitole nějak vztahuje, což bylo pro mě určitě dalším vítaným zpestřením. Sex nějaký byl, ale většinou v únosné a krátké a jednou, myslím, vlastně v docela kultivované formě.
Knize dávám 80% a je, dle mého, z celé trilogie nejlepší.
3. díl – Rázová vlna: Tady začíná kámen úrazu. Kniha navazuje přesně tam, kde skončil druhý díl a není tam už tedy prakticky žádný časový odstup. Což je v pořádku a po zavření Poločasu rozpadu rovnou otevíráte Rázovou vlnu, jakoby šlo o jednu knihu – ono totiž mohlo jít o jednu knihu, viz dále.
Bohužel v knize se objevilo opravdu hodně sexu a jakoby se autor vrátil ke kořenům a začíná nám popisovat detaily pohlavního styku mezi Japonkou a plukovníkem Michálkem (nejen...). Už zase čtete slova jako „udělal, vyšpulila, olízla nebo přisál“ přesně v tom kontextu, který vás napadá a už zase tím děj trpí. Kdyby si kniha udržela atmosféru a celkově tah na bránu jako druhý díl, tak sexuální scénky přežijeme a hodnocení by šlo opět vysoko. Jenže kniha má ještě pár dalších háčků nebo spíš pořádných háků.
Prvním problémem je, že jsem se nenudil jen u sexuálních scén (zde ještě poznamenám: kdo měl kvalitní nebo alespoň nějaký sex, nepotřebuje o něm už číst, natož o něm psát … Leoši :-D), ale taktéž u válečných částí knihy. Ano, část knihy se proměnila do žánru „hardcore military“, který asi nebude vadit každému, ale já osobně ho nemám rád. Akce mi nevadí, pokud jí není moc, ale válečná vřava, organizování vojáků, hierarchie velení, zákopy nebo obranná strategie, to jsou věci, které by měly vymizet nejen z knih, ale ideálně i ze světa. V pasáži, kdy se plukovník chopí koordinace brněnské armády, jsem se chvílemi i přistihl, že myslím na zapékané špagety 😊. Tato část byla opravdu nudná a když ji přeskočíte, tak se nic nestane.
Dalším problémem je i předvídatelnost celé knihy. Ano, to už vlastně trochu plyne z předchozích odstavců. Zbytečný sex a zbytečné válčení ořezalo skutečný děj na minimum, tedy toho důležitého je pomálu a z cesty samuraje je jasné [SPOILER], že plukovník na konci umře [/SPOILER].
A ten konec je nepovedený nejen z toho „spoilerového“ důvodu, ale celkově působí jako odbytý, zkrácený a nelogický. Opět si myslím,  že je to především tím, že nezbyl prostor kvůli zbytečnému sexu a válce … případně to bylo naopak, že autorovi už opravdu došly nápady a tak to natahoval sexem a válkou, ale ve výsledku je to pro čtenáře pořád to stejné zklamání.
Knize dávám 60% a víc si podle mě nezaslouží. Kdyby děj tohoto dílu nebyl zapráskaný zbytečnostmi, tak by to nevyšlo ani na 100 stránek (s rozvinutějším koncem na 120) a celá série tak mohla mít pouze dvě knihy cca o 300 stranách. Nemůžu si pomoct, ale podle mě tady opět asi zapůsobil marketing a na autora tlačil, aby závěr rozdělil na dvě knihy … nicméně, to je jen spekulace.

Aby to ke konci nevyznělo celé vyloženě negativně, tak po vyprůměrování má ode mě celá trilogie krásných 70% a to je rozhodně slušné. I přes zmíněné výtky ji mohu doporučit. Vím, že jsem nešetřil kritikou, ale není to žádný „hejt“, jen můj názor a myslím, že kritika je na místě.

Na úplný závěr si neodpustím jeden přibližný citát z internetu, který mě tenkrát nesmírně pobavil a který se, tuším, objevil pod videem z televize Óčko, kde se Leoš Kyša poprvé odmaskoval. Text příspěvku byl přibližně takový: „ahá, tak už chápu, proč jsou Kotletovo knihy plné sexu, ten pan Špína Pupkáč je sexuálně frustrovaný a tak pořád mastí a u toho píše :-D. Leoši, promiň, ale tohle bylo fakt vtipné a za ten poslední díl Spadu ti to patří :-D.

• • •
11. Únor, 2018
Zařazen do: Ostatní, Život, Knihy — Klerik @ 11:35

Kniha Warcraft: Durotan dějově předchází událostem filmu Warcraft: První střet i stejnojmenné knize, která je oficiální knižní adaptací tohoto filmu. Autorkou je už známá a osvědčená Christie Golden, která už ve světě Warcraft nebo i World of Warcraft ukázala, že je s tímto světem maximálně ztotožněná.
Při zmínce o samotném světe musím také poznamenat, že tyto knihy i film do značné míry nerespektují děj původního světa, pouze z něj vychází a berou si z něj jen to, co se jim hodí. Najdete zde tedy všechna známá jména, ale jejich osudy jsou pozměněny a i hlavní dějová linka doznala nějakých změn (např. magie felu). Nicméně atmosféra je velmi podobná předloze a alternativní dějová linka mi přide taktéž velmi zajímavá, nicméně s ohledem na omezený filmový jazyk působí vůči originálu lehce jednodušeji.

Kniha o Durotanovi, náčelníku klanu (nebo kmenu) Frostwolfů, mapuje nesnáze kmene před přesmístěním všech orků z jejich domovského světa Dreanoru do Azerothu, který tak dobře známe z originální dějové linky.
Durotanův otec zemře v jednoznačně za tímto účelem vyvolané bitvě a převezme po něm roli vůdce svého klanu. Jde mu to samozřejmě skvěle a to i přes překážky, kterým musí čelit a kterým dosud žádný náčelník ani ork před ním čelit nemusel. Umírající Dreanor totiž dává jasně najevo, že další život na něm není možný.

Kniha mě opravdu bavila a můžu jí dát s klidem 80%. Vůbec mi nevadilo, že nebyla tak akční, naopak jsem velmi ocenil, že má člověk konečně možnost s orky nějakým způsobem soucítit, nikoliv aby je nenáviděl (tak jak to bylo například po přečtení knihy Zrod Hordy).

Durotana jsem přečetl v anglickém originále a stal se tak první knihou, kterou jsem takto zvládnul přečíst. Protože mě to dost bavilo, tak jsem rovnou začal v originále číst už zmíněné pokračování Warcraft: První střet - samozřejmě opět v originále.

• • •

Strany:
[_] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9]